so donnie, what exactly did you say to miss farmer?

here
should
be
my
home.

(we just fit sometimes)

Pixies 2010. Asi nejkonvenčnější možná definice. Obšlehnutý model - samozřejmé srovnání s Pains Of Being Pure At Heart, kteří témuž podrobili My Bloody Valentine a Ride. Určitá elementární obyčejnost, lehce zaměnitelná s vesnickou (a nyní je třeba dosadit) omezeností / neškodností. Proklamovaný hit, který jím nakonec příliš není. Bylo by slaboduché říkat, že úpadkově proti elektrifikovanému hlavnímu proudu - odkazem třeba k loňským Girls. To, co se tváří jako očividné buranství, je především pečlivě prokreslený make-up a vrstvy pudru. V tomto případě je nepochybně třeba strávit více společného času. Je jen otázkou, zda se pod hlukem skrývá něco jiného než hluk, jakkoliv dobře zahraný. Stejně mám pořád pocit, že to většina ostatních zvládá lépe - to mixování vlastních pocitů se zvukovou estetikou někoho jiného. Přinejmenším ta Florida pořád není Brooklyn ani LA.

(lewis takes action)

Owen Pallett = Final Fantasy, v budoucnu soudě dle fiktivního příběhu alba fungující jako Lewis. Vždy zvláštní, vyčnívající. Klíčová barevná souhra modré a bílé, jemný hlas, housle a teplo. V lecčems klasická alba i performace. Je třeba si uvědomit, že na Heartland dosáhl svého dosavadního plusového maxima a v bezejmenném prachu za sebou nechal oba předešlé disky. Během koncertů pobíhá po pódiu, hraje a za laptopem odklikává smyčky, pěkně zpívá. Obdiv si zaslouží už za to, jak ani jedna ze 12 stop nezní obšlehnutě, pateticky nebo lacině. Své akcie na trhu vlastní zásluhou vymrštil do těch vyšších pater, kde se s klienty zachází s respektem a na každý podnět se reaguje uznalým pokývnutím, popřípadě smeknutím klobouků či havajských kulíšků.

(i guess it was just the cutest smile ever seen)

