no one wants to die alone.

Miláčci alternativních amerických kruhů, kámoši No Age a Dana Deacona, ikony současných generací. Bradford Cox se důsledně brání zužování a zaostřování pouze na jeho osobu, protože tu je víc géniů na place. Svou mlhu vytvářejí soundem, ty pódiové nechávají doma. Mlha zahaluje veškerou jejich produkci - ať už týmovou (Deerhunter) nebo sólovou (Atlas Sound/Lotus Plaza). Nechávají zvuk mluvit sám za sebe. Kytarista Lockett Pundt kytarové riffy násobí rozličnými efekty a vysílá do oběhu kytarové bouře, jednou prudké, povětšinou však mazlivé: mazlení s zadním efektem, mazlení nemotorného druhu. Frontman je sám sobě návykovým démonem, nikoho dalšího na to nepotřebuje, přesto se zdá, že démony slábnou a na povrch se derou první paprsky. Jeho Logos je slunné, zasněné místo, hladinu čeří drobné vlnky. Nárazům do temnot první kategorie odzvonilo, kolaborace s Pandou Bearem je dobrým odrazem novém zeitgeistu. Elity současné scény vstupují blíže do centra obrazu. Na Let the Blind Lead Thos Who Can See but Cannot Feel byl Bradford Cox umanutý, zakuklený sám do sebe, bodal. Jako vločky na zasněženém poli, za zvukové níže. Logos je oproti tomu více přístupná, více hitová, tulí se. Rozvláčně se rozprostírá po parcích a zahradách, aby náhle sklapla a zabodla se. Bradford Cox bodat umí, šikanuje zvukem i do sebe šifrovanými, mantroidními texty. Nehraje na to, co si myslí jiní - kdyby na to přistoupil, nevylez by z uzavřeného prostoru: 'four walls made of concrete/six by six enclosed' jsou Deerhunter na loňské desce. Mezi váženými klienty klubu The Smell by ho ráda viděla většina, byl by tak ještě víc ukotven v komunitních kruzích a řadách. Mohl by Randymu Randallovi pomoct s instalacemi a ještě by z toho vznikla nejmíň coververze Elliotta Smithe.
Příběh Bradforda Coxe je notoricky známý: od mládí žije s Marfanovým syndromem, jak se zdá, pohonem kostí i talentu. Prostředí atlantských nemocnic zná víc než kluby na západním pobřeží, nemůžete říct, že by to na něm nebylo vidět. Mohl se přesto stát kýmkoli, on si vybral Atlas Sound, čtyřstopový magneťák, do kterého nahrával. Materiálu tak vznikly tuny, určité procento těch tun se dá nalézt na deerhunter/atlas sound/lotus plaza blogu. Nahrávky, co vznikaly při dešti, za zavřeným oknem. Doba, kdy materiál přestal mazat a naopak prezentovat, se dá těžko určit, dost možná ale souvisí s příchodem Locketta Pundta na scénu. Setkali se na škole a nemohli udělat líp: Deerhunter jsou možná původem Coxovi, kytarová tornáda a smrště však produkuje tento 'génius bez ega'. Můžou si říkat bratři, mají na to plné právo, po letech vzájemné podpory a prezentace. Prý stále bydlí spolu, pokud ano, celá ta story je ještě rozmazanější a romantičtější. Druhou polovinu čtyřlístku tvoří Joshua Fauver a Moses Archuleta, za to, že se organický stroj skrz naskrz občas nezadře, můžete vděčit jim. 'Go to a parking lot/sit on the ground and cry/you'll never know why' je citace z Twilight at Carbon Lake, posledního traku z Microcastle.


