(she had wet hair/say what you will)

To, že se Japandroids povedlo uhrát takhle chytlavou desku, jde ve zkratce vystihnout nějak v tom smyslu, že na čistou popovou skladbu naložili všechen ten zvukový smog, a ve výsledku jim to zní míň arty než No Age, zato víc chytlavě (dřív mi to tak nepřipadalo, ale teď už to nevidím jako rovnocennou výměnu, 1>2). Kapesní příručka na adolescentní optimismus, kde si nelze procházet zmatené mantry, ale stručné plusy. Melodické no-fi z varné konvice, kde ta teplota neleze exponenciálně vzhůru, jen si tak příjemně bublá na 70%, schopná 8krát vylézt až nahoru do varného bodu.

++ (2009/Unfamiliar)

people never describe me as a bruyant person, there're more into intro/shy/boring crap, so there's definitely no place to turn, it's crowded, man.

why?: these few presidents.




dan deacon: get older.




crocodiles: i wanna kill.




japandroids: rockers east vancouver.




deerhunter: little kids.



more to come here, on noisevox.

also, their interviews are about to tell you something.

who you gonna vote for? come clear, thx.

Japandroids.

JPNDRDS started in 2006 as a creative outlet for the post-teenage angst of Brian King and David Prowse. The boys decided to forgo the logistical nightmare of having a 'lead singer' and do it themselves. Japandroids are maximal - a two piece band trying to sound like a five piece band.

Tři věty vytržené z jejich tak trochu oficiální biografie, dosti vystihující jak samotnou kapelu, tak jejich debut Post-Nothing. Možná by se tam ještě hodila comically linear lyrics:

we'll stick together forever/stay sick together/be crazy forever.

1 guitar, 1 set of drums, 2 vocalizers, paličky sbírané po metalových bandách ('this guy must be a millionaire!' na jejich myspace), energie čišící z každého pohybu kopáku.

it's raining/in Vancouver/but I don't give a fuck/because I'm far from home tonight.

Jsou řazeni do no-fi/noise-pop škatulky, do skupiny hlučných kapel se slabými songy nespadnou: na to mají v Post-Nothing 8 špinavých & syrových skladeb - energických ne-li jako No Age, pak ještě víc. Mám to podobně jako Brian, když na konci sází 'after her/I quit girls' (na mysli Post-Nothing a její kolegy/kolegyně, v zádech dojem z asi nejhitovější Young Hearts Spark Fire: 'we used to dream/now we worry about dying'). Tahle dvojka z Vancouveru natočila pro mě dosavadní trojku roku.