I've got a presentation about sports today. As I was thinking about the very theme, I've somehow decided not to speak about the Olympics (I think that everyone knows something about them - that the games are starting in two weeks in Vancouver and that our boys and girls are expected to come back with at least 10 medals and all should be from gold). The thing is that personally I find these games somehow unattractive and that's because when I think about it - all these people from the whole world coming to one city in order to beat everyone else and get some medals - I find it a bit funny. But I must admit that when I was a bit younger, getting to the Olympic games was one of the biggest dreams of mine - at the age of, I don't know, maybe seven or eight, I constantly kept imagining myself as a big football star or even as a ski-jumper. I thought that maybe in the future, the time'd come and I would bring all these tropheys and medals back home and I would show it to my parents and they'd be really proud of me, for what I've done. Well, the thing is that none of this ever happened. Maybe I should blame my dad, because I remember the exact time (it had to be short after the Olympics in Nagano 1998 because I know that I was really influenced by our hockey players that won the whole olympic thing) when I was painting one of my best paintings ever in our living room and my dad came along saying that there was a recruitment by a local karate club - he looked at me and said I would have a big muscles and I would be looking like a real tough guy. Course I was impressed and told him that I'd give it a try. I gotta say that with this decision I destroyed all my dreams about becoming the olympics winner - you may know that karate has never been a part of the games and honestly, I don't think it will ever be.
When I think about the old days, I must admit I was somehow happy - I guess this is what happens with the new things - in the beginning you find it attractive but as the time goes, you realize it's just as much boring as everything is. I found there some friend, we were the same age, so we had fun acting like some superheroes. I don't have an idea if you know something about the very sport - the thing is that mostly you have two guys trying to beat the opposite one but - and that's the hard one - without even touching him. As I think about it you're like some actors - you play your role, you're the big tough fighter but you're not allowed to kick the guy who's against you. I guess the refereers just sit there and keep thinking like 'this would make his nose bleed, we gotta give him some points'. I find it a bit funny, when I think about it.
Now I should say something about my famous victories and you shouldn't be afraid because it's not gonna be a long and tiring theme - you know, I was not the best fighter around. I remember the journey with the club somewhere to Litomyšl - I was so nervous the whole time that I cannot remember anything else. I think they were a bit afraid about me because my face can easily get almost every colour you can imagine. I think that was one of these times. Another funny thing is that in our category, there were three famous teams consisting of three boys - the first and best one was our A-team, then came our B-team and C-team (there should not be any misunderstandings to which one I belonged). We lost both of our matches but we were really happy because we got our medals - we actually managed to be third in the local championship. I think I don't have to point out that I was feeling like some kind of superhero for the next couple of months.
Sadly enough, that was one of the first and also last successes I've done in my long career. They had to be a bit disappointed with me but I managed to survive as a member of the club (actually one of the best clubs in the country) for next five or six years and I ended like an unfulfilled big talent.
Paralelly I used to attend a local swimming school - I must admit my biggest problem was to put my little head under the water. I guess I was so afraid that I would drown. They were trying all things with me - they handed me a rod or the instructor was pushing me under the water but none of it helped. You know, it became better as the years passed but still I'm a bit cautious about it. I'm even somehow jealous because they kept giving us a card every year - it was called 'The card of a good swimmer'. In order to get this card you had to do a big amount of things like be able to swim 200 meters crawl or whatever. Weirdly enough, I managed to pass everything with this little excerption - the last exam was to swim 10 meters under the water. You know, all you have to do is to jump into the water and you already have 6 meters. Nothing helped, I was really famous of ending up on seven or eight meters. Actually, I have never got this card for good swimmers.
My relationship with sports is deeply influenced by my nervosity - I don't know where it came from but I do remember funny times before some kind of a sport competition. I guess my biggest intention before every match was or still is to hide somewhere. You know, my manual skills are somehow reduced, so most of the time I find myself trying to keep the biggest distance possible from every kind of ball on the pitch - this can be done during football match but hard times become when you play table tennis or even volleyball. Personally, I find volleyball pretty scary - all the time I hope they won't find the net so it will be impossible to play. Somehow, they've always managed to find it, no matter how far I hide it.
Finally I would like to tell you something about my sport heroes - and again you shouldn't be worried because it's not such a big amount of names on the list - I guess it would be much worse with music or movies. I find it pretty embarassing to even mention it but it looks like my favourite sport is football. Recently I read a book by english writer Nick Hornby called 'Fever Pitch', I think in czech it's called 'Fotbalová horečka'. In this book he explains his relationship with football, he says it's not matter of like or dislike, it just exists. You can find it embarassing or whatever, but that's it. According to me the best football club ever is a London-based one called Arsenal. I've actually attended one of their matches in London and I was pretty amazed by this mass of maybe 60 thousands people in the stadium. I think I was shaking the whole time. And you should be damn sure that they easily won the match with some weird Italians.

(written by vojtech jirovec // presented with a final mark 2 // containing an unbeliable amount of mistakes)

(we pick them just like wild strawberries)

Spoon - Transference // Spoon v sobě mají zakódovanou nějakou tu klasičnost, jimi nepatentovanou patinu skupiny, u které je ta frajerská složka dost nežádoucí. Alespoň teda v případě já contra jejich letošní deska. Vyzývavá bezesporu, atraktivní svým způsobem rovněž. Přesto jim titul pro dosavadní nejprotivnější album roku patří poprávu a bezproblémově. Dalo by se říct, že o parník. Zvedá mi to tlak a ne zrovna v tom pozitivním smyslu.