Turn It Up, Faggot je první album, to album, co prý už nikdy nechce slyšet: divoké, černé. Největší nával deprese, což je tady řečeno s vědomím, co přišlo později. Bezvýchodné, slepá ulička s jedním prozaickým koncem. Deerhunter jsou natolik inteligentní, že si to uvědomili a rozhodli se hrát na schovávanou, odteď své výpovědi maskují a všelikaj překrývají a přemalovávají, tváří se nečitelněji, přitom neuhýbají svou podstatou. Opozici ostatním tvoří tím, že oni se dokážou posouvat. Vznikají Cryptograms, od roku 2007 má scéna patřit jim. O poznání harmoničtější koncept, mazlení s bodavou vložkou. Bradford Cox si zvyká na pozitivní vlny zájmu a postuje jednu skladbu za druhou, scéna si zvyká na Atlas Sound, songy, co by klidně mohli hrát Deerhunter. Kombinují noise, shoegaze a ambient, pozornost na ně upřená se zvyšuje a násobí. Současně začínají na povrch vylézat ideoví bratři - losangelší No Age a HEALTH, z druhé strany divoký kanadský performer Dan Deacon, plážoví punkeři Fucked Up, Why?, Times New Viking. Začínají se dít velké věci a Bradford je nekorunovaným králem, ideovým otcem. Už ne odmítaný kripl, fascinující král fascinující scény.
Minulý rok byl jeho rokem: obecně vzato, stál za třemi alby. Microcastle/Weird Era Count., dvojalbum s bujícími emocemi pod povrchem. 'To get older still' tu zaniká pod proudem kytarových stop a efektů. Texty jsou do sebe zachumlané, slogany fajn, ale užívej radši s hudební frakcí a složkou: útržkovité výpovědi, výkřiky do šedivého ticha, obnažení až někam k pupíku. Nepovedené dětství tě dovede a)k povedenému uzavření do sebe b)do pozice, kdy ti ostatní jsou jedno, nezáleží jak to kdo vezme, otevřeš se a zpíváš si whatever ve studený sprše. Znova - slogany si najdi. Bradford Cox stojí ve studené sprše a kreslí ručníkem po průhlednejch dvířkách: přejede ručníkem čtyřikrát dokola, udělá kolečko, z kolečka srdíčko, dva kroužky jako srdce srdíčka, to get older still zaléhá v kytarovém oblaku. Dělá to už bezmyšlenkovitě, aby náhodou nerozhněval tradici, aby karma nezanikla. Rozmazání dvou kroužků bere jako dotek. Studená voda omývá bělavé klouby.


Na Logos, druhé Atlas Sound, umístil dvě kooperace: jednu s Pandou Bearem, druhou s Laetitií Sadier - při vší úctě se nemůžu rozhodnout, co by se mělo houpat v anuálních žebříčcích na konci roku výš. Quick Canal je osm minut převelice silného driveu, Walkabout zní jako když si kluci zpívaj ve studený sprše, každej v jedný, dvě sprchy v jedný koupelně, dva ručníky + dva kohoutky, jeden (geniální) výsledek. Dvě nejaktuálnější jména na nástěnce, připíchnutý zelenýma špendlíkama. Nikdo se jim teď nemůžu rovnat ani se s nimi alespoň v náznaku srovnávat a porovnávat, unikají řazení a přitom nestřílí ze žádnýho only for intelectuals hnízda.
Co bude dál je otázka ohodnocená jackpotem v plné výši. To go away and not look back je úryvek z Walkabout, dobře - skladby no. 1. Sledovat Bradforda Coxe a Noaha Lennoxe i z té obrovské distance je jako sledovat včelky při práci a fetovat přitom aroma z prošlejch melounovejch orbitek, pěkně z balíčku. Je to radost. Měli by udělat all star team, takový LA Lakers, weird složení s Bradfordem Coxem pěkně pod košem, motat kolem se budou Animals, Yoni Wolf, Randy s Deanem, Lockett jako nebezpečný křídlo bez velkejch ramen a keců + Dan Deacon jako kouč, s pleškou a balónky. These guys are spidermans of the ring. A Devendra Banhart bude potulenej manager v pozadí.

spiderman of the rings.

