she's doing it for a thrill.

Nevim, mně se ta discokurva Ladyhawke docela zamlouvala, chytlavá byla, guilty pleasure taky, takovej sorta turnin point, hraniční kámen na cestě indie-mainstreamového přátelství. Dobře, spíš trošku za: pro mě (ale) pořád oukej, křič si jak chceš, odvolávej se kam .. chceš.
Má mladší kámošku: nemusí se to jí/komukoli jinýmu líbit, protože kolem ní není takový to aroma, potřebný pro širokoúhlý přijetí. Říká si La Roux a je vlastně zpoloviny důležitá: z 1/2, protože jsem na ní hodnej a mám rád ten její přidrzle-narvanej výraz. Takhle: existuje nějaká Florence, která má jeden refrén, existuje nějaká Little Boots, která má ponožky ze sandálí venku a konečně nějaká Lady Gaga, u který jsem stejně zatim nějak nepochopil, jestli je to a)reinkarnace Madonny, b)Brünovo převtělení pro britský trh, c)Elton John po sobotnim mejdanu, v krvi nějaká esence Britney a nevim-kolika-procentí transexuální minority. Jsem z toho zmatenej a nelíbí se mi to, možná z toho důvodu beru Novozélanďanku a Zrzku svého času trochu jako malej, dýchavičnej maják, kterej se kvůli dotacím pořád ještě drží. K vysvětlení toho, proč se mi nebezpečně hromadí její skladby v početních kolonkách: hele, asi jsem měkkej, musim tu so-called progresi maskovat touhle last.fm suicide, Depešáky jsem si nikdy vědomě nepustil (dokazuje to něco? nedostatek .. čeho), dělám to pro thrill/kill, jak Elly deklaruje svým 'ooohoooh I'm hopin you understand', a vlastně si říkám neblbni, vole. Na čelo bych jí natisknul velký GP, kdyby chtěla, tak teda klidně v roux-verzi.