(feel it around)

(1)the drums - i felt so stupid // (2)the xx - vcr // (3)the big pink - velvet // (4)toro y moi - blessa // (5)washed out - feel it all around

(panic attacks are what make me 'me')

Ben Slavík to v aktuálním Respektu píše pěkně. Zaujetí samotnými tituly skladeb - Shy, Passionate Introverts, Loudly. Kdyby se to zamíchalo ve zpomaleným mixéru, bylo by zajímavý sledovat odlišnosti jednotlivých charakterů. Fascinace mlhou, sny, vybledlými barvami na plátnech i v obličeji. Uhýbání pohledem, plastické sny i prožívání. Na konci dekády počatá móda v ukrývání vlastních hlasů v hluku, maskování vlastních pohlaví v nebeském, zamlženém ruchu. Snaha udržet zvukové slogany co nejdéle schované, pak je trochu poodkrýt. Prožití delšího než kratšího času za účelem poznat se. Mazlit se, nedrtit. "This is the first time I've ever tried to write melodies, so I'm pretty insecure about them. Burying though is probably more to obscure the words. I've never really written lyrics before either. Also, I just like having the vocals there as another instrument. But I don't think I bury them all that much."

(there is no sun/for me)

Není přímo záhodno hned vytahovat asociace na Justina Vernona, ať už tedy asociace vizuální či sonické - u obou platí jemné diference, větší pak u té druhé, zvukové. Na rozdíl od Bon Ivera se tolik nebuduje atmosféra, nešponuje se hlasem. Paul Baribeau se tváří civilněji, zpívá i hraje tak nějak trhavě, emoce ze sebe neprská zabalené červenou mašlí, ale v elementárních stádiích, slož, co můžeš - jako kostičky z lega, červenou trojku na hnědou dvojku, v rohu vždy splácat dohromady tak, aby to nepopadalo. Je obyčejnější, odrbanější, zemitější. Hipsterská komunita se k němu nedostane, nemůže - nemá ten láskyplný potenciál Fleet Foxes, zní přeci jen víc jako z koupelny, přízemněji. Eskalací tempa na jeho druhém albu Grand Ledge je Falling in Love with Your Best Friend, podobně drásavá jako Vernonova Blood Bank. Na last.fm ho zná skoro 26 tisíc uživatelů, prokopej se k nim.

(no time, no hope)

Ono se skoro i zdá, že se Times New Viking do pozice nových My Bloody Valentine postupně prokopou. Ostrým výpadům doby čelí agresivními akcemi, nedisponují tou rozmazanou romantičností: ostří a hlasití jsou zato pořádně. Tihle kluci a slečna by se mi za čtyřicet let v autobuse vysmáli: žádná galantnost, žádné ohledy. Kompromisy končí u vchodu do zkušebny, na prvních schodech až někam up there, do nebe. Betonový schody. Hele, jako by ti ve čtyři ráno u hlavy pustili cirkulárku a byl z toho vlhkej sen. Times New Viking jsou v duši silní sólisti a ke svým alternativním tělíčkům si pouští jen ty vybrané. Svého druhu ruleta padla 2.4. na megalopoli, není moudrý chybět, leč dost možná by to byl ten jedinej pochopitelnej kompromis.

Jay Reatard (May 1, 1980 - January 13, 2010)

Jay Reatard was a seasoned veteran of the garage-punk scene. In the ’90s Reatard turned the Memphis underground rock scene upside down with a legendary live show so over-the-top that he was banned in a number of European countries.

Nijak zvlášť jsem ho nemusel, ostatně ani to, jak si při společným koncertu s Bradfordem Coxem pokoušel nacpat šňůru od mikrofonu až nevim-kam, moc nelepšilo bodový skóre. A ono se to v těch posledních měsících začalo obracet, ne přímo třeba v jeho případě, ale v rámci scény - scény, kde byl celkem nezastupitelnou a nepřehlédnutelnou postavou (kámoš No Age, Deerhunter), a vůbec jsem možná trochu posunutej těma posledníma filmama, ale i vzhledem k poměru věk/počet nahrávek mi připadá to označení kmotr jako docela přiléhavý.