Dan Deacon je takový ten infantilní plešounek, s tlustými obroučkami brýlí coby poznávací značkou. Svůj trademark pak má i jeho hudba: je skutečně Spidermanem svého druhu, změny temp a nálad přelívá zešmoulenými vokály, pohádkové zvuky přetváří v sedmiminutové kompozice. Zubatý sonický atak proudí ve zběsilém, dvakrát zrychleném tempu, do toho obrýlený šmoula deklaruje .. ne, nedeklaruje: zvukem přebíjí jakékoli rušivé prvky. Svou letošní dvojku Bromst zaštítil početným ansáblem, Spiderman zůstal a rozkvetl do zachumlanějších poloh. Někdo rád škatulkuje, proto mi u Dana Winamp nabízí: genre=absurd. Absurdnost blábolu zaštiťuje dlouhohrajícími kompozicemi tvaru a nálady nafukovacích balónků. Jeho Get Older nejde brát zas až tak vážně. Stojí mimo genry a má svůj ksicht. Babičky kanadských prvňáčků před ním i s potenciálními oběťmi přechází na opačný chodník. Ústřední hippie druhé poloviny rychle doznívající dekády by bylo laciným pojmenováním, mně se líbí ten Spiderman. Šmoulaman můžou psát jen idioti. Jeho live performances jsou organickým procesem, kam se shromažďují dárci bacilů a litrů potu, které odmítli jinde.
Vystudoval to, co momentálně dělá, akorát v jiném prostoru, úrovně se neprotly, souřadnice si s ním neví rady, protože v prostoru nedokážou zabrat všechno. Je párty a pro tuto cílovou skupinu zůstává nepřečten, kompatibilita je v hajzlu, elitáři ho chápou, berou za svého, neohrnují nos. Poučili se. Dan Deacon se vznáší v prostoru a cucá lízátko.
Bromst je kalorickou explozí - Dan Deacon svou pověst prvního performera dneška posunul o kus dál, na okolí přitom nebral ohledy. Na ohlodaný skelet debutu přidal svalstvo. Razantnost a rychlost běží ruku v ruce se vzrůstající racionálností. Ano, Baltihorse je neobyčejně, a dalo by snad občas i říct nezvykle, vzrušující hudba.
Viděl jsem jeho tour/schoolbus: nejenže se to povedeně rýmuje, ten dotek hippie kultury promítnutý 40 let dopředu, v 09 oblečku, s pleškou a balónky, je patrný z poslední sedačky. Étos umělecky povznášející a obohacující, fuck, komuny: komuny v tom bohabojném slova smyslu. Možná i ateistickém, nevim, každopádně - je málo lidí se stejně cool chováním, tvorbou a pověstí. Rozjede každou párty v intelektuálním prostředí, křičí find my soul a žene to přes šmoulí filtr. Moc bych ho chtěl vidět. Přijeď chlape, přijeď schoolbusem.

+ jeho klip k paddling ghost stojí taky za to.

we'll all meet in bar italia someday.

'Do you remember the first time' .. when you heard about Jarvis? 'I can't remember a worse time' - o introvertovi: kdyby po tý ulici dolů nešel Ashcroft, šel by Cocker (nevim, jestli s větší parádou, co ale může konkurovat Bittersweet Symphony: klaním se k Disco 2000, Common People je přeci jen někde jinde a sluší si ji schovat pro jiné příležitosti; když odhalil svou platonickou story a promítl si přímku o mnoho let dopředu, odvážil se říct 'we'd get married/and never split up .. although i often though of it' a ironicky šlehl zpoza těch svých masivních brýli, pohodil patkou a šel dál) a bylo by jasné, že není v první řadě frontmanem, spíš esejistou schovaným za kafem z automatu, nezúčastněně sledujícím okolí. To s tím Jackem udělal mimovolně, jako okamžitý impulz kontra tomu, když se idol stylizuje do pozice řádově většího idolu, gesto hodné obdivu a zvěčnění na tričku. Kdyby byl Noel Gallagher co k čemu, hodil by si Cockera na vokály a Obama by to točil na digitál z první lóže nalevo; není tak upatlaný (Morrissey), egoisticky-rozervaný (Ashcroft), ani k Damonovi ho neporovnáte, protože ikony se stejným cílem a mentálním výkonem se respektují a nepřekážejí si. Viděl jsem tu scénu s Cohenem a celkový obraz rezonoval s jeho osobností. In the middle of '90s, there was no one bigger .. in the UK. 'I can't see anyone else smilin/are you sure'

example's dysfunctional electro pop story.

Elliot Gleave? - E.G.? - Example? - Nothin?: your problem then.

Example byl řadovým koňem Skinnerovy stáje The Beats, dokud celý podnik nebyl poslán do servis zóny a na odpočinek - sám Example to komentoval pragmaticky s tím, že je rád, že label stihl vydat jeho debut, momentálně se ale plně ztotožňuje s heslem z nodatty, které už zaznamenal i Kay Buriánek, tedy "for major labels is fuckin over ...". Bere to tak, a vlastně se celou story ani nemusí moc zaobírat - What We Made se uchytilo, o Elliotovi psal i Filter = prakticky každý. Fragmenty: spolupráce s Rusherem, který dělal podklady, spousta klipů, mini-film z Černobylu, magnetizující haircut, civilní texty - adjektivem se myslí vztahy, nedodaná přání k narozeninám, Me & Mandy, kuřecí továrna Nando's = žádné guns, babes & lemonades - hymna o tom, proč běloch z Fulhamu nemá rapovat, skákat & dovádět, sympatické vystupování a uvolněný projev.

Je zpět. Chyba: nikdy nebyl out, spíš se trošku hledal a, zdá se, našel. Našel se v poloze, která mu sedne. Sluší mu: absolvoval The Wonky Pop Tour po anglických městech, vystřelil do oběhu track s Don Diablem (participují DJ Wire, tradičně Rusher, Andy, plus mně bezejmená crew), výsledek komentuje jako dysfunctional electro pop: zubaté, na plochách londýnských klubů dobře se vyjímající. Koukal jsem na nějaká videa a je pořád stejně nevycválaný, bezprostřední, jako supr kámoš odvedle, komu se povedlo něco, s čím ani moc nepočítal, ale zároveň se mu to zalíbilo, našel se v tom a jede naplno. Taky zremixoval uplakanou Nicest Thing od marmeládové královny Kate Nash, hodnotil bych o 2 hvězdičky výše; kooperoval s Scroobius Pipem & Alim Love. Když už jsme u toho, skladbě Heartbeats (originálně od Karin a Olofa z The Knife, v druhém plánu od Josého Gonzáleze) udělal verzi 3.0, nazval to One Night - nechal tu nosnou část, přidal svoje, převázal mašlí a vyslal do oběhu.
Svůj Twitter hojně zásobuje, o fans se stará, využívá moderní technologie: přitom se dokáže tvářit stále přitažlivě buransky, čímž nepohoršuje. Hraje mu to do karet. Nikdy nebyl macho, o deprese nestojí, raduje se ze života, za svojí hlavní inspiraci považuje rodiče: šťastní, zaopatření, úspěšní. Jeho živá vystoupení: mají větší šťávu, jsou barevnější, odvážnější. Example je lídr, má autoritu a zároveň nezapomíná na tak důležitou bezprostřednost.
Na počátku letošního roku vydal mixtape, for free, hodinová Examplova esence. Rozdělil ho do tří bloků - electro část, taneční plocha a blok garage + dubstepu + d'n'b. Hodinová záležitost, tak jak to nyní má - v jakém je rozpoložení a jak se/to cítí. Try This For Example.

Přemýšlím o tom, jestli by se neměl dozvědět, že v HK by mu někdo obětoval dvouměsíční kapesné, koupil by mu latte a pak po zbytek večera poslouchal ten jeho šílený cockney. Možná by dostal i to hnusný tiramisu, jaký teď dělaj' na náměstí, kousek od divadla.

not especially zomby's dead.

"Jsem trochu jako Klaus Kinsky ve filmu Aguirre, hněv Boží - sám na beznadějný misi namířený proti všem podobám hudebního průmyslu."

Česko je bezesporu unikátní zemí a jedním z těch typisch znaků je její postoj k anonymitě/Zomby je exponovaným jménem: zaujímá zvukem, pseudonymem a s ní související anonymitou, produktivitou, svým mediálním projevem a polemikou.

Trochu osobna - Aleš Stuchlý pro mě byl snadno zaměnitelným jménem, dokud se jemu pod ruce nedostal Zomby a mě květnový Respekt. Stuchlý v článku pracuje s Zombyho mediální maskou, propojuje všechny aspekty jeho tvorby a vytváří pro mě velmi lákavý kotel nezbytných vědomostí a poznatků. Určitě je to ten důvod, why since that time my head's rolling on dubstep music, its culture and vision. Zmiňuje Zombyho polemiku s gurem hudebních publicistů Simonem Reynoldsem o spojitosti ketaminu a wonky soundu, cituje Zombyho připodobnění k filmovým postavám. K temným filmovým postavám. Hraje si s kontexty, hrabe se v margináliích/drží si jasný koncept, podává ucelený přehled, píše tak jako hopefuálně já za 3 roky. At least.
"The songs I like make my hairs stand on end. That's when I know the song is a winner. For me there's not gonna be enough time in my life to devour all the music I want so the real rush I'm searching for I'm probably never gonna find. Eskimo was a rush. Crunk's been a bit of a rush. For me its forward ahead at full speed really. I'm not looking to bring something back. It's more just my vibe I carry through the music. It's the vibe that's gone now. It's totally gone now but I remember it. That's the thing that inspires me. I write from that place."