Hot Chip - One Night Stand // Hot Chip jsou legendy. Vzory pro a) slabošské studenty, b) zkoumavé bílé límečky, c) programátory na obecních úřadech. Se svými alby vždy drolili sebevědomí a racinalitu, o novém to tolik neplatí. Jistě, je to grower, ale docela bych se i klaněl k tomu, že nějakej nepovedenej, obrácenej. Nebo že to nefunguje tak jako obyčejně - že se objevují dosud skrytá schémata. Na One Life Stand se skrývají možná záložní sladkosti, což ale vzhledem k už dosaženému poměru cukr/kvalita taky není zrovna veselý. Mě to zas až tak nezklamalo, ale dovedu si představit, že větší plyšové matadory mohlo. Hlavy bych jim vymáchal v bio-mlíku, frajerům.

Four Tet - There Is Love In You // Kieran Hebden v minulosti participoval ve spoustě projektů (skladby s Burialem). Na novém albu místo vybuchujících balónků nabízí trošku ambientnější drama, náladové sedmiminutové kompozice. Ten minimalismus mu pak občas trochu ujíždí až do té mikrospánkové fáze, kdy se může stát celkem cokoliv. Ono je to hodně rajcovní poslouchat ty mutující linky - krystalicky se třpytící - plus ještě vědět, že neběží žádní LCD Soundsystem (u kterých z toho to retro a hippie nádech dělá to, co dělá). To, že se jejich All My Friends posbírala spoustu top desítek dekády, je taky mírně iritující. Four Tet tyhle problémy řešit nemusí - o jeho inteligenci, vkusu, síle i grafické prezentaci pochybuje málokdo. Na There Is Love In You se odehrává supr představení (krása, voe), a takhle nějak si představuju hudbu z galerie (nějakým způsobem akademickou, čistou, koukající na mě rovně).

(they just wanna fight)

Pamatuju si ještě na svůj profil na idnes, jak se mi v komentářích jako ozvěna vracela reakce, že Liars jsou lepší než Bloc Party. S tim se samozřejmě dá polemizovat (vnímaje to kultovní postavení NY trojice na americké scéně), ale stejně mám pořád pocit, že Sisterworld není moc povedená. Jako by se ukazovalo, že Liars za ty nekonečný roky ztratili kontakt se svou původní subkulturou - tou, kterou spoludefinovali a reprezentovali v módních časopisech doby. Ze Sisterworld je hodně znát takový to profesorský nebo profesionální postavení, hra na hru - nemožný srovnání, ale Massive Attack k tomu taky mají co říct. Ony všechny ty nový vysokoškolský kapely z obou pobřeží znějí pak logicky o poznání svěžeji, chytlavěji, a i v těch experimentech docházejí k hezčím a průkaznějším výsledkům.

(feel it around)

(1)the drums - i felt so stupid // (2)the xx - vcr // (3)the big pink - velvet // (4)toro y moi - blessa // (5)washed out - feel it all around

(panic attacks are what make me 'me')

Ben Slavík to v aktuálním Respektu píše pěkně. Zaujetí samotnými tituly skladeb - Shy, Passionate Introverts, Loudly. Kdyby se to zamíchalo ve zpomaleným mixéru, bylo by zajímavý sledovat odlišnosti jednotlivých charakterů. Fascinace mlhou, sny, vybledlými barvami na plátnech i v obličeji. Uhýbání pohledem, plastické sny i prožívání. Na konci dekády počatá móda v ukrývání vlastních hlasů v hluku, maskování vlastních pohlaví v nebeském, zamlženém ruchu. Snaha udržet zvukové slogany co nejdéle schované, pak je trochu poodkrýt. Prožití delšího než kratšího času za účelem poznat se. Mazlit se, nedrtit. "This is the first time I've ever tried to write melodies, so I'm pretty insecure about them. Burying though is probably more to obscure the words. I've never really written lyrics before either. Also, I just like having the vocals there as another instrument. But I don't think I bury them all that much."