Rest in Peace up there, Jay

(daniel johnston was stabbed in the heart with the moondagger by the king of darkness and his ghost is writing this song as a warning to all of us)

Massive Attack - Heligoland // Mluvit o deskách minulých, z minulého století, nemá asi moc vysokou rentabilitu, ostatně brány rapidsharu jsou otevřený all night long. Pak by se asi nabízelo srovnání s Third od Portishead, temnou klaustrofobickou deskou vyznačující se ještě propracovanější, upgradeovanou temnotou, neprodyšnější než dvě desky předchozí. Ovšem i zde Heligoland pokulhává - proces se tady odehrál přesně opačný. Nebo dost možná, že se za tu jednu dekádu hrany obrousily a temnota už není temnotou. Což ve výsledku nic neubírá na tom, že noví Massive Attack v tomto ohledu stojí na stejné doskokové čáře jako poslední Cure či Tricky, ikony, jejichž produkce klouže v takovém uleptaném koridoru a nachází se zřejmě už ve fázi pokročilejšího dojezdu. Přitom výchozí pozici měli MA v mnoha ohledech přijatelnější a povzbudivější - o nějaké přesycenosti trhu či fanoušků se mluvit nedalo nikdy plus stačí zlehka připomenout Tunde Adebimpeho (TV On The Radio) nebo Damona Albarna v pozici hostů, a vůbec kromě svébytných latentních připomínek o nevyhnutelném poklesu formy a kvality nebylo moc proč se 4. alba nějak zásadně obávat. Pořád si proto říkám, jestli z toho už ve Winampu nekrystalizuje něco, to něco, které by v tom bylo záhodno slyšet, a ono to dosud pořád vypadá tak jak vypadalo, sugar lemonade that makes you fall asleep. Čestná výjimka adresovaná do NY za Pray For Rain, pokývnutí hlavou za Girl I Love You a možná Atlas Air, ale jinak vrásky na čele za tuhle kolekci. Na druhou stranu dovedu si představit podstatně odpudivější model, tenhle aspoň otevřeně nevyvolává agresi (uspat & klid). Obecně se ale děsím slabý chvilky, kdy se potkáme v u pokladen ve Sparu.


Dial M For Murder! - Fiction Of Her Dreams // Fiction of her dreams. Svět jejích snů. Postavička z nich. Zběsilé klaustrofobické vývody a výplody její nervové výbavy. After all, she's the one. Pomocí téhle dvojky švédských producentů se to celé převrací do poněkud světlejších prostorů. Moc bych si nemyslel, že se k tomu dostanu, ale tenhle indie/el./pop se smutně-nezávislým postojem a mírným předkusem baví, a asi nejenom mě. Ohromně (a to ohromně tu nestojí jen jako obvyklý výplňkový dorozumívací prostředek) chytlavá deska. Skoro by se i chtělo říct, že adekvátní duševní potrava pro ty intelektuálnější z intelektuálních fans Filtru a pro průměrné na newmusic. Ale ono když se člověk chvilku probírá těma komentářema a se zaujetím to čte, a narazí na to, na co tam narazí, tak o tom občas taky pochybuje. (ty vole, kluci) unbeliable.

Deastro - Moondagger // Deastro je Randolph Chabot a říká: “I wake up and I’m just determined to write a better song than I did yesterday. I’m determined to make a difference.” Těchhle rozdílů a výhod se dá vysledovat dost, Deastro má tu výhodu, že nekecá. Na své loňské (první) official desce Moondagger se s tím moc nepáře, takže možnost objevit jeho přednosti není vůbec těžký. Když sám sebe na myspace popisuje jako gothic/shoegaze/religious, měl by tam v rámci objektivnosti připojit nějaký rudý plyšáky a pár o číslo menších palčáků. Místy better than heaven. (headline je taky jeho)

(listen to your body tonight)

P. S. Eliot - Introverted Romance In Our Troubled Minds // Víceméně náladou i složením jsou často přirovnáváni k Vivian Girls, kteří na to ale přeci jen jdou špinavěji, toho hluku vrství víc. Hodný ségry a prťavej brácha, přesto ale patří jejich loňská deska Introverted Romance In Our Troubled Minds (retrospektivně hodnoceno) jak pojmenováním, tak skladbami k tomu .. no, nejskvělejšímu, co se loni tomu druhém kontinentu (a jak zpívají P. S. Eliot, kontinentu s 'west coast heart/east coast mentality') podařilo vyprodukovat. Ostatně ani to srovnávání s Pains Of Being.. - podstatně lépe oceněnými - není zas tak úplně off-topic. Snaží se naroubovat svůj buranský původ (město Alabama/prdel světa by se v lepším světě nutně muselo rýmovat) na ušlechtilé odnože, s příštím albem se budem' ohlížet, na čem že je vlastně postavený. Tak si dopřejte trochu náskok.


