we definitely think that you can see at least a bit of future in ernest and his music and his photo-blog even if you don't know what balearic means.

Washed Out je projekt plný blond lo-fi hitovek, ne žádných dlouhých, postupně gradujících skladeb, ale rozsekaných dvouminutových hitovek, které, kdybyste je složili dohromady, vytvoří tu složitou kompozici, ovšem asi ne takovou, jakou byste si představovali a možná, pro ty horší z vás, přáli. Dost často si všímám a irituje mě to, jak jsou určitá alba či jejich tvůrci dáváni do souvislostí s ročními periodami - jako je letní deska, deska k prvním jarním krůčkům bez mikiny, deska do tuhých pražských mrazů a ulic. Jako by nebylo očividné, že důležitý jsou pocity a nálady, ne kulisy zařící na všechny strany jak bilboard Paroubka v Pardubicích na okruhu. V tomhle směru tedy Ernest Green servíruje skladby přesně na konec září, na ještě teplý konec září, kdy se ideálně chodí běhat patnáctikila do parků a na školní hřiště, kdy ti zatim nehrozí ty oblaka před ksichtem: z vyčerpání a lenosti spojený s rozležeností. Což v překladu znamená to, že se s vydáním High Times skoro trefil. Takovouhle desku by natočil Beck, kdyby přitom běžel jenom jedním stylově vytyčeným koridorem a nestřídal disciplíny. High Times je umístěný na prosluněným placu, po kterým když se projdete, na bílý tričko si hnědou fixkou načmáráte název osmýho tracku v první osobě, je jedno jakýho počtu a čísla. Takhle příjemnej pocit lehkosti jsem měl naposled snad s No Way Down od Air France. Jo a v kategorii největší sprinter roku tomu rezervujte první flek: necelejch 22 minut. O tom, s čim to souvisí, přemýšlejte v rámci tréninku.