(there is no sun/for me)

Není přímo záhodno hned vytahovat asociace na Justina Vernona, ať už tedy asociace vizuální či sonické - u obou platí jemné diference, větší pak u té druhé, zvukové. Na rozdíl od Bon Ivera se tolik nebuduje atmosféra, nešponuje se hlasem. Paul Baribeau se tváří civilněji, zpívá i hraje tak nějak trhavě, emoce ze sebe neprská zabalené červenou mašlí, ale v elementárních stádiích, slož, co můžeš - jako kostičky z lega, červenou trojku na hnědou dvojku, v rohu vždy splácat dohromady tak, aby to nepopadalo. Je obyčejnější, odrbanější, zemitější. Hipsterská komunita se k němu nedostane, nemůže - nemá ten láskyplný potenciál Fleet Foxes, zní přeci jen víc jako z koupelny, přízemněji. Eskalací tempa na jeho druhém albu Grand Ledge je Falling in Love with Your Best Friend, podobně drásavá jako Vernonova Blood Bank. Na last.fm ho zná skoro 26 tisíc uživatelů, prokopej se k nim.

(no time, no hope)

Ono se skoro i zdá, že se Times New Viking do pozice nových My Bloody Valentine postupně prokopou. Ostrým výpadům doby čelí agresivními akcemi, nedisponují tou rozmazanou romantičností: ostří a hlasití jsou zato pořádně. Tihle kluci a slečna by se mi za čtyřicet let v autobuse vysmáli: žádná galantnost, žádné ohledy. Kompromisy končí u vchodu do zkušebny, na prvních schodech až někam up there, do nebe. Betonový schody. Hele, jako by ti ve čtyři ráno u hlavy pustili cirkulárku a byl z toho vlhkej sen. Times New Viking jsou v duši silní sólisti a ke svým alternativním tělíčkům si pouští jen ty vybrané. Svého druhu ruleta padla 2.4. na megalopoli, není moudrý chybět, leč dost možná by to byl ten jedinej pochopitelnej kompromis.

Jay Reatard (May 1, 1980 - January 13, 2010)

Jay Reatard was a seasoned veteran of the garage-punk scene. In the ’90s Reatard turned the Memphis underground rock scene upside down with a legendary live show so over-the-top that he was banned in a number of European countries.

Nijak zvlášť jsem ho nemusel, ostatně ani to, jak si při společným koncertu s Bradfordem Coxem pokoušel nacpat šňůru od mikrofonu až nevim-kam, moc nelepšilo bodový skóre. A ono se to v těch posledních měsících začalo obracet, ne přímo třeba v jeho případě, ale v rámci scény - scény, kde byl celkem nezastupitelnou a nepřehlédnutelnou postavou (kámoš No Age, Deerhunter), a vůbec jsem možná trochu posunutej těma posledníma filmama, ale i vzhledem k poměru věk/počet nahrávek mi připadá to označení kmotr jako docela přiléhavý.

Rest in Peace up there, Jay

(daniel johnston was stabbed in the heart with the moondagger by the king of darkness and his ghost is writing this song as a warning to all of us)

Massive Attack - Heligoland // Mluvit o deskách minulých, z minulého století, nemá asi moc vysokou rentabilitu, ostatně brány rapidsharu jsou otevřený all night long. Pak by se asi nabízelo srovnání s Third od Portishead, temnou klaustrofobickou deskou vyznačující se ještě propracovanější, upgradeovanou temnotou, neprodyšnější než dvě desky předchozí. Ovšem i zde Heligoland pokulhává - proces se tady odehrál přesně opačný. Nebo dost možná, že se za tu jednu dekádu hrany obrousily a temnota už není temnotou. Což ve výsledku nic neubírá na tom, že noví Massive Attack v tomto ohledu stojí na stejné doskokové čáře jako poslední Cure či Tricky, ikony, jejichž produkce klouže v takovém uleptaném koridoru a nachází se zřejmě už ve fázi pokročilejšího dojezdu. Přitom výchozí pozici měli MA v mnoha ohledech přijatelnější a povzbudivější - o nějaké přesycenosti trhu či fanoušků se mluvit nedalo nikdy plus stačí zlehka připomenout Tunde Adebimpeho (TV On The Radio) nebo Damona Albarna v pozici hostů, a vůbec kromě svébytných latentních připomínek o nevyhnutelném poklesu formy a kvality nebylo moc proč se 4. alba nějak zásadně obávat. Pořád si proto říkám, jestli z toho už ve Winampu nekrystalizuje něco, to něco, které by v tom bylo záhodno slyšet, a ono to dosud pořád vypadá tak jak vypadalo, sugar lemonade that makes you fall asleep. Čestná výjimka adresovaná do NY za Pray For Rain, pokývnutí hlavou za Girl I Love You a možná Atlas Air, ale jinak vrásky na čele za tuhle kolekci. Na druhou stranu dovedu si představit podstatně odpudivější model, tenhle aspoň otevřeně nevyvolává agresi (uspat & klid). Obecně se ale děsím slabý chvilky, kdy se potkáme v u pokladen ve Sparu.


Dial M For Murder! - Fiction Of Her Dreams // Fiction of her dreams. Svět jejích snů. Postavička z nich. Zběsilé klaustrofobické vývody a výplody její nervové výbavy. After all, she's the one. Pomocí téhle dvojky švédských producentů se to celé převrací do poněkud světlejších prostorů. Moc bych si nemyslel, že se k tomu dostanu, ale tenhle indie/el./pop se smutně-nezávislým postojem a mírným předkusem baví, a asi nejenom mě. Ohromně (a to ohromně tu nestojí jen jako obvyklý výplňkový dorozumívací prostředek) chytlavá deska. Skoro by se i chtělo říct, že adekvátní duševní potrava pro ty intelektuálnější z intelektuálních fans Filtru a pro průměrné na newmusic. Ale ono když se člověk chvilku probírá těma komentářema a se zaujetím to čte, a narazí na to, na co tam narazí, tak o tom občas taky pochybuje. (ty vole, kluci) unbeliable.

Deastro - Moondagger // Deastro je Randolph Chabot a říká: “I wake up and I’m just determined to write a better song than I did yesterday. I’m determined to make a difference.” Těchhle rozdílů a výhod se dá vysledovat dost, Deastro má tu výhodu, že nekecá. Na své loňské (první) official desce Moondagger se s tím moc nepáře, takže možnost objevit jeho přednosti není vůbec těžký. Když sám sebe na myspace popisuje jako gothic/shoegaze/religious, měl by tam v rámci objektivnosti připojit nějaký rudý plyšáky a pár o číslo menších palčáků. Místy better than heaven. (headline je taky jeho)

(listen to your body tonight)

P. S. Eliot - Introverted Romance In Our Troubled Minds // Víceméně náladou i složením jsou často přirovnáváni k Vivian Girls, kteří na to ale přeci jen jdou špinavěji, toho hluku vrství víc. Hodný ségry a prťavej brácha, přesto ale patří jejich loňská deska Introverted Romance In Our Troubled Minds (retrospektivně hodnoceno) jak pojmenováním, tak skladbami k tomu .. no, nejskvělejšímu, co se loni tomu druhém kontinentu (a jak zpívají P. S. Eliot, kontinentu s 'west coast heart/east coast mentality') podařilo vyprodukovat. Ostatně ani to srovnávání s Pains Of Being.. - podstatně lépe oceněnými - není zas tak úplně off-topic. Snaží se naroubovat svůj buranský původ (město Alabama/prdel světa by se v lepším světě nutně muselo rýmovat) na ušlechtilé odnože, s příštím albem se budem' ohlížet, na čem že je vlastně postavený. Tak si dopřejte trochu náskok.