Vampire Weekend - Contra // Možná je třeba přiznat si to hned na začátku - Ezru Koeniga a vůbec tyhle kluky jsem nikdy v lásce nechoval, pomineme-li snad M79 a A-Punk. Totéž platí i k jejich výrazovým prostředkům, míchání snědé Afriky, tváření se akademicky odtažitě plus samozřejmě ta jejich sympatická rozpustilost, keep it easy. A Contra se nijak netváří, že by měla navázat nový, pevný vztah. Ten fajn pocit, hledá-li ho někdo, zůstává, upgraduje se na pt 2. Úsměv od ucha k uchu a pot v podpaždí. Obecně nechápu, proč zrovna oni. V čem je schovaný ten rozdíl, co se přede mnou nějak podezřele umně autošifruje. Vampire Weekend < Contra

Adam Green - Minor Love // O Adamu Greenovi jsem poprvé slyšel snad prostřednictvím nějakýho prehistorickýho Rock'n'Popu. Pak něco ve smyslu proč bulet, když seš voe na střední, že jo. Docela mě překvapuje, že on Adam bulí pořád, akorát mý preference a sympatie se trochu posunuly, když to trochu přeženu, tak snad od nějakejch Red Hotů, takže jsme klasicky obkroužili kruh, setkání vol. 2. Setkání po letech. Dá se na něm zjistit, že Minor Love se povedla. 'I don't think I'll be ever ready for you' se naštěstí nenaplnilo, co víc si přát - Adama Greena v jedenácté dimenzi asi ne, viď. V dnešní době přijít o nepravidelnou dávku kvalitních medikamentů není záviděníhodný, naopak. Mezi pořádně obodovaný plusy by se měl zařadit i ten jeho nadhled, co se tak přezíravě culí z každý dvouminutový položky na seznamu. Nic ale nedokáže zakrýt to, že je to špatnej actor, ten Adam Green. What makes him act so bad?

(some boys fight for their stupid truths, some just smile at them)

They Make It For Us Vol. 1 // Yellow Drawer

// (1)The Mary Onettes - Dare (2)Hiawata! - Valley Boys (3)My Bloody Valentine - Strawberry Wine (4)Pedro The Lion - A Blueprint Of Something Never Finished (5)Vic Chesnutt - Everything I Say (6)Andrew Jackson Jihad - Sense & Sensibility (7)Neil Young - Only Love Can Break Your Heart (8)Failed Attemps At Facial Hair - Launch Pad (9)Pavement - Here (10)Deerhunter - Calvary Scars II/Aux Out // (removed)

(dedicated to vic chesnutt, 1964 - 2009)

(she had wet hair/say what you will)

To, že se Japandroids povedlo uhrát takhle chytlavou desku, jde ve zkratce vystihnout nějak v tom smyslu, že na čistou popovou skladbu naložili všechen ten zvukový smog, a ve výsledku jim to zní míň arty než No Age, zato víc chytlavě (dřív mi to tak nepřipadalo, ale teď už to nevidím jako rovnocennou výměnu, 1>2). Kapesní příručka na adolescentní optimismus, kde si nelze procházet zmatené mantry, ale stručné plusy. Melodické no-fi z varné konvice, kde ta teplota neleze exponenciálně vzhůru, jen si tak příjemně bublá na 70%, schopná 8krát vylézt až nahoru do varného bodu.

++ (2009/Unfamiliar)

(you gotta run for your grave)

Pohádky neexistujou. Nebo možná přesněji - postavy z nich. Většinou. Vaděj jenom skrz obrazovky/plátna. Ty novější i přes barevný figurky, v menší než životní velikosti. Pohádku o Jimu Smithovi a jeho LA klubu by tak někdy mohli natočit. Jsou tady ti chrabří dobří (No Age, HEALTH) i ti chrabří špatní (Mika Miko, Abe Vigoda), a pak zbývaj' šašci, kteří na jednu stranu nechystají podrazy, zas ale frajer(k)y se sluchátky nesestřelují tak často nebo dobře. The Mae Shi se tak rozpínají mezi kolegiálním obdivem k HEALTH a snahou být více přístupní a méně arty, být fajn pro širší a rozmanitější publikum. To je taky to, proč udělali tu 12minutovou krásku, no. Ale tak obecně mě to baví, což asi byla primární snaha. Příště snad přijde jiná postava a role, a to příště se objeví brzy, protože zatím tu polarizaci dobří/špatní nechtěně sleduju i v rovině kvality.

