'Do you remember the first time' .. when you heard about Jarvis? 'I can't remember a worse time' - o introvertovi: kdyby po tý ulici dolů nešel Ashcroft, šel by Cocker (nevim, jestli s větší parádou, co ale může konkurovat Bittersweet Symphony: klaním se k Disco 2000, Common People je přeci jen někde jinde a sluší si ji schovat pro jiné příležitosti; když odhalil svou platonickou story a promítl si přímku o mnoho let dopředu, odvážil se říct 'we'd get married/and never split up .. although i often though of it' a ironicky šlehl zpoza těch svých masivních brýli, pohodil patkou a šel dál) a bylo by jasné, že není v první řadě frontmanem, spíš esejistou schovaným za kafem z automatu, nezúčastněně sledujícím okolí. To s tím Jackem udělal mimovolně, jako okamžitý impulz kontra tomu, když se idol stylizuje do pozice řádově většího idolu, gesto hodné obdivu a zvěčnění na tričku. Kdyby byl Noel Gallagher co k čemu, hodil by si Cockera na vokály a Obama by to točil na digitál z první lóže nalevo; není tak upatlaný (Morrissey), egoisticky-rozervaný (Ashcroft), ani k Damonovi ho neporovnáte, protože ikony se stejným cílem a mentálním výkonem se respektují a nepřekážejí si. Viděl jsem tu scénu s Cohenem a celkový obraz rezonoval s jeho osobností. In the middle of '90s, there was no one bigger .. in the UK. 'I can't see anyone else smilin/are you sure'