Zomby a ten, který si tak říká - v jedné osobě - vydává nové ep. Tento rok už druhé: v konečném účtování figuruje 16 tracků. Jeho 14skladbové album Where Were U In '92? vyšlo v prosinci 2008. Vychází z toho 30 official vydaných skladeb, do sebe se nořících, vstříc sluchátkům se vydávajících. Už tou anonymitou se odtřeluje jinam - aspoň pro ty Čechy, kde je už tradičně anonymita vnímána jako něco zkaženého. "Když něco dělá, tak ať se za to nestydí!" Takové postoje tu byly a budou, ale naštěstí to všude tak zakukleně není bráno. Burial se držel, a málem si uhájil pozici. Novináří & paparazzi (nejen) z The Sun jsou svině (=platí i pro tuzemské deriváty).

Jeho hudba je ztělesněním pojmu wonky - tedy nezařaditelná, patřičně divná, perverzně zábavná, matoucí, temná a do sebe se nořící. Ve změti smyček, subbasů a houkaček se dá krásně ztrácet.

V některém z těch mála rozhovorů, co jsou k dispozici, jsem četl jeho naplnění pojmu what do I find really scary: "no money. LOL. no skunk, the police and zombies."

Podobně jako Flying Lotus pracuje s kontinualitou, ale netvoří programově hodinové kompilace; stejně jako Joker je chytlavý, takříkajíc sloganovitý - barvy nevidí a má něco odžito. Je mu nejspíš třicet - dost na to, abys věděl, co chceš, co umíš, co miluješ a v čem vynikáš. Zomby si to uvědomuje a - netroufám si říct že proto, je - hm, dobrý. V říjnu má být v Prazem, a ten, kdo tam nebude, to může okecat jen omluvenkou vztahující se na špatnou logistickou & dopravní situaci. Zomby si tady bude tykat s Kevinem Martinem a.k.a. The Bug. Sonické ataky na hranici análnosti, houpavá chůze/tanec, všudypřítomné papírky, absence hilly-billyovství, euphoria.

Zásvětní symbolika, grafická obeznámenost, nepřekonaný vzor garage music z raných 90's, kluby & Atari.

