1.2 /5
Po dvou totálně stejných albech jsou tu zpět tito tři hrdinové slečen pod 13, rozvedených žen nad 35 a milovníků piana v neomezeném věkovém rozsahu. Kdo se s pianem dostatečně nevyskotačil při lekcích klasicismu a podobných opičáren, měl díky Keane, Coldplay a dalším parazitům rádií šanci. Mezi oběma kapelami byl rozdíl v tom, že Coldplay byli kýčovití jen občas, Keane pořád. Společnou řeč však našli teď, když v rozmezí měsíce všichni ti chlapci z dvou konkurujících si táborů vydali nové desky. Společný jmenovatel se jmenuje ústup piana. Rozdíl je v tom, že Martin a kluci tento přechod zvládli na jedna s tečkou, Chaplin (ne Charlie) a kluci tak na tři mínus. Soudě podle úvodního singlu Spiralling by však Keani dostali jedničku s třemi čárkami pod a ránu na solar, proč toto neudělali dřív.
Co tu však nastalo po Spirallingu, je taková rozplizlá hmota - nic k ničemu, jeden velký guláš s osmi. Kdybych napsal, že se nepovedla žádná skladba, tak je to lež, kdybych místo toho připisálkoval, že to je celé album stačí na dva dobré singly, spáchal bych hudební svatokrádež.
Takže kolem a kolem, a ještě jeden poslech k tomu, tohle album je neslané, mastné je dostatečně - a přesto stačí strčit H + Fears i Under The Iron S. s přehledem do kapsy. Kdyby to byl jeden velký Spiralling, tak by to bylo album podzimu. Jelikož je tam jen jedna skutečně dobrá skladba, tak se Symetrie bude nudit v mém iPodovém odpadlišti, kde už se nyní vesele povalují Travis, The Last Shadow Puppets a třeba i takoví Late Of The Pier.
I wanna be a trash
top tracky
Spiralling a víc ani nota
similar to
Keane - cokoli
Coldplay - Parachutes
Travis - The Boy With No Name
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat