passion pit - manners.

8.7/10.

v similar artists kolonce mají matt & kim a friendly fires, v sobě totální čich na popové plochy. ozvěny mgmt, přímočarost & tah na bránu a la the teenagers. pomineme-li všechen odpad, patos & neúnosnou infantilnost, kdy slzy nejsou tak docela slzami. akademické, přitom non-elitářské; s absolutoriem si tykající. debut roku.
venku se odehrává kvalitní dešťová apokalypsa, elitní music-ekipa v parku v rámci majálesu na divokym billovi & ready kirken, a mike angelakos střílí od boku svý little secrets. koutky úst poťouchle naštelovány. the reeling si dávej přednostně s obrazovým doprovodem.

dedicated to bek david campbell & cover rating - 2.6/5.

gang gang dance - saint dymphna.

8.8/10.

gang gang dance jsou ideovými kolegy tv on the radio, stejně tak se vezou na stejný vlně s health, tím pádem by snad neměly být pochyby o výrazech jako art. a saint dymphna je v tomto směru zdatným pomocníkem - roztažená v prostoru, s hutnou rytmikou a la sitek s kamarády v jednom rohu, v tom protějším se šklebí karen o, s cute ofinkou vstříc temnotě hlavně intelektuálních rozměrů, jestli si rozumíme. všech 11 ploch je silně hypnotického charakteru, kde se to míhá temnými hrdiny jakéhokoli data vydání; na rozbřesk se nečeká.
kluci & slečna notně nabourávají už bublavou bebey, aby následující first communion pevně nastavili pravidla hry - chytnou & pustí až po 11-té položce, svlečeného do naha & s nakopnutým intelektem. vysoce přemýšlivá, notně atmosferická předzvěst časů budoucích, kdy v oblacích jaderného smogu podnikneš mccarthyho cestu. zároveň je tu něco silně dřevního - jestli jsi někdy měl tu čest s murakamiho after the quake, pak v harukiho geniálním literárním obraze landscape with flatiron lze NY čtveřici úspěšně najít. nebo si ty vlivy otočit a kochat se tou dvojakostí, kdy se takřka mytologické výjevy míchají s předzvěstí akutní apokalypsy. a až s finální dust zamávají adios, třes vystřídá nutná potřeba cukru, a to v jakékoli myslitelné dimenzi & formě.

dedicated to george orwell & cover rating - 1.4/5.

matt & kim - grand.

7.3/10.

když k sobě dáte klávesy & drum-soustavu, celkem logicky z toho vyleze poznatek, že stačí 4 songy a vše se sleje do mírně jednotvárné hmoty, kde se sebevětší progres ztratí ve směsi - řečeno slovy martina krušiny - 'řemeslně bezchybně odvedené práce', které ale krapet chybí onen širokopásmový rozsah & rozhled. ustát se to dá jednak pomocí až-za-hrob invenční povahy převedené v hudební složku, druhak vyšperkovanými texty & totálně friendly výrazem. matt & kim si z toho vzali poťouchlý hlas matta johnsona, záblesky geniálních kompozic jejich skladeb - načichlých punkovou střemhlavostí i promyšlenějších ploch s nádechem sluníčka nad baleárskými ostrovy - se však opakují se vzrůstající periodou, dá-li se to tak říci.
jsou dostatečně rozjetí, ale zároveň si to drží ksicht projektu, který svý kvality má & ví o nich - v don't slow down skoro vyskočí z krabičky crystal castles, jinde zas panuje stylová reminescence the kills.
když připočtu dosti sympatickou session na pitchforku & 6 skladeb, co mě baví i po ani-ti-nevim-kolikátém protočení, vychází mi z toho to, co se na tebe směje nahoře.

dedicated to timothy garton ash.

cover rating - 2.8/5.

dirty projectors - bitte orca.

9.4/10.

dave longstreth je (nejen) pro mě prototypem dřevní originality, a to v tom ohledu, že ze sebe sype zcela neotřelé zvukové plochy, kde se to hemží akustikou/elektrikou - a hlavně neochotou někoho (sebe) kopírovat, kdy každá skladba rovná se originál. má u mě frajerskou nálepku, přičemž to nemá ani tak nic společnýho s estetikou, jako spíše se schopností míchat/vstřebávat vlivy všeho možnýho/nemožnýho, a v tom všem neztratit ksicht & jasnej názor. u dirty projectors máte pocit, jako by se hrálo na první pokus - kdy vše vzniká spontánně, na jedno použití. kdy celý koncept je produktem totální invence chlapíka, kterému stačí vlastní přirozenost k tomu, aby fascinoval. nemusí si pak oblíkat onu pózerskou šlupku, která tak jako tak omrzí.
když posloucháte bitte orca (venku začátkem června), zní to, jako by si vás pustil sakra blízko k sobě - do bodu, kdy nemusíte pochopit vše & to vše se vám ani nemusí zamlouvat, při tom ale pořád víte, že před vám stojí regulérní dave, co je v reálu stejně weird jako rytmy jeho 4th disku; dave, který vám svojí non-komformitou dává jasný příklad & ideál toho, jak se to má dělat.

dedicated to anthony gonzalez.

cover rating - 4.3/5.

the juan maclean - the future will come.

8.2/10.

'the future will come for everyone' - toť zdá se hlavní motto nového disku johna macleana, který má i přes totálně otagovaný styl k diskokoulím stejně daleko jako tom vek k nevkusu. protože vše se skládá z protikladů, pak může nastat situace, kdy na jedné straně the juan maclean produkují dotažené electro věci, který ale na straně druhý není radno nazývat disco tuckami. je v nich přesah, chytlavost & vůbec vše, co tvoří přijímací kritéria pro členství v dosavadní top 5-ce tohoto roku.

dedicated to benoit pioulard.

cover rating - 4.2/5.

air france - no way down.

8.4/10.

air france jsou z gothenburgu - mekky všech švédských melancholiků; jak je vidět, ne nutně s akustickými kytarami přes ramena. produkují snové zvukové plochy, kterými se prolíná příjemně apatický hlas elisabet sjögren, bublající mašinkové podklady nahazují atmosféru; lechtají svou bezkonfliktností, zároveň pod povrchem bují onen poťouchlý přesah až kamsi za polární kruh. 'sorta like a dream/no better' je klíčovým bodem nejen skladby s větrnými & betonovými kolosy - air france na tomto 6-ti skladbovém disku vytvořili nanejvýš vkusný prostor; prostor, co je svou hodnotou ekvivalentní kráse obalu od mně neznámého hrdiny.

dedicated to russell lissack.

cover rating - 4.7/5.

the kills - midnight boom.

kouzlu týhle desky jsem až příliš dlouho odolával, přičemž jsem si samozřejmě vědom oné proklamované geniality, v jejímž závoji jsou the kills zabaleni odnepaměti. láska pro agresivně-poťouchlý riff patří k těm vůbec nejsilnějším, a když máte v týmu někoho tak invenčního jako je allison, jde to pak skoro samo. agresivita jim nechybí - je v tom frackovství, ale ve správný polorovině; je v tom loneliness, nikoli však odevzdanost, nýbrž svaly, které nepotřebují olej & velmi cute nátělník, abys to vzal na vědomí. absolutní absence sentimentu jakéhokoli druhu/složení; nespoutanost nekonkurující si s dotažeností. jamieho kouzla jsou motorem, allison a její osobnost se vším, co k tomu patří, atakují hádej co. 'what the beautiful state we're in' z goodnight bad morning je klíčem.
u.r.a. fever odstřeluje svým drajvem veškeré pochyby o tom, že by to nemuselo mít koule, dvojka cheep and cheerful mi trochu nahazuje pojem 'ting tings', ale narozdíl od nich mi na tom nevadí ta pozlátková aura jejích autorů. pak mi řekni, zda má tape song nějaký defekty. a ve velkém (rozuměj grandiózním) stylu se jede i dál - žádní rukojmí se neberou. je tu hook and line, která do tebe tu energii pere & pere - vidíš v tom krystalickou nespoutanou svobodu poslat kohokoli do hajzlu a jet si svou. na ploše dvou minut se tu koncentruje pure energie - správně by tě měla odstřelit kompletně mimo obzor.
můžeš říct, že po m.e.x.i.c.o.c.u. tomu kapánek padá řemen, ale dvě poslední zvukové plochy midnight boom jako celek posouvají zpět do 4.0 ligy. závěrečná goodnight bad morning je, jak už bylo zmíněno, klíčem.
dalo by se tvrdit, že k docenění midnight boomu už musíš mít ty třmínky trošku opotřebovaný - jelikož to ale zní značně profesorsky, tak snad jen to, že tu máš mírně unikátní možnost ošahat si onu bájnou hranici nespoutanost/dotaženost, o které si doma možná tajně sníš. kdo za to může, je jasný - riffy jamieho hince na straně jedné, stylovost allison mosshart na straně opačný.

dedicated to raymond chandler.

the pains of being pure at heart - the pains of being pure at heart.

jsem si vědom toho, že už to všude po světě běží nějakých pár týdnů/měsíců, toto však může být veskrze neopakovatelná příležitost k přesné formulaci zcela subjektivních faktů.
u, říkejme jim lidově pure hearťáci, je velmi důležitý jeden bod - tzv. místo birthu/grow upu; nespornou (a nikoli jedinou) výhodou NY je jeho (jakákoli) scéna - bereš-li to skrz notičky, pak sounáležitost s tv on the radio počínaje, gang gang dance konče nutně zanechá stopy; stopy jedině & definitivně pozitivní. metropole no. 1 je jako salát prošpikovaný riccolou & přetékající olivovým olejem, pričemž sýr symbolizuje čirou racionalitu a provoněnej artikl, na kterým se udělal vito corleone alias marlon/robert, si hraje na emoce - pozitivní/depresivní, záleží na potřebě. v této směsi se vykoupej a ten odér ze sebe už nedostaneš - a je neoddiskutovatelným faktem, že to je jen v tvým zájmu, poněvadž náskok před zástupem hilly-billies není nikdy dostatečnej. zkratka - naroď se v NY a máš náskok ekvivalentní hypotetickýmu půlkolečku na stadionu ve velkym oseku.
odešla chvíle keců, so - poťouchle to definoval jeden chlapec na last.fm, když se vyjádřil ve smyslu 'my bloody valentine, sonic youth & the jesus and mary chain v jednom'. vypni v sobě vášně pro mašinky, zapni kluky a slečnu, kterým to na pódiu s yeah yeah yeahs & animal collective sluší - nad hlavami plápolá transparent 'best of 09 - doslovnost snad nehrozí'.

dedicated to boris vian.

hakan hellstrom - kann ingen sorg for mig gotebo.

švédsky umím asi tak jako ty - zní mi to parádně exoticky. u hakana hellstroma, jehož místo birthu bys nejspíš hledal tam daleko v zemi půlměsíce, to jinak než via ikea nejde - ani na official site, ani v textové sekci. možná si to ještě neuvědomuješ, ale právě tohle tomu dává tu patinu; ten imagine-prostor, kde se dějí divy. a je vidět, že hakan tomu všemu ještě notně napomáhá - ty emo-cionální tyátry mocně atakují tvou srdíčkovou situaci.
je to, z ne-švédského pohledu, stejné jako u islandských závorkových čarostřelců. disk funguje jako soundtrack k pohledu na zamlženou krajinu, kde nalevo vidíš polární rodinku s omrzlýma tlapkama a direktně 90-ti stupňově před sebou cítíš - ne vidíš, poněvadž tě omezuje mlha & 4-kamarádový okuláry - zemi zaslíbenou. neber to výjimečně ironicky - u hakana je ta zajímavá příležitost pokecat si o textech. co ti to asociuje, kamaráde? nemyslim si, že jde o relationship jakékoli formy. spíš přírodní zázraky & divy, však to znáš. poskakování kolem ohňů z vyplavenýho dříví & chození po horách bez goretexu, zato s čistou hlavou. skladba s nachlup stejným označením jako disk samotný, si i s tím pocvakávajícím pazvukem koleduje o absolutorium; magiskt, men tragiskt, která následuje hned poté, to absolutorium boří.

dedicated to vincent cassel.

röyksopp - melody a.m.

mám rád interesantní lidi, u kterých se hranice vkusu nepohybuje kolem reklamních triček radiožurnálu. mám rovněž v oblibě geniální produkty, což znamená, že když ostatní ještě bloumaj' po ulici, tihle už jsou za rohem připravení čelit další překážce v podobě třeba toho kanálu.
první tezi splňují torbjørn brundtland a svein berge, druhou jejich melody a.m. jasně, disk je to legandární natolik, že by se o něm snad ani nemělo psát - zdá se mi ovšem velmi sympatické ukázat takto svou stavovskou příslušnost k tomuhle druhu kultu. tímhle 10-ti položkovým kolečkem totiž röyksopp nastavili laťku v oblasti decentní intelektuální elektronický h., jak jsem si to sám soukromě otagoval. mimojiné taky ukázali světu, že bergen není one band city.
eple a la stopa nummero uno je asi jasná - sonic, decent & atheistic. simply great. in space klame svým barocco začátkem, poor leno si ohodnoť sám, ale pod desítku nechoď. vem si klip k remind me a koukej na to s otevřenými ústy. rozněž se u she's so - utvrď se v tom nejasným feelingu toho, že i malej kýč je někdy třeba.
konstatování faktu, že kluci vytvořili svým golden touchem disk, co nevtíravostí fascinuje, si jistě dovedete vytvořit sami. stačí snad jen dodat, že na junior to vzali trochu cukrkandlovou, stále však záslužnou cestou.

dedicated to audrey tautou.

jens lekman - oh you're so silent jens.

tak nějak je mi jasný, že už je to poněkud uncool - pořád ukazovat na lekmana jako na figurku obamova formátu se přece jen může trochu ochodit. faktem zůstává, že to není promotion, ačkoli se to tak dost dobře & úspěšně může tvářit. whatever - OH YOU'RE SO SILENT JENS. poživatelům pitchforku jistě docvakne, že za členství v 8.0 clubu byste už měli dostat pořádnej metál; o devítkový kortedale ani nemluvě.
je to kompilace - nikoli tedy album v pravém direktním slova smyslu, nýbrž kolekce toho top-ovýho ze spousty ep, která předcházela. najdete tady chic bas z pocketful of money, vyrytí hodný slogan z maple leaves, rocky dennis story v plné kráse, ozvěny stockholmského královského paláce z suburban perspektivy.
lekman je klaun - klaun, co si ten face maluje do; napsal bych do oranžova, kdyby tam nebyla ta poťouchlost; sytě žluté. baví tě/sebe jednak za absence nevkusu, ale také ne čistě v tom komediálním stylu. nemysli si, že klaun rovná se míša víš-kterej.
postav se tý realitě - je tu 18 magnificent tracků, který tě svou recyklací witty inštrumentů dostávaj' tam, kam bys sám chtěl. vykašli se pro jednou na conversky a zabal se do švédský vlaječky. i saw her in the anti-war demonstration je přímo skvostná a vybízí přesně k tomu, co se skví v názvu.
plně se ztotožňuju s jensovým pohledem na věc a la 'ep jsou názor, cd kolekce střípků'. na 4-trackovým médiu to přece jenom vyjadřuje nějakej momentální stav mysli - oh you're so silent jens je spíš esencí, jakkoli skvělou, která vybízí k bližšímu průzkumu. začni tady. jensovy postřehy z australského východu si čti zde & do kolektivu se zapoj přesně a jedině na tomto placu.
při tý příležitosti si projdi textovou sekci - dozvíš se velice, velice inspirující věci, co si nehrajou na fakta. a schválně se za-dumej nad tím, jakou barvu ti to jako celek asociuje.