Vampire Weekend - Contra // Možná je třeba přiznat si to hned na začátku - Ezru Koeniga a vůbec tyhle kluky jsem nikdy v lásce nechoval, pomineme-li snad M79 a A-Punk. Totéž platí i k jejich výrazovým prostředkům, míchání snědé Afriky, tváření se akademicky odtažitě plus samozřejmě ta jejich sympatická rozpustilost, keep it easy. A Contra se nijak netváří, že by měla navázat nový, pevný vztah. Ten fajn pocit, hledá-li ho někdo, zůstává, upgraduje se na pt 2. Úsměv od ucha k uchu a pot v podpaždí. Obecně nechápu, proč zrovna oni. V čem je schovaný ten rozdíl, co se přede mnou nějak podezřele umně autošifruje. Vampire Weekend < Contra

Adam Green - Minor Love // O Adamu Greenovi jsem poprvé slyšel snad prostřednictvím nějakýho prehistorickýho Rock'n'Popu. Pak něco ve smyslu proč bulet, když seš voe na střední, že jo. Docela mě překvapuje, že on Adam bulí pořád, akorát mý preference a sympatie se trochu posunuly, když to trochu přeženu, tak snad od nějakejch Red Hotů, takže jsme klasicky obkroužili kruh, setkání vol. 2. Setkání po letech. Dá se na něm zjistit, že Minor Love se povedla. 'I don't think I'll be ever ready for you' se naštěstí nenaplnilo, co víc si přát - Adama Greena v jedenácté dimenzi asi ne, viď. V dnešní době přijít o nepravidelnou dávku kvalitních medikamentů není záviděníhodný, naopak. Mezi pořádně obodovaný plusy by se měl zařadit i ten jeho nadhled, co se tak přezíravě culí z každý dvouminutový položky na seznamu. Nic ale nedokáže zakrýt to, že je to špatnej actor, ten Adam Green. What makes him act so bad?

(some boys fight for their stupid truths, some just smile at them)

They Make It For Us Vol. 1 // Yellow Drawer

// (1)The Mary Onettes - Dare (2)Hiawata! - Valley Boys (3)My Bloody Valentine - Strawberry Wine (4)Pedro The Lion - A Blueprint Of Something Never Finished (5)Vic Chesnutt - Everything I Say (6)Andrew Jackson Jihad - Sense & Sensibility (7)Neil Young - Only Love Can Break Your Heart (8)Failed Attemps At Facial Hair - Launch Pad (9)Pavement - Here (10)Deerhunter - Calvary Scars II/Aux Out // (removed)

(dedicated to vic chesnutt, 1964 - 2009)

(she had wet hair/say what you will)

To, že se Japandroids povedlo uhrát takhle chytlavou desku, jde ve zkratce vystihnout nějak v tom smyslu, že na čistou popovou skladbu naložili všechen ten zvukový smog, a ve výsledku jim to zní míň arty než No Age, zato víc chytlavě (dřív mi to tak nepřipadalo, ale teď už to nevidím jako rovnocennou výměnu, 1>2). Kapesní příručka na adolescentní optimismus, kde si nelze procházet zmatené mantry, ale stručné plusy. Melodické no-fi z varné konvice, kde ta teplota neleze exponenciálně vzhůru, jen si tak příjemně bublá na 70%, schopná 8krát vylézt až nahoru do varného bodu.

++ (2009/Unfamiliar)

(you gotta run for your grave)

Pohádky neexistujou. Nebo možná přesněji - postavy z nich. Většinou. Vaděj jenom skrz obrazovky/plátna. Ty novější i přes barevný figurky, v menší než životní velikosti. Pohádku o Jimu Smithovi a jeho LA klubu by tak někdy mohli natočit. Jsou tady ti chrabří dobří (No Age, HEALTH) i ti chrabří špatní (Mika Miko, Abe Vigoda), a pak zbývaj' šašci, kteří na jednu stranu nechystají podrazy, zas ale frajer(k)y se sluchátky nesestřelují tak často nebo dobře. The Mae Shi se tak rozpínají mezi kolegiálním obdivem k HEALTH a snahou být více přístupní a méně arty, být fajn pro širší a rozmanitější publikum. To je taky to, proč udělali tu 12minutovou krásku, no. Ale tak obecně mě to baví, což asi byla primární snaha. Příště snad přijde jiná postava a role, a to příště se objeví brzy, protože zatím tu polarizaci dobří/špatní nechtěně sleduju i v rovině kvality.

