Se Stephenem Wilkinsonem je to těžký, když ze sebe sype jednu placku za druhou, ono pak s ním držet krok se tváří docela obtížně. Ambivalence Avenue je jak fešnej zámeček na pískovišti. Staví se tam taky různý tajný chodby, zasypávané ve vteřinovém horizontu. Zasaženost eskapismem už v raným stádiu. Hudebně živější Junior Boys, stylovost a la Boards of Canada, plus troška těch muchomůrek. Všechno dobrý, ale jak už bylo napsáno - nepřesný prudký zásahy plyšovejma rukavicema. A mírná plešatost na temeni. Fakt, mám ho rád, ale že by mě někdy sejmul, se nestalo. Jako kdyby nebyl ani čistej ani rozjetej a doprostřed se ne a ne trefit.
Žádné komentáře:
Okomentovat