belle & sebastian - tigermilk.

belle & sebastian spolu hrajou už hodně dlouho - ne ve dvou, nýbrž v sedmi; společně brázdí uvědomělé ipody. disk řečený tigermilk (díky) je tím průlomovým - debut z roku 96', co dostal na pitchforku 8.4. je tak členem 8.0 clubu - it's a pitty, tough boy, že nedostal devítku - zasloužil by si to. je všeobjímající - ukazuje skotsko z více pohledů, více úhlů, a to všechno za absence nevkusu.
začíná položkou s názvem the state i am in a - myslíme-li to skutečně deeply & honestly upřímně - není to zrovna nejstárovější začátek. vsadím se však s vámi, že to byl promyšlený tah. začínat kótou 63 na stupnici sračka-dokonalost je výhodné v tom, že jestliže vaše jméno obecně neasociuje feeling z guláše ze šesti, pak to může mít pouze a jedině vzestupnou tendenci. a ta tendence tu je, pánové & dámy - hned další expectations akceleruje & vykopává disk jako celek proklatě vysoko. je jako balancování na tyči, kdy se rozhoduješ, jestli levá/pravá, přičemž je ti jasný, že oboje je ti nenakloněný; a ta tyč symbolizuje tenkou žluto-hnědou linii, kde to šlape. direktně fyzicky fyzikálně - rovnovážná poloha. ubrat na kráse se jim nepovedlo ani v následujících 8 skladbách. tedy výrazně - konec trošku chytá boring deku, ale jen a little bit. 'she knows she's losing it' si vyrejte na lavici a dumejte nad tím, jestli je to podfuk nebo ne, a konkrétně při electronic reneissance se mazlete se slovem drajv.

mr. hudson & the library - a tale of two cities.

vem si tu čistě hypotetickou situaci, kdy jseš to jen ty, pavement, kapuca přes elegantní ofinku & headphony, kde se to momentálně hemží mr. husonem & jeho library. hrají zrovna ten začátek ve stylu 'no on the streets where she lives' - což snad vypovídá o všem - a ty dumáš nad tim, proč tě ten beton všude kolem tebe tak omezuje. přemítáš nad rokenrolovou rozesraností prostředí kolem sebe; hometown zombies (5/10, ani jednim směrem nejede vláček) na hromadnym přesunu kancelář - teplá večeře; a najednou se objevuje takovej ten lechtivej pocit toho, že moc nemáš kam jít. ne doslovně - na jedný straně obal od adriana & destroyera, na straně druhý ne-vyluxovatelnej koberec, chic bundička ve skříni & heineken v lednici. dilem(m)a na pátou; pak přijde too late, too late se svým 'why must i always play a clown/it makes it too easy for them to put you down' a víš, že je to r'n'r vysvobození, protože kluci řešej' same problémy. je to jako když dumáš nad tim, jestli musicserver jo/ne, a nakonec ti trkne, že s těma klukama tam jakože ne. že existuje i jiná voyage.
so - tenká žluto-hnědá linie, kde se setkává independence s elegancí v absolutním slova smyslu, je, hm, těžce k nalezení. spočívá, lidově řečeno, v povznesení se nad všední problémy rednecků; nad debaty o hovně. nad to, že to jirka topoloj natře a nasadí do boje buldozer s rathem na levym a vendou na pravym blatníku, kterej smete i ty poslední zbytky svobodnýho rozhodování se o tom, jestli ti třešničky chutnaj/nechutnaj. nejde však ani tak o to, že by mr. hudson ve mě vzbuzoval tak velké rozohnění v oblasti celkem importantních keců, který se skvěj' nahoře jako neon u hospody na pospíšilce.
mr. hudson & the library - první tři tracky z kategorie 4.5, šestka a osmička je na tom zcela stejně. jsou z londýna/birminghamu, šlape jim to (vylož si jak chceš), mají hity.
čapni bundičku, nahoď kapucu, zapoj růžovoučkej ipódek, nazuj conversky, na rohu zahýbej jedině doleva & naslouchej birminghamu. nevim, jak to líp definovat; všem adorovatelům faktů ukazuju hyperkyfózní záda.
tomu, kdo jim věnuje víc než 17 poslechů, připíjim black currant juicem. a neber se/mě/kohokoli jinýho doslovně - ber to via subaudition.

