(my bloody valentine & joy division & mogwai are standing on the roadside & keep telling: these boys make our hiatus go worser and that's meaningless)

We Were Promised Jetpacks nejsou zrovna z těch, co by na visačku na objemné a masivní skříňce soustřeďující v sobě současnou elitářskou progresi plivali, zároveň ale pokrok ráźně vyvažují temnou, takřka mytologickou tématikou. Pod tímto pojmem by ale bylo radno vybavit si to, co s ním současné kapely dělají - transformují celé téma do čiré současnosti: ve zkratce tedy fantaskní vnější příběhy mění v ty vnitřní. Hledači vlastních duší tu pochopitelně v pásmu posledních dvou dekád oscilovali více než pravidelně, v poslední pětiletce však vylézají na povrch i kapely, které se zvukově nalézají vzájemně trochu jinde, spojuje je ovšem totožný ideový záběr, který pak následně notně rezonuje i v hudbě. Tato pospolitost v současnosti nejvíce probleskuje v tvorbě londýnského dandyho Patricka Wolfa či skotského smutečního kvarteta The Twilight Sad. Kamarády (a tady nejen ideovými) posledně jmenovaných jsou pak právě We Were Promised Jetpacks, kapela, co svým jménem i srdceryvnými předzpěvy v některých svých skladbách budí širokou pozornost, oslavný boom.
Kolem zpěváka a kytaristy Adam Thompsona se zformovali už na edinburghské střední škole, následný pomaturitní přesun do Glasgow se dá chápat víceznačně, pominutím ostatních možností a důvodů je možné dostat se i k hudbě, konkrétně geografický posun přímo do nitra místa, kde zhruba v té době strmě eskalovaly kariéry zřejmě dvou nejhlavnějších souputníků a následně kamarádů: dnes už světově-alternativních hvězd The Twilight Sad a Frightened Rabbit. Společné body: velmi vlivné a sakra sympatické vydavatelství Fat Cat Records, společná tour s FRGHTND RBBT, sound mohutný, široký a sobě podobný ve vší počestnosti a kvalitě. Z Glasgow do světa vybáhají mocné nahrávky a na vlně se teď vezou chytří boys & girls.
We Were Promised Jetpacks se snaží balancovat na hraně mezi donkichotskou obnažeností a hutnou strukturou hudby, která navazuje na koho jiného než na manchesterské & pohřební Joy Division, znovu-vzkříšené Echo & the Bunnymen, taktéž glasgowské hrdiny Mogwai nebo se jen tak lehce sklánějí pod vlivem My Bloody Valentine, a snaží se pokud možno nestrhnout to pomyslné kormidlo ani na jednu zvukovou stranu. Na letošním letním debutu These Four Walls se jim to však nedaří bezvýhradně a pohříchu často spadají do provařené hry na hru, jak je možno slyšet třeba u kluků z Editors. Kytarový šum bez spojů a postoje si pak bohužel koleduje jak o odsudek, tak o širokospektré bujaré přijetí, nemluvě o tom, jak si ta bujarost stojí v kontrastu k původní, veskrze niterní myšlence. Vypadá to, jako by od svých mentorů The Twilight Sad pochytili to 'jak', ale už ne tolik 'proč'. Takhle jednoznačné odmítnutí si ale naštěstí nezaslouží - jejich skladby totiž mají často více než slušný náběh, s rostoucí stopáží pak jako by čtveřice už nevěděla moc co dál a strhává kormidlo do samoúčelného kytarového roje. Práce s atmosférou se pak ztrácí pod nánosem zbytných kytarových ploch: ploch, které by samy o sobě mohly aspirovat na servanou trofej o nejlepšího rozervance. Tkaničky na modrém látkovém podkladu svých tenisek, zasraném od listí, zkoumají jen občas a, nutno říct, nepříliš pozorně.
Na rovné silnici odnikud nikam nejspíš kličkují kolem přerušovaných, vybledlých čar. A jdou kurva uváženě, s buldočí vytrvalostí i výrazem. Vědí, že s další nahrávkou zboří nejen glasgowské industriály.