not especially zomby's dead.

"Jsem trochu jako Klaus Kinsky ve filmu Aguirre, hněv Boží - sám na beznadějný misi namířený proti všem podobám hudebního průmyslu."

Česko je bezesporu unikátní zemí a jedním z těch typisch znaků je její postoj k anonymitě/Zomby je exponovaným jménem: zaujímá zvukem, pseudonymem a s ní související anonymitou, produktivitou, svým mediálním projevem a polemikou.

Trochu osobna - Aleš Stuchlý pro mě byl snadno zaměnitelným jménem, dokud se jemu pod ruce nedostal Zomby a mě květnový Respekt. Stuchlý v článku pracuje s Zombyho mediální maskou, propojuje všechny aspekty jeho tvorby a vytváří pro mě velmi lákavý kotel nezbytných vědomostí a poznatků. Určitě je to ten důvod, why since that time my head's rolling on dubstep music, its culture and vision. Zmiňuje Zombyho polemiku s gurem hudebních publicistů Simonem Reynoldsem o spojitosti ketaminu a wonky soundu, cituje Zombyho připodobnění k filmovým postavám. K temným filmovým postavám. Hraje si s kontexty, hrabe se v margináliích/drží si jasný koncept, podává ucelený přehled, píše tak jako hopefuálně já za 3 roky. At least.
"The songs I like make my hairs stand on end. That's when I know the song is a winner. For me there's not gonna be enough time in my life to devour all the music I want so the real rush I'm searching for I'm probably never gonna find. Eskimo was a rush. Crunk's been a bit of a rush. For me its forward ahead at full speed really. I'm not looking to bring something back. It's more just my vibe I carry through the music. It's the vibe that's gone now. It's totally gone now but I remember it. That's the thing that inspires me. I write from that place."

Zomby a ten, který si tak říká - v jedné osobě - vydává nové ep. Tento rok už druhé: v konečném účtování figuruje 16 tracků. Jeho 14skladbové album Where Were U In '92? vyšlo v prosinci 2008. Vychází z toho 30 official vydaných skladeb, do sebe se nořících, vstříc sluchátkům se vydávajících. Už tou anonymitou se odtřeluje jinam - aspoň pro ty Čechy, kde je už tradičně anonymita vnímána jako něco zkaženého. "Když něco dělá, tak ať se za to nestydí!" Takové postoje tu byly a budou, ale naštěstí to všude tak zakukleně není bráno. Burial se držel, a málem si uhájil pozici. Novináří & paparazzi (nejen) z The Sun jsou svině (=platí i pro tuzemské deriváty).

Jeho hudba je ztělesněním pojmu wonky - tedy nezařaditelná, patřičně divná, perverzně zábavná, matoucí, temná a do sebe se nořící. Ve změti smyček, subbasů a houkaček se dá krásně ztrácet.

V některém z těch mála rozhovorů, co jsou k dispozici, jsem četl jeho naplnění pojmu what do I find really scary: "no money. LOL. no skunk, the police and zombies."

Podobně jako Flying Lotus pracuje s kontinualitou, ale netvoří programově hodinové kompilace; stejně jako Joker je chytlavý, takříkajíc sloganovitý - barvy nevidí a má něco odžito. Je mu nejspíš třicet - dost na to, abys věděl, co chceš, co umíš, co miluješ a v čem vynikáš. Zomby si to uvědomuje a - netroufám si říct že proto, je - hm, dobrý. V říjnu má být v Prazem, a ten, kdo tam nebude, to může okecat jen omluvenkou vztahující se na špatnou logistickou & dopravní situaci. Zomby si tady bude tykat s Kevinem Martinem a.k.a. The Bug. Sonické ataky na hranici análnosti, houpavá chůze/tanec, všudypřítomné papírky, absence hilly-billyovství, euphoria.

Zásvětní symbolika, grafická obeznámenost, nepřekonaný vzor garage music z raných 90's, kluby & Atari.