Trocha osobna, vol. 2 - v květnu jsem šel do lázeňskýho parku, sluchátka na uších. Klasika. Vidíš lavičku, vyhledáš opěradlo - na těch horšího provedení to není vandalismus, ale povinnost - koukáš. Hraje ti Zomby (nebo The Bug, Flying Lotus, Joker - jak si všichni namyšleně říkaj, všichni v jedný lajně, každý takříkajíc originál, mračej se na sebe a svou zpověď podávají prostřednictvím hudebních disharmonií a nečekaných propadlišť a jeskyní - když už o tom mluvíme, rád bych zmínil Deadly Avengera, který, ač z jiného ranku, vzbuzuje, alespoň u mě, pocity srovnatelné s výše zmíněnými hrdiny a bručouny; uši jsou vždy plné sonických výletů a ataků, vstříc progresi nečekaných dimenzí, provedení a barev, byť to třetí a poslední jde brát relativněji než se zdá - zeptej se však Jokera pro fundovanější pohled na věc: jo, chtěl bych to mít stejný jako on, slyšet u babči Chinaski na ČRO1 a neřikat si Chinaski/sračka, ale Chinaski/karmínová; jo, to by byly věci, dojmy & pojmy) a ty se vrníš, civíš a dumáš o tom obrovskym, pro tebe dřív neznámym a tudíž neprozkoumanyým světě, uši ti úpěj' z tý síly, z tý jinakosti. 'Nevím, jestli je lepší, ale je jiný." - řekla postava z Quo Vadis a mně se to vždy vybaví v souvislosti se mnou a každým, koho si aspoň elementárně vážím. Zacílíš svůj pohled na ten pozemní svět - svět minimalistických rozměrů tj. mravenci a jejich kámoši a kámoši jejích kámošů (a naturally i nepřátelé kámošů/nepřátel) - a najednou ti vše zapadá do všeho, ta hudba ti evokuje současnou civilizaci a její stav. Stav chaosu, apokalypsy, která příjde a která se chystá a ty to víš a neděláš nic, protože nic ne(z)můžeš. Vzpomeneš si na mravence, vajgly, jehličí, šišky, obaly od chipsů, tagy na lavičce. Říkáš si, že se tě to netýká a ono jo, kámoši, s tim nic neuděláš, tak to je a dlouho bude. Zaposloucháš se do Zombyho, když se tě ptá "where were u in '92?" a tebe trkne, že s myšákem v peřinkách, ale že o to vůbe nejde. "Where were u in '92? Where are u now? Where are u gonna be in 5ers?" Nabízí se otázka, jestli si všechno moc neberu, jestli se s tim příliš neztotožňuju a nejsem moc za hranou, ale mě vždycky bavilo dávat věci do kontextů a současně vyzdvihovat marginálie, vážit si působivých efektů: vidět věci jako metaforu jiných věcí, věřit v to, že neplatí jenom pro Nokii to heslo "everythin is connected", mít dost drzosti a odvahy na tom participovat a přitom si myslet svoje, nedávat na sobě znát emoce a pak to odtřelit někde jinde, klidně i "avoir l'air de looser", hlavně si snažit zachovat nějakou vnitřní kreativitu či co, utápět se v nikam nevedoucích souvětích a syntézách, psát tečky a pomlčky tam, kam nemáš, nastudovat si pravidla a pak je porušovat, nesnažit se prvoplánově psát tím odskákaným foals'n'schnaps stylem Kida A, jakkoli je to efektní a inteligentní, bolí z toho hlava ve vyšší koncentraci a konzumaci, viď, být provokativní, ale nedávat to na sobě znát, vol.2. Vážit si odlišnosti a snažit se posouvat sebe/věci kolem sebe nějakým způsobem dopředu. Zomby je přesně takový, respektive já ho tak vidím - vidím se v něm, promítám do něj svý pocity, dojmy & pojmy, tužby. Je to, jako když si někdo hraje s Harrym a promítá do něj sebe, snaží se tak chovat a vypadat, akorát já to, fuck off falešná skromnosti, dělám 180krát líp, jsem úplně na jiný lajně než ten plebs and so is Zomby, je to můj kámoš do deště. A propos, Addicted to rain je ta nejrelevantnější skupina na last.fm. Chodit v dešti se sluchátky na uších, kapucou nad nima, converskama se dotýkat vody, nevidět nic než jen šmouhy a zpívat si šš-šš-šš-zombyyyy. Tak takový je Zomby - nepostihnutelný & nevystihnutelný, elitářský, odtažitý, lowkey person, progresivní, plný skunku, nesnášící LOL jako každý normální člověk, řvoucí v temnotě do zrcadla své freudovské variace - vše na jedno téma, s jedním následkem, jedním pocitem: get me out of here, vole - a konečně, progresivní as fuck, na hraně Boltova rekordu a možná o trochu dál, pár setin sem tam, tam sem, proč ne, když everythin is connected and new. A abychom to necentralizovali všechno směrem na něj, je jich tu víc. Jsou ve větším počtu než studentští vůdci všech revolucí in da world, což má za následek, že jsou zmatení, pobíhají sem a tam, hrajou si v květináčích a vyhání odtamtud mravence a tu havěť s nimi spojenou. Začínají Afghan Whigs a končí Zombym, neboť po Z už vše končí a nastává pomalý fadeout směrem dolů, směrem plebs, tedy do míst, kam by se nikdo, kdo má trochu rozumu, hudby v iPodu, sociálního & kulturního uvědomění sebe sama nikdy nechtěl dostat.

