he was about to throw it all away, that son of sam, and sadly, he did, which means his legend is still alive and actual, feel it, it's smiling on you.

Zatímco Jeffa Buckleyho znají i mý gymnaziální spolužačky skrz uplakanej cover Hallelujah ze soundtracku k zelený zrůdě Shrekovi, se všim co k tomu patří, tedy prepubertálním historkám, so fuckin tough pocitu vůči/o sobě, což je doufám snad to jediný co máme společnýho, nesmrtelný lásce k chemii a jejím uhlovodíkům, esterům a dalším sračkám, plus Abramovičovsky medvědí výraz na tváři v celém průběhu každodenního představení s prvky frašky a frašky a občas i nebetyčný tragédie, takže zatímco všichni tito výše popsaní a postižení znají jednu skladbu od Buckleyho a mají to zafixovaný jako vrchol sedmičkových diskoték s pantoflema na zpocenejch nožkách, tak Elliotta Smithe, kterej byl vždycky nezaslouženě a úmyslně, vlastně bychom měli být velice nebetyčně rádi, ve stínu slavnějšího kolegy a tak trošku ideovýho brášky, těmto spárům a drápům nepřítele úspěšně uniká. Sebezpytující výlevy zaznamenával pomocí kytary a mikrofonu, pak je vydával v té syrové podobě a formě, má za následek bezesné noci plné přemítání a převalování se tam a tam a zpět, kteréžto výlevy pak skončily celkem perverzně poeticky, nahrával své pocity a dojmy a pojmy, taky názory a postoje, nabízí se srovnání s Justinem Vernonem a Bekem Hansenem či sto-šedesáti-osmi méně osvětlenými kolegy, na které zatím padá prach, špína a bahno, kterým se musí prokousat ve své cestě ke krátkodobý slávě a nesmrtelný sebevraždě, občas included. Elliott Smith a jeho zřejmě nejlepší album: Either/Or je plná krásná, vlnící se deska, kde to vlnící pro změnu neí použito jako laciné a obvzlášňující adjektivu, ale pocit, který třeba z Alamedy přímo a nebezpečně chytlavě sálá. Je také smutná, hodně smutná, tak jako sám Elliott, který to navzdory krásný smutný hudbě a krásnýmu jménu skončil, a těch šest let bolí. Další album: Figure 8 začíná skladbou Son of Sam a není moc co dodávat, co doplňovat. Měl jsem pocit, že soundtrack k říjnovému a vůbec podzimnímu procházení se se sluchátky na uších a listím na chodnících je u mě definován, asi ne, hele. K mý černý větrovce Elliott a mrazy pasujou velmi pěkně, tak nějak si to sedlo, nálada s kytarama a příborem.