Trocha osobna, vol. 2 - v květnu jsem šel do lázeňskýho parku, sluchátka na uších. Klasika. Vidíš lavičku, vyhledáš opěradlo - na těch horšího provedení to není vandalismus, ale povinnost - koukáš. Hraje ti Zomby (nebo The Bug, Flying Lotus, Joker - jak si všichni namyšleně říkaj, všichni v jedný lajně, každý takříkajíc originál, mračej se na sebe a svou zpověď podávají prostřednictvím hudebních disharmonií a nečekaných propadlišť a jeskyní - když už o tom mluvíme, rád bych zmínil Deadly Avengera, který, ač z jiného ranku, vzbuzuje, alespoň u mě, pocity srovnatelné s výše zmíněnými hrdiny a bručouny; uši jsou vždy plné sonických výletů a ataků, vstříc progresi nečekaných dimenzí, provedení a barev, byť to třetí a poslední jde brát relativněji než se zdá - zeptej se však Jokera pro fundovanější pohled na věc: jo, chtěl bych to mít stejný jako on, slyšet u babči Chinaski na ČRO1 a neřikat si Chinaski/sračka, ale Chinaski/karmínová; jo, to by byly věci, dojmy & pojmy) a ty se vrníš, civíš a dumáš o tom obrovskym, pro tebe dřív neznámym a tudíž neprozkoumanyým světě, uši ti úpěj' z tý síly, z tý jinakosti. 'Nevím, jestli je lepší, ale je jiný." - řekla postava z Quo Vadis a mně se to vždy vybaví v souvislosti se mnou a každým, koho si aspoň elementárně vážím. Zacílíš svůj pohled na ten pozemní svět - svět minimalistických rozměrů tj. mravenci a jejich kámoši a kámoši jejích kámošů (a naturally i nepřátelé kámošů/nepřátel) - a najednou ti vše zapadá do všeho, ta hudba ti evokuje současnou civilizaci a její stav. Stav chaosu, apokalypsy, která příjde a která se chystá a ty to víš a neděláš nic, protože nic ne(z)můžeš. Vzpomeneš si na mravence, vajgly, jehličí, šišky, obaly od chipsů, tagy na lavičce. Říkáš si, že se tě to netýká a ono jo, kámoši, s tim nic neuděláš, tak to je a dlouho bude. Zaposloucháš se do Zombyho, když se tě ptá "where were u in '92?" a tebe trkne, že s myšákem v peřinkách, ale že o to vůbe nejde. "Where were u in '92? Where are u now? Where are u gonna be in 5ers?" Nabízí se otázka, jestli si všechno moc neberu, jestli se s tim příliš neztotožňuju a nejsem moc za hranou, ale mě vždycky bavilo dávat věci do kontextů a současně vyzdvihovat marginálie, vážit si působivých efektů: vidět věci jako metaforu jiných věcí, věřit v to, že neplatí jenom pro Nokii to heslo "everythin is connected", mít dost drzosti a odvahy na tom participovat a přitom si myslet svoje, nedávat na sobě znát emoce a pak to odtřelit někde jinde, klidně i "avoir l'air de looser", hlavně si snažit zachovat nějakou vnitřní kreativitu či co, utápět se v nikam nevedoucích souvětích a syntézách, psát tečky a pomlčky tam, kam nemáš, nastudovat si pravidla a pak je porušovat, nesnažit se prvoplánově psát tím odskákaným foals'n'schnaps stylem Kida A, jakkoli je to efektní a inteligentní, bolí z toho hlava ve vyšší koncentraci a konzumaci, viď, být provokativní, ale nedávat to na sobě znát, vol.2. Vážit si odlišnosti a snažit se posouvat sebe/věci kolem sebe nějakým způsobem dopředu. Zomby je přesně takový, respektive já ho tak vidím - vidím se v něm, promítám do něj svý pocity, dojmy & pojmy, tužby. Je to, jako když si někdo hraje s Harrym a promítá do něj sebe, snaží se tak chovat a vypadat, akorát já to, fuck off falešná skromnosti, dělám 180krát líp, jsem úplně na jiný lajně než ten plebs and so is Zomby, je to můj kámoš do deště. A propos, Addicted to rain je ta nejrelevantnější skupina na last.fm. Chodit v dešti se sluchátky na uších, kapucou nad nima, converskama se dotýkat vody, nevidět nic než jen šmouhy a zpívat si šš-šš-šš-zombyyyy. Tak takový je Zomby - nepostihnutelný & nevystihnutelný, elitářský, odtažitý, lowkey person, progresivní, plný skunku, nesnášící LOL jako každý normální člověk, řvoucí v temnotě do zrcadla své freudovské variace - vše na jedno téma, s jedním následkem, jedním pocitem: get me out of here, vole - a konečně, progresivní as fuck, na hraně Boltova rekordu a možná o trochu dál, pár setin sem tam, tam sem, proč ne, když everythin is connected and new. A abychom to necentralizovali všechno směrem na něj, je jich tu víc. Jsou ve větším počtu než studentští vůdci všech revolucí in da world, což má za následek, že jsou zmatení, pobíhají sem a tam, hrajou si v květináčích a vyhání odtamtud mravence a tu havěť s nimi spojenou. Začínají Afghan Whigs a končí Zombym, neboť po Z už vše končí a nastává pomalý fadeout směrem dolů, směrem plebs, tedy do míst, kam by se nikdo, kdo má trochu rozumu, hudby v iPodu, sociálního & kulturního uvědomění sebe sama nikdy nechtěl dostat.