walter meego - voyager.

poněkud vybočíme z lajny dlážděné kolegy hakana hellstroma - walter meego.

'the name walter meego comes from alter ego.'

jsou dva - justin a colin, destinace se jmenuje chicago. synthi-popové hrátky začínají v roce '03, kdy to ještě nebylo tolik košer. ep & ep, pak deska, která recenzenty tolik nesebrala. zařazení do krabičky společně s van she, zeitgeist & empire of the sun.
trochu kolovrátkové hitíky s poťouchlým obsahem, které rozkládají na 2nd poslech spolehlivě, nedosahují výšin ladyhawke; apelují na city hlavně té racionální slupky v rovině stylu & image. na official site si zahrajte ve smyslu má/nemá se mi to líbit, a zjistěte, že jo, poněvadž poletovat si so fuckin' high se taky musí. je to intelektuálně funny.
můžete jako správní hometown zombies ohrnovat nosíky, ale o tom to není. wanna be a star je, a omlouvám se za repetice, o poťouchlosti. o nadhledu & stylu, který si nekoupíte u pokladny v hypernově.

loney, dear - dear john.

4.1/5

nerozumim jednomu, a to sice, jak se stane, že deska z 4.0 clubu má tak odfláklý obal. ale k 11 stopám - loney, dear alias emil svanängen není žádným švédským omylem, jak byl nedávno titulován. airport surroundings odstřelí každého, kdo má chtyré stereo & výkonný třmínek, poněvadž toto je na stejné lajně s loop duplicate my heart, a to je klasa nejen ze stockholmské perspektivy. je v tom šviháctví, ikea & ryzí angličtina, co nezní tak odbrblaně jako u většiny emilových kolegů.
důležitá věc - emil má holku, což nemá být míněno jako redneckovský joke, ale zaznamenáníhodný posun v textové rovině. je tu ten pocit, že harsh words není vycucaná z prstu.
spíš než k lekmanovi, ke kterýmu se to ale sbíhá všechno po složitejch křivkách, ho to táhne do klubu k the legends. přelož si jakože víc elektra, míň housliček, poselství stejný.
jestli někomu připadá, že se v poslední třetině dear john hrabe až moc velkou vrstvou posmutnělé ucajdanosti, hrubě nepochopil kontext & podcenil situaci. a to se nevyplácí.

suburban kids with biblical names - #3.

na hluboké hlasy, intelektuální brejličky & witty texty měli seveřané vždycky patent. přidejte k tomu absenci aktuálních trendy vábiček & skočné melodie s antonymním obsahem a máte univerzální model, který vám mezi prvními vyhodí suburban kids with biblical names. na #3 se angažují housličky & trubky, stejně tak ale mašinková nálož v loop duplicate my heart & ozvěny francouzských kriminálek s delonem v peter's dream. to proto-jádro tvoří johan a peter - když to proženete přes externisty, tak se z toho ovšem vyloupne mini ansámbl.
nikdo před nimi mě neoslnil kombinací pretty/tom petty. jsou za a)rozjetí ("love seems to be on my mind/seems to be all the time/this is the way i always start my songs"), b)chytří skrz řádky i notičky (obojí v loop duplicate my heart), c)měkcí (v marry me ty svaly chytíte až na 4th pokus). parakit sama sebe maskuje religiózností, funeral face si fakt nehraje na optimisch animal collective. buďte si i se všemi svými ochrannými vrstvami jisti, že to rent-a-wreckovské bam bam bam je pouze šikovným maskováním něčeho importantnějšího. a i přes všechny naznačené vlastnosti je/sebe neberte vážně. smysl pro sebe-ironii nevlastní pouze & jedině danča kuchtová se svou grupou.

röyksopp - junior.

