the cure - 4:13 dream

3.8/5

můj vztah ke cure bych explicitně vyjádřil nějak ve smyslu "legendy, bez kterých bych keleho neměl vystavenýho u postele". s posledním albem jsem neměl tu čest - z důvodu vlastního ucucávání óčkových odřezků. ale retrospektivně jsem období kolem vlastních 0th birthday party prozkoumal důstojně. s grandiózním patosem a zaťatým pohledem z pod-sluchátek. svá zásadní kolečka totiž smithova grupa vydávala v době, kdy jsem si ještě pokojně žvatlal za barákem na hromadě písčito-psích artefaktů. bereme-li však cure jako autory čtyř vrcholných věcí, pak jsem tři nezažil a jedno těsně. vypátrej rok za litra krabicovýho červenýho. nejsem žádný ukovaný cureovec, spíš letmý pozorovatel než cokoli jinýho. bestofku jsem párkrát protočil. nic, za co bych dostal krabici nových smithových líčidel. l'oreal v módě nebyl nikdy, bobby ulítává na mac ruby woo. s ruby jsme teda společnou session neměli a na černá vočíčka si nepotrpim, ale v určitých subkulturách a imageových škatulkách nemám problém. totiž - do hajzlu s emaři & popaři. fajn. a háro mám kratší.
prvním popsatelným dojmem po dojímání se v underneath the stars bylo podezření a zmatení. filter vždy nárazově první tři dny po vydání čtu - čili vlastním cureovský speciál & vím o zpívánkách pro děti z 90's. podezření tedy ve smyslu. že rovnice se smithem a optimismem na druhé straně mi nesedí. jakkoli neodolatelně se to tváří. po oasis však taky vyžaduju lennona, po curtisovi zrušení se do non-alkoholového opojení a po bobovi emařskou naléhavost/nedospělost. spojenou se stylovostí, chytrostí & odlišným podhoubím. jo, a ještě nadhledem, což je ale jasná věc. bez toho to nejde.
takže mi to na první náslech přišlo v joy divisionovském kontextu příliš happy and friendly. moc složitý - verve a kytarová psychedelie, radiohead a přechod v paranoid android, portishead a ofina v kapuci & cure a posmrkávání do vyšívaného kapesníčku s nášivkou boys don't cry - but it really helps you sometimes. patosu hromady, bez ironie, s nadhledem. vyber si co chceš a zalej to odvarem z pornography.
so - puntík za sračku, dva za pod-průměr, tři průměr, čtyři kurva dobrý a za pět členství v klubu. průnik tří a čtyř dělá nad-průměr, a to je přesně ten bod, kam tenhle dream s velkým d aspiruje. žádný přelom, slušný kotouč na někoho, kdo 30 let spí s kytarou.
cure po hubenějších letech nastupují na cestu, ze které slavný mick sešel po paulově let it be. žádný derivát derivátu - určující stopy v zádech, dobré novinky na strunách. něco, co se po propitých nocích promítá ve snech příslušníkům opatkované armády napříč informovaným světem. a cross the universe - it's all in justice.
co mě na robertovi dostává cyklicky a s minimální periodou, jsou jeho texty, ze kterých je cítit, hm, zkušenost. zkušenost někoho, kdo to nezapích' i přes své, dejme tomu, nižší sebevědomí než je obvyklé. skvělá nápověda pro všechny, co se musí ráno nabíjet přes generátor. jakkoli má kele pevně obsazený místo hlásné trouby lástefemové generace a beth je mluvčím všech rozervanců, co nutně nehulí jak opatovický dynamo, tak bobby má patent na statementy z kategorie platonické všehochuti. boys don't cry jako důkaz i protiklad. odporovat si na dvou řádcích je cool.
v oblasti textů je v klubu už dávno. a je skoro-dokázaný, že u důležitých & kladných lidí senilita absentuje. ještě bych přidal, že nobelovky si zaslouží i chlapci bez laboratorního pláště a vlasů pod diktátem gumičky. methan by přitakal.