"Svoje umělecký jméno jsem si zvolil s rozmyslem. Všichní mí oblíbenci jsou totiž už mrtví. Já vlastně taky. Všichni jsme mrtví a tohle je peklo." Kdybych se tolik nebál krve, podepsal bych to svou vlastní.

lockett pundt and his plaza

Jako bodavé sněhové vločky, pomalu se rozpouštějící na polorozpadlých lavičkách. Celkový obraz zamlžený, nacentrovaný tak, že se na okrajích tvoří šedohnědé šmouhy. Teplota se drží při zemi, slunce si však pomalu tvoří prostorm aby s finální A Threaded Needle rozjasnilo celkový koncept. Celé to pozoruješ naostro se svými 4dio, rozostřené záblesky tančící na tvrdém podkladu.
Lockett Pundt nestrávil dospívání s nemocničním personálem v zádech, nemá tak nosné téma, které by mohl zúrodňovat (předchozí věta neznamená, že to Bradford Cox dělá a lacině vydělává na vlastní story). Lockett Pundt byl dosud jen o trochu viditelnější než neviditelná druhá polovina Deerhunter. Lockett Pundt kámoší s Coxem od doby, co mu začaly růst kosti a problémy. Lockett Pundt vytáhl v zimě námořnické tričko a The Floodlight Collective vydal za sebe. Lockett Pundt už se nemusí cítit jako génius bez ega. Jeho deska je největším egem.

Mohou sněhové vločky bodat i hladit v jeden okamžik?/překonal svou přirozenou upozaděnost a vytáhnul do boje.

Ty melodické náznaky jsou tak prchavé, že je přirozené se bát, aby nezmizely. Bodají a hladí. Může se člověk odpoutat od kámoše, se kterým strávil 80% svého životního příběhu? Coxovi asistuje i v rámci Atlas Sound, spoluvytváří mu Micromixy, říkáš si - s tim rachitickým all-year-long pacientem, oblečeném v souladu s nemocničním dress-codem? WTF?
Sám to taky nemá lehký, terapií je mu hudba a s ní spojené prožitky, srnky a požitky. Na coveru má nádhernou kompozici barev a stínů, sám je podobný. Tichá síla břehy mele, když ještě z okrajů našeptávají Animals, No Age, HEALTH .. (vsadím se, že The Floodlight Collective odráží jeho čirou esenci, bez kapky kalu, svěží a správně dýchající) (trápí se, trápí, v pokoji mu vyhrává ticho rušené sebezpytujícími výlevy šesti strun).
Na desce se vše prolíná - obrazy přechází mezi sebou, v sebe, tam a zpět - světlo tvoří stín, vločky polehávají na houpačkách. Nebudu kecat - chtěl bych být jako on a někdy se tak cítím, což je věc, kterou u Coxe říct nemůžu. Lockett Pundt se hrabe v sobě a dělá to v souladu s módními trendy na low fidelity poli. Hrabe se v sobě a kope ryzí zlato. Mohl by celý podnik prodat a pouze inkasovat procenta, na to je však příliš čestný a pracovitý.

Kdybyste ho poslali kopat brambory, udělá to a sám bude toužit po Odelay na vinylu. V duchu vás prokleje, navenek nedá nic znát. Sopka uvnitř bobtná a bobtná.

Je to jako s converskama. Záleží na tom, jak je nosíš. Jak se přitom cítíš a jak vyzeráš navenek. Může je nosit každá slečna s rovnátky, co (ne)slyšela o Vietnamu, ale nebude to ono. S Lotus Plaza je to stejné. Zní z toho osobnost, znalost, ohromující koncentrace nápadů a jejich diverzita.

Je vysoce morálně vyspělý, nikdy by nešel do války, ale kvůli utlačovaným by se bil.

Tričko FREE IRAN z indieshirts nosí jako jeden z mála. Je jedním z té odvážné minority. Je unikátní pro svou unikátnost. Hrabe se v sobě a kope ryzí zlato, part II. Dosáhl stejné výšky/úrovně jako Noah Lennox.

Představuju si, kolik odvahy a síly ho to stálo. Vydal se ze všech sil, odvedl maximum. Odvedl maximum, které ční nad vrcholem většiny letošních výborných desek jako Eiffelovka nad Big Benem. Je křehký, je svůj. Vaří se to v něm, zůstává proto zahalen mlžným oparem. Dal o sobě vědět jen tolik, co sám chtěl - nebylo toho mnoho, a přesto se Franzi Goumetovi protočily panenky.

Odhalil slabá místa a své přednosti si schoval napříště.