++ (2008/Moshi Moshi)

(so you go forward/i'll go back)

Na prvním stanovišti se mračil do televizních kamer, proběhl ale slušnou rychlostí a i podle mezičasů si hověl v pěkné širší špičce. Potom začal padat pořadníkem a z toho svahu se spíš klouzal, než že by dodržoval nějakou vytyčenou strategii, druhý checkpoint ho však vábil potleskem, který se nevázal ani tak na upřímnost, jako spíš na obecné povědomí o tom, že tenhle kluk ve špinavejch modrejch trenkách má na to posouvat se postupně nahoru. No a tohle zhruba se stalo nejdříve Essienovi, a pak Yeasayer: na prvním albu se vlnily osmdesátky a proletáři pořádali popracovní pondělní dýchánky o čaji a pardubických perníčcích, Odd Blood se ovšem tváří jinak. Kluci si s sebou na výlet přibalili reflexní vesty, ohákli se do fialových šusťákových souprav a navzájem se převázali svítivým krepákem. Podle subkulturních stereotypů přibylo drugs, ubylo chlastu a marlborek. Konta by ještě před deseti lety vykazovala zvýšený příjem i výdej. Nejsem si ani moc jistej, zda bylo tak úplně úmyslem potřít se takhle agresivní vrstvou, i když i ta s rostoucím počtem společně strávených minut klesá. Ty dobrý položky v menu se dají najít a stojí zato je chutnat, ale jinak si v tom svým paranoidním rozmaru říkám, že jestli tohle má někoho spasit, tak sobě i pár jiným bych to moc nepřál. Ale asi na to nemám dostatečně kontaminovanou blood.

++ (2010/Secretly Canadian)

cowgirl (in the sand) can only break (your heart) with love

On ten boxset situovaný do samotného prvopočátku kariéry Neila Younga by si zasloužil mnohem lepší a obšírnější zařazení do kontextu, pořádně to zadefinovat a poslepovat dohromady, zabarvit jeho pozdnější etapy a dát to mezi sebou pořádně do kontrastu. Z nedostatku energie (a znalostí) si to nechme na později, na tu dobu povánoční, kdy všichni přežraní cukrovím a Popelkou budou vzívat askezi založenou na mentolových bonbonech. Pro začátek je záhodno prostudovat si jeho archives vol. 1: boxset, který důsledně - a asi vcelku definitivně - mapuje Youngova léta 1963-72. A ono je fakt zajímavý sledovat, v kom že se ten Cox tak vidí. Těch 40 let na tom pak samozřejmě vůbec není znát. Koukám do zdi a říkám si, jestli je vůbec možný, že se někdo někdy cítil úplně stejně jako já v posledním roce - že se tak cítil nejen před 10, ale i před tolika lety?

A jo, pěkný Vánoce.

neil young & (the killers)

i gladly forgot (to remember it)

Je to vždycky ten pocit, že kdybys ten svůj velkej chart namíchal o den později, máš ty políčka nepěkně přeházený, a kdybys ten svůj velkej chart namíchal o týden později, měl bys tam ty políčka z podstatný části jiný - což třeba platí pro projekt Ramona Falls, kterej - kdyby se mi zjevil o určitou časovou periodu dřív - byl byl v top 20, někde uprostřed, možná trošku nad (means worse). On ten jeho Intuit je totiž hodně barevnej, svěží, a to i přes tu trošku smuteční náladu. A i když to někdy zní, jako by to moc proháněl ledničkou (třeba i ta Russia, abychom si prvoplánově zanotovali), pořád má dostatek schopností k suché masáži v těch měkkých mozkových strukturách. Bod navíc za outfit, můžou si s Alanem Palomem notovat I don't know if you know .. ale teď už si to běž šupem sehnat.

(ya know //)

(i felt so stupid)

#30//Faunts - Feel. Love. Thinking. Of.
#29//Casiotone For The Painfully Alone - Vs. Children
#28//Mew - No More Stories Are Told Today
#27//Crystal Antlers - Tentacles
#26//Letting Up Despite Great Faults - Letting Up Despite Great Faults
#25//Toro y Moi - Causers Of This
#24//HEALTH - Get Color
#23//The Horrors - Primary Colours
#22//The Pains Of Being Pure At Heart - The Pains Of Being Pure At Heart
#21//Wavves - Wavvves

#20//Micachu and the Shapes - Jewellery
#19//Bibio - Ambivalence Avenue
#18//Volcano Choir - Unmap
#17//Times New Viking - Born Again Revisited
#16//A Sunny Day In Glasgow - Ashes Grammar
#15//Passion Pit - Manners
#14//Flaming Lips - Embryonic
#13//Washed Out - High Times
#12//Why? - Eskimo Snow
#11//Memory Tapes - Seek Magic

