Jejich fotbalovej manschaft jsem nikdy moc nemusel, orientalismus jako pozůstatek po bývalejch okupantech se v tom taky vezl, plejáda osmahnutejch romantiků s ulízlejma kudrnama mě nějak nenutil k tomu změnit názor, formovanej už někdy od dovolený na ostrovech pod ně spadajících, kdy sluníčko vadí, jazyk je ti podvědomě nepříjemnej a Luis Figo blahé paměti je vlastně Portugalec, i když se producíruje v tom all star výběru společně s tim kriplem Raúlem, kterej je tam asi doteď a ever after. Možná proto si mě teď tenhle jižanskej Panda Bear tak dobírá - jeho pilulková směs tropicalismu, slunných plážových odrhávaček a noiseového nádechu a přesvědčení nabírá vítr do pomyslných plachet a přenáší někam jinam, do jinýho mikroklimatu, kde z tebe pot crčí jak v Riu a písek čvachtá v sandálích, společně s velmi dotaženou směsí bordelu z vyplavenejch kondomů, kdy ho posloucháš na rohu ulice v nějakym pyrenejskym městě, podupáváš v bílým nátělníku, pak se dostáváš do rytmu a s tebou i ti ostatní, samotnej El Guincho hraje s nasazením Dana Deacona, rozcuchaný kadeře mu padaj do čela a teče z něj pot. O srovnávání s Person Pitch si jeho Alegranza skutečně říká, jejímu autorovi je to taky pilně podsouváno, ta podobnost ale sama sebe definuje jako ideovou, ne zvukovou, a tak je potřeba se na to dívat, i když: až se Palmitos Park bude prohánět vaším last.fm scrobblerem, bude to asi všem zúčastněným dosti jedno a důležitá bude energie, ta energie co láme, hejbe se a vůbec napovídá, že na tomhle poloostrově žijou dvě postavy jinýho jména a stejných, když ne kvalit, tak odhodlání, sami sobě konkurující v tom, kdo v záplavě vstřebávání motivů a jejich upgradeování ztratí míň ze sebe.
Žádné komentáře:
Okomentovat