3.6/5

röyksopp nejsou legendární pouze z ryze norské perspektivy - za to, že jejich eple & spol. znají nejen fans pettera northuga, vděčí mimo jiné i své schopnosti ko-operace s ostatními skutečně indie hrdiny/hrdinkami. ať už to byl erlend oye v remind me nebo aktuálně robyn a lykke li. právě tyhle featuringy dávají produkci této norské dvojky tu správnou patinu - nabízejí barevnost i jinak než skrz mašinky. půjčují si, kde mohou - je to jen má imaginace nebo v royksopp forever hraje clint mansell?
druhá věc - nehraje se tu na sexy tucku. i když geniální melody a.m. bylo ambientně na jiné úrovni a junior přece jen aspiruje víc do rádií než na plochu záslužných blogů, stále to šlape ve správnym směru. this must be it s hostující karin dreijer-andersson asociuje tim svým refrénem známou odrhovačku, ale tah na bránu tomu neupřete.
je to jako se vším - první dvě placky se rozvíjí proto-model, ale na třetim je potřeba s tim hnout jinam. na junior je to hmatatelný - kluci udělali skok směrem k naleštěnosti & prvoplánovosti, tedy do oblasti, které škatulka inteligentní electro-pop sluší stejně jako přehazovačka karlu rodenovi.
röyksopp absolvovali fázi otevření & zjednodušení sebe sama - a provedli to v intelektuálních mezích. v 11 skladbách se skrývá dost intelektuálně zajímavých kousků.

pelle carlberg - in a nutshell.

pelle carlberg je v záplavě švédských interpretů/interpretek nepřehlédnutelný - už kvůli svému věku, který se datuje od 60's. je členem stejně-švédských edson, ale stočil to i na model singer/songwriter, jak je to momentálně frekventovaný. nejede pouze akusticky, spíš z toho míchá to něco a la peter, bjorn & john. young folks v rukávu nemá - je tzv. non-hitový, ale trumfy má. a ne že ne - není žádnej middleclass kid, jak se rád tituluje. má doma kupu dětí - zkrátka žádnej ňouma, co si povídá s kytarou & bloguje ve švédštině. otevřený všem vlivům, přitom však pořád švédský. ten modro-žlutej šmak tam je zřetelnej.
při úvodu v pamploně si s váma dá pasodoble, aby to vzápětí shodil libozvučným na-na-na. následuje výše okecaná young folks - i love you, you imbecil. ida maria - ta, co doslova haní (!) erlenda - si tu s pellem dává pěknej duet. "i love the way you're dressed/the way you make a mess/and that you're always late." pellemu nemusíte kupovat kapesníčky - stačí si in a nutshell projet, a jste kámoši. "if i ever get happy/my songs will start to suck/but if i ever get happy/i won't give a fuck/i just called to say i love you." definice hodná zapsání do deníčku.
asi tak - jens jede jinej orbit. pelle ale není zástpcem druhý vlny - bok po boku s timo raisanenem brázdí světaznalé ipody.

kings of convenience - quiet is the new loud.

