Jako bodavé sněhové vločky, pomalu se rozpouštějící na polorozpadlých lavičkách. Celkový obraz zamlžený, nacentrovaný tak, že se na okrajích tvoří šedohnědé šmouhy. Teplota se drží při zemi, slunce si však pomalu tvoří prostorm aby s finální A Threaded Needle rozjasnilo celkový koncept. Celé to pozoruješ naostro se svými 4dio, rozostřené záblesky tančící na tvrdém podkladu.
Lockett Pundt nestrávil dospívání s nemocničním personálem v zádech, nemá tak nosné téma, které by mohl zúrodňovat (předchozí věta neznamená, že to Bradford Cox dělá a lacině vydělává na vlastní story). Lockett Pundt byl dosud jen o trochu viditelnější než neviditelná druhá polovina Deerhunter. Lockett Pundt kámoší s Coxem od doby, co mu začaly růst kosti a problémy. Lockett Pundt vytáhl v zimě námořnické tričko a The Floodlight Collective vydal za sebe. Lockett Pundt už se nemusí cítit jako génius bez ega. Jeho deska je největším egem.
Mohou sněhové vločky bodat i hladit v jeden okamžik?/překonal svou přirozenou upozaděnost a vytáhnul do boje.
Ty melodické náznaky jsou tak prchavé, že je přirozené se bát, aby nezmizely. Bodají a hladí. Může se člověk odpoutat od kámoše, se kterým strávil 80% svého životního příběhu? Coxovi asistuje i v rámci Atlas Sound, spoluvytváří mu Micromixy, říkáš si - s tim rachitickým all-year-long pacientem, oblečeném v souladu s nemocničním dress-codem? WTF?
Sám to taky nemá lehký, terapií je mu hudba a s ní spojené prožitky, srnky a požitky. Na coveru má nádhernou kompozici barev a stínů, sám je podobný. Tichá síla břehy mele, když ještě z okrajů našeptávají Animals, No Age, HEALTH .. (vsadím se, že The Floodlight Collective odráží jeho čirou esenci, bez kapky kalu, svěží a správně dýchající) (trápí se, trápí, v pokoji mu vyhrává ticho rušené sebezpytujícími výlevy šesti strun).
Na desce se vše prolíná - obrazy přechází mezi sebou, v sebe, tam a zpět - světlo tvoří stín, vločky polehávají na houpačkách. Nebudu kecat - chtěl bych být jako on a někdy se tak cítím, což je věc, kterou u Coxe říct nemůžu. Lockett Pundt se hrabe v sobě a dělá to v souladu s módními trendy na low fidelity poli. Hrabe se v sobě a kope ryzí zlato. Mohl by celý podnik prodat a pouze inkasovat procenta, na to je však příliš čestný a pracovitý.
Kdybyste ho poslali kopat brambory, udělá to a sám bude toužit po Odelay na vinylu. V duchu vás prokleje, navenek nedá nic znát. Sopka uvnitř bobtná a bobtná.
Je to jako s converskama. Záleží na tom, jak je nosíš. Jak se přitom cítíš a jak vyzeráš navenek. Může je nosit každá slečna s rovnátky, co (ne)slyšela o Vietnamu, ale nebude to ono. S Lotus Plaza je to stejné. Zní z toho osobnost, znalost, ohromující koncentrace nápadů a jejich diverzita.
Je vysoce morálně vyspělý, nikdy by nešel do války, ale kvůli utlačovaným by se bil.
Tričko FREE IRAN z indieshirts nosí jako jeden z mála. Je jedním z té odvážné minority. Je unikátní pro svou unikátnost. Hrabe se v sobě a kope ryzí zlato, part II. Dosáhl stejné výšky/úrovně jako Noah Lennox.
Představuju si, kolik odvahy a síly ho to stálo. Vydal se ze všech sil, odvedl maximum. Odvedl maximum, které ční nad vrcholem většiny letošních výborných desek jako Eiffelovka nad Big Benem. Je křehký, je svůj. Vaří se to v něm, zůstává proto zahalen mlžným oparem. Dal o sobě vědět jen tolik, co sám chtěl - nebylo toho mnoho, a přesto se Franzi Goumetovi protočily panenky.
Odhalil slabá místa a své přednosti si schoval napříště.
Žádné komentáře:
Okomentovat