#10//The Antlers - Hospice
#09//Girls - Album
#08//The Twilight Sad - Forget The Night Ahead
#07//Neon Indian - Psychic Chasms
#06//Dan Deacon - Bromst

#05//Atlas Sound - Logos
#04//Fuck Buttons - Tarot Sport
#03//Lotus Plaza - The Floodlight Collective
#02//Japandroids - Post-Nothing
#01//Animal Collective - Merriweather Post Pavilion

(we've still been building our castles in the garden :: you gotta check these times once again, it looks so beautiful - like sunday papers)

Se Stephenem Wilkinsonem je to těžký, když ze sebe sype jednu placku za druhou, ono pak s ním držet krok se tváří docela obtížně. Ambivalence Avenue je jak fešnej zámeček na pískovišti. Staví se tam taky různý tajný chodby, zasypávané ve vteřinovém horizontu. Zasaženost eskapismem už v raným stádiu. Hudebně živější Junior Boys, stylovost a la Boards of Canada, plus troška těch muchomůrek. Všechno dobrý, ale jak už bylo napsáno - nepřesný prudký zásahy plyšovejma rukavicema. A mírná plešatost na temeni. Fakt, mám ho rád, ale že by mě někdy sejmul, se nestalo. Jako kdyby nebyl ani čistej ani rozjetej a doprostřed se ne a ne trefit.

(they sing that you gotta move and they mean it - no single doubt about it - but in fact, they don't have to move anywhere, they're fine here)

Projekt Luka Templa, co se prý orientuje směrem k současný populaci šílených medvědů. A ten vůbec nejušlechtilejší kousek k týhle odrůdě nepatří. No, s Veckatimest si i po měsících vzájemnýho okukování moc nerozumíme, což (ne nepřekvapivě) neplatí o Here We Go Magic. Ani ne tak grizzly, spíš něco z monumentálnosti Arcade Fire, fikanosti Becka a post-rockového pobroukávání si. Není to sexy ni .. co? Here We Go Magic se povedlo na desce ladně plavat po frekvenční hladině, kde nevadí nikomu a spoustu lidí dojmou ne k slzám, ale radši k takovýmu tomu milýmu sociálnímu pohledu. Moc stabilní, dobrá deska.

(here come your men :: outside is the bus-car waiting, with some panda bears ready to get these fireworks into your cute little head)

Říká se o nich, že jsou surrealističtí, a sedí to. Střídání protikladných motivů a vzletných nálad. Je to, jako by je skladby napadaly po částech v různých fázích dne - zobrazují ranní chození po studených dlaždičkách v koupelně, první dopolední latté, problémy s vladtním zařazením se, vymezování se proti celé té globální fast-foodové kultuře, večerní deprese & noční eskalace. Všechno slepí do šesti minut, promíchají části a přidají geniální (nic na to nesedí líp) sborové nápěvy, geniální (pt 2) frázování. Jsou to také futuristi, co zi za svůj laboratorní objekt zájmu vybrali Beach Boys. Mají v týmu 2 hvězdy a Briana Weitze, což je víc, než v co můžou jejich kamarádi na scéně doufat. Vydali letos dvě nahrávky a konkurovat jim fakt mohou už jen obláčky na obloze. Odteď si dobří lidé kreslí na zeď vyfetovaná sluníčka na znamení souhlasu a obdivu.

(how to redefine the others in order to make something good of them :: i mean something about getting caught & chatting after math classes)

Jsou úspěšní snad ve všem: rozbíjí mozkové struktury s neúprosností někoho velmi neústupného, nejraději by svým hlukem v těch strukturách způsobili mutace. Zapálit oheň. Rozložit na kostičky a redefinovat. Jít na hranu výkonu a pak teprve zatlačit na plyn, hluboko do zakázaných zón. Z těch opakujících se smyček se po dlouhých minutách vynoří nosný motiv. Fuck Buttons šikanují a potěchu z toho mají obě strany. Teď která víc, no. Na Street Horrrsing prý byli víc v podzemí, víc nečitelní. Ve výsledku je to většině egal, protože každá skladba má svou unikátní škatulku, společným bodem může být třeba délka. Těžko říct, jestli jsou minimalističtí, ale určitě jsou agresivní. Soustava futuristických odrazových ploch, kde si Fuck Buttons hrají ping-pong s UV paprsky.

(you gotta start sipping on the sweet nectar of your memories, you know that every heartbeat needs to resist: so just lick your lips and take a sip)