o bergenském duu se často mluví jako o so cute boys. nejen to - oni jsou taky goddam zásadní. při výletě po 12 měkkoušských plochách nepotřebujete navigaci. někomu možná vadí ten akustický futrál - tomu pak říkám "drž se dál." už se třesu na nový u2, kdy konečně budu moct dát sousloví no irony on the horizon' jasnej zdroj. zkratka - zapněte prostor 2 skutečný palce pod levou bradavkou, jděte hodně deep & vypněte světla. neklouzejte po povrchu, cynismus alias nátěrovou šlupku shoďte po prvním společné even though. nahoďte místo toho svou looserskou identitu - to looserství je ale v nejlepším slova smyslu.
může se to jevit jako jaksi moc na jedno brdo, příliš simple, s absencí černě etc. nenechte se ale odradit - erlend & eirik hrají v duchu té top tradice. so - žádné kotlíkářství - urban stesky bez všech těch matlafixů. sentence jako "even though i'm not her minder/even though she doesn't want me around/i am on my feet to find her/to make sure that she is safe and sound" jsou zásadní. klidně servírují partnerské vyhoření skrz optiku little kids, stejně tak si s váma zajedou na podělanej westhill. i don't know what i can save you from je krystalicky čistá za absence kýče jakékoli barvy. failure je podobně úspěšná na stupnici "autenticita je fajn". klikněte na ně. a even though to dost možná zabalili po riot on an empty street, stojej za to. přímo goddam cute, pokuď mám co soudit. až si budete po kinové session s holkou nikoli z vaší platonické armády chtít prohnat zažívacím traktem blbost se značkou chilli-lindt, pusťte si radši dva pány, kterým můžete důvěřovat bez hlídání vlastních stylish základů.
zkratka - album je krásné stejně jako země původu. což nemá nic společnýho s idealizací fjordů. ideální na sloupnutí všech zaběhaných & ohraných póz. když to uděláte, zbyde vám i don't know what i can save you from. klidně i v royksopp remixu. to je dřeň - jádro. bod zlomu. taky rovnovážná poloha, pokuď to někdo rád přímo direktně & debilně fyzicky.
a jak je známo - nejde o techniku. hraje se na pocit. pocit, že je na tom někdo stejně nulově. nemícháme se do socio-kritik jako mike. nežene se to přes globální apokalyptiku - dosaďte si, koho chcete.
vážně začínám uvažovat o migraci směrem sever. užívat si shy-klaunovství jense lekmana, rozjetost suburban kids with biblical names, erlendovy okuláry, eirikovo karate umění, depkoidní religióznost sarah assbring, fanfaronství pelleho carlberga & doslovnost the concretes.
kings of convenience jsou povinností pro každého rozervance bez černých vočíček, usekanejch rukaviček & good charlotte na ploše řůžovoučký empéčtyřky, pomocí který to proudí přímo skrz špuntíky v uších do cílového prostoru. hlavně v mhd.

emmy the great - first love.

2.3/5

z debutu emmy lee-moss dobrý pocit nemám, ze spolupráce s lightspeed championem jsem měl. takhle bych vyjádřil svůj vztah k tomuhle typu first love, pokuď bereme jednoduchost jako nepřekonatelnou ideu. zvuková prostota mi nevadí za předpokladu, že ovšem při tom nemám poctit, že to sice není o ešusu, ale postrádá to zajímavost. výstižnější je, že to nudí. we almost had a baby je tou top položkou - pokud nezaujme ona, zbytek těžko.
emmy je krásná a všechno - i hypotetickou čestnou pozici na zdi vedle adele v rámci kontrastního programu bych jí věnoval - ale je to druhá liga. jako když porovnáváte bankse s mcveighem. možná, že s větším rozdílem. pro slečnu tu vysněnou metu zcela nechytám - spíš pozici, kterou by to ideálně dosahovat mělo, ale místo toho se akorát pozorně sledují záda.
možná blbý přirovnání, ale seberte jeunetově amélii audrey & yanna. výsledek zasaďte na stupnici v rozpětí 0-100. já jsem se přes veškerou úctu k mathieu kassovitzovi nad 42 nedostal. je to vážně fabuleux destin.
netvrdím, že to neobsahuje silný momenty - dylan aspiruje na top dvacítku skladeb února zcela jistě & oprávněně, ale čekalo se víc. nejen ode mě - pnutí existovalo od falling from the lavender bridge, a to už je rok. kdyby se sestavovalo greatest hits v rozsahu 5 skladeb, jsou tu we almost had a baby, dylan & tři songy s šampiónem.
first love je pro mě první velký zklamání roku - placku franz ferdinandů nepočítám