the whitest boy alive - rules.

na rok 09 se spíš čekala nová deska kings of convenience. erlend & eirik však stále zůstávají v částečném kóma, a tak dostal přednost projekt erlenda & jeho německých freundů. debut dreams z před-tří-let je racionální pop, na který se šlo s čistě logickým přístupem. není to podbízivý guláš - všechno zapadlo do sebe jak kostičky z lega. z takovýho toho starýho - domečky, lodičky, rytíři & a tak. tenhle jazzově-klasicko-popový přístup leckoho odradil, ale dotaženost se tomu upřít nedá.
rules je sourozenec, který je samozřejmě dál. klasicistní pohled na věc se obarvil troškou barokní rozmáchlosti. golden cage z debutu aspirovalo společně s klipem na tandem roku - bylo tam vše. logika, friendly feeling, erlend "hugs not drugs" oye & německý perfekcionismus. klišé je klišé. na rules se kolegové golden cage naorientovali spíš na ten barocco feeling. což však neznamená nutně pouze negativní zabarvení. jakoby jste vytvořili bezva těstoviny a zalili to 1/2 litrem olivovýho oleje přímo od neapolitánců. tuková vrstva v bokových partiích je někdy prospěšná & někdy taky ne. ty geniální vstupující bicí, které se do toho opřou přesně v ten moment, kdy vám to pomůže & probudí z letargie, tomu zůstaly.
zkratka - rules je kotouč, kterému můžete říkat kámo. není to taková geniální džungle jako u animal collective, není to takový soundtrack k dívání se z okna jako alba od kings of convenience. hranice popu podle bergenu. hranice, kde balancuje džungle s přehledností na tyčce s nálepkou pop.
není lepší než dreams - chybí tomu chytlavost burning, posilování ega z don't give up & taky kladivo a la borders. 11 nových nor-deu freundů však odmítne jen člověk se silným čichem na repetici.