++ (2008/Moshi Moshi)

(so you go forward/i'll go back)

Na prvním stanovišti se mračil do televizních kamer, proběhl ale slušnou rychlostí a i podle mezičasů si hověl v pěkné širší špičce. Potom začal padat pořadníkem a z toho svahu se spíš klouzal, než že by dodržoval nějakou vytyčenou strategii, druhý checkpoint ho však vábil potleskem, který se nevázal ani tak na upřímnost, jako spíš na obecné povědomí o tom, že tenhle kluk ve špinavejch modrejch trenkách má na to posouvat se postupně nahoru. No a tohle zhruba se stalo nejdříve Essienovi, a pak Yeasayer: na prvním albu se vlnily osmdesátky a proletáři pořádali popracovní pondělní dýchánky o čaji a pardubických perníčcích, Odd Blood se ovšem tváří jinak. Kluci si s sebou na výlet přibalili reflexní vesty, ohákli se do fialových šusťákových souprav a navzájem se převázali svítivým krepákem. Podle subkulturních stereotypů přibylo drugs, ubylo chlastu a marlborek. Konta by ještě před deseti lety vykazovala zvýšený příjem i výdej. Nejsem si ani moc jistej, zda bylo tak úplně úmyslem potřít se takhle agresivní vrstvou, i když i ta s rostoucím počtem společně strávených minut klesá. Ty dobrý položky v menu se dají najít a stojí zato je chutnat, ale jinak si v tom svým paranoidním rozmaru říkám, že jestli tohle má někoho spasit, tak sobě i pár jiným bych to moc nepřál. Ale asi na to nemám dostatečně kontaminovanou blood.

++ (2010/Secretly Canadian)

cowgirl (in the sand) can only break (your heart) with love

On ten boxset situovaný do samotného prvopočátku kariéry Neila Younga by si zasloužil mnohem lepší a obšírnější zařazení do kontextu, pořádně to zadefinovat a poslepovat dohromady, zabarvit jeho pozdnější etapy a dát to mezi sebou pořádně do kontrastu. Z nedostatku energie (a znalostí) si to nechme na později, na tu dobu povánoční, kdy všichni přežraní cukrovím a Popelkou budou vzívat askezi založenou na mentolových bonbonech. Pro začátek je záhodno prostudovat si jeho archives vol. 1: boxset, který důsledně - a asi vcelku definitivně - mapuje Youngova léta 1963-72. A ono je fakt zajímavý sledovat, v kom že se ten Cox tak vidí. Těch 40 let na tom pak samozřejmě vůbec není znát. Koukám do zdi a říkám si, jestli je vůbec možný, že se někdo někdy cítil úplně stejně jako já v posledním roce - že se tak cítil nejen před 10, ale i před tolika lety?

A jo, pěkný Vánoce.

neil young & (the killers)

i gladly forgot (to remember it)

Je to vždycky ten pocit, že kdybys ten svůj velkej chart namíchal o den později, máš ty políčka nepěkně přeházený, a kdybys ten svůj velkej chart namíchal o týden později, měl bys tam ty políčka z podstatný části jiný - což třeba platí pro projekt Ramona Falls, kterej - kdyby se mi zjevil o určitou časovou periodu dřív - byl byl v top 20, někde uprostřed, možná trošku nad (means worse). On ten jeho Intuit je totiž hodně barevnej, svěží, a to i přes tu trošku smuteční náladu. A i když to někdy zní, jako by to moc proháněl ledničkou (třeba i ta Russia, abychom si prvoplánově zanotovali), pořád má dostatek schopností k suché masáži v těch měkkých mozkových strukturách. Bod navíc za outfit, můžou si s Alanem Palomem notovat I don't know if you know .. ale teď už si to běž šupem sehnat.

(ya know //)