"Svoje umělecký jméno jsem si zvolil s rozmyslem. Všichní mí oblíbenci jsou totiž už mrtví. Já vlastně taky. Všichni jsme mrtví a tohle je peklo." Kdybych se tolik nebál krve, podepsal bych to svou vlastní.

Geography & Wonky sound pt. I

Dubstep je nejsvobodnější odnož současnosti a o jeho sub-kolegovovi s názvem wonky to platí snad ještě více. Proto by se dalo očekávat, že se žádná geografická dělení objevovat nebudou. V dnešní, globalizací obdařené/postižené, době se ohlížení na původ, potažmo country-based položku, jeví jako zpátečnické, ne-li přímo retardované. Klopýtavý beat a agresivní basovou linku si nalajnujete v Budapešti stejně jako v Perthu, není za co se schovávat, na co se ohlížet. Přesto sám 'tvůrce' wonky soundu Martin Clark na Pitchforku své sonické dítě rozdělil do čtyř divizí. Jsou-li centra současné alternativní hudby soustředěná v těchto 4 lokacích, pak to mnohem více než na statistice a aritmetrice závisí na společenském podhoubí, imigrační politice, malých nezávislých labelech (potažmo malých nezávislých blozích & serverech) a inspirativních lidech.

Glasgow sound.

Na wonky scéně platí Rustie za jednu z těch největších hvězd. Jeho agresivní styl, pro který sám razí označení 'aquacrunk', má blízko k hip-hopovým producentům jako zesnulý J Dilla, jeho kolaborace s Zombym a Jokerem zaujímají jak svou špinavostí (označení 'skotský bijec' je v tomto případě na místě), tak svou přímočarostí. Rustieho debut Jagz The Smack EP definuje autorův rukopis více než jasně.
Jeho ami a kolega v jedné osobě Hudson Mohawke přináší větší hravost, není tak syrový jako Rustie, nebrání se mnohdy až r'n'b šmrncnutým vokálům. Tracky jako Overnight a Velvet Peel patří k tomu nejlepšímu, co (nejen) skotská scéna vyplivla.

London sound.

Co znamená pro indie hudbu label Domino, to je pro současný londýnský underground symbolizované jedním zásadním označením - Hyperdub. Zakladatel Steve Goodman aka Kode9 platí za vrcholné eso současného dubstepu, mimo to však dává prostor mladým explozivním producentům (a na z velké části maskulinní scéně nesamozřejmě) i producentkám. Hyperdub stojí za nejinspirativnějšími solitéry současnosti.
Zomby se dočkal zasloužené pozornosti i na české mediální scéně (konkrétně v Respektu v článku Aleše Stuchlého). V anonymitě se skrývající producent v prosinci vydal svou debutovou (a skvostnou) desku Where Were U In '92? a sklidil s ní nadšení všude kolem. Disk je to v dobrém slova smyslu brutální a dotažený, zachycuje však nespoutanost a nezměrnou vnitřní energii, současným podzemním solitérům vlastní. Na nedávno vydaném Zomby EP zapojuje do hry i kultovní Atari ST. S Atari experimentují Crystal Castles či HeartsRevolution, Zomby posouvá tento zvukový atak do další roviny.
Dalším, invencí obdařeným, jménem je Ikonika. V biografii lze nalézt větu 'after listening to Skream's Midnight Request Line, Ikonika knew she wanted to produce dubstep, an instrumental journey where there were no rules for structure and creativity', která slouží k definici tvorby Ikoniky i celého hnutí více než jasně. Stejně jako Rustie notně čerpá v hip-hopu, výsledek je však o poznání chytlavější a našlapanější. Stačí si poslechnou track s názvem Please.
Mezi nejzajímavější jména pak patří trojlístek vystupující pod názvem Darkstar, jejichž skladba Need You byla Pitchforkem vyhlášena dubstepovou skladbou roku 2008.


US sound & Bristol sound in the part II.

Zomby - Tears in the Rain.