we bury our secrets in the garden and even more (and that's not surprising) we love peter silberman and his colossal story & hospice.

"When I was about 6, I started playing a kid-sized nylon-string acoustic guitar, though I don’t remember where it came from. I assume my Dad gave it to me because he was the one who taught me to play. Though now I’m remembering a story my parents told about me having a harmonica at a really early birthday party and spending most of the party playing it (and probably annoying the hell out of everyone)."

Asi by se to nemělo s tím nadšením tak přepínat, na druhou stranu zařvat stolní lampě přímo do ksichtu, že nic lepšího tady tenhle rok nevzniklo, stojí taky za úvahu a v celkovém kontextu, do kterého se dají počítat komponenty jako rozhovory, pdf příběhu alba, z kterýho mi zatím pořád přechází oči po obrazovce tam a zpět, plus pohřební atmosféra jako od Arcade Fire, ale nejspíš ještě víc přikrytá nánosem, aby ta energie prolítla až v tom okamžiku, kdy to na srdečním svalu urve nejvíc tý tkáně, pak v tomto kontextu se mi zmíněné pojmenování jeví jako odpovídající, a možná i trošku omezující.

"I actually shut myself away for about a year and a half before the breakup, right when I got to Manhattan. When you move to a new place it's a good idea to socialize, but I did the exact opposite. I ruined a lot of friendships. Then I started recording the album."

Taky mám pocit, že všem kovaným fans White Lies by to mohlo zavřít na chvíli pusu, podmalovat víčka, protože v tom srovnání se Angličani jeví jak, ne třeba pohádka, spíš v tom smyslu, že se buď do něčeho stylizuješ nebo ne, v kterémžto případě to žiješ: pak Peter Silberman asi nemá konkurenta, jeho 'colossal-sounding chamber pop group' se profiluje a uzavírá do pojmu jedinečný, což je něco podobně vibrujícího jako vzkaz uživatele v diskuzi na last.fm, kde stojí "tell Antlers fans to stop listening to Pains of Being Pure At Heart if you care so much!", protože tenhle výkřik je v podstatě aplikací postoje vůči černokněžnickým trojicím či čtveřicím z UK, jmenovitě White Lies a xx, The.
Těch dva-a-padesát minut je jiný prostor, něco, co by přednostně mělo poslouchat bez jiných běžících aplikací dole na liště a nahoře na obrazovce, pokud to člověk bere vážně a ne jako temnou pózu, jakkoli se asi vyplatí z materiálního i kultovního hlediska to druhé. Hospice mi vrací víru v to, že příběhy a košaté backgroundy ještě žijí a žít mohou. A ony i ty narážky na Bon Ivera, který se odevšad hrnou, nejsou vůbec vedle: nemluvě jen třeba o rozhovoru pro pitchfork, ono stačí nahlídnout trošku pod podkličku, pod ten nános, je to vidět.

"I’ve read half of about 20 books over the past year or two, but can’t seem to stick with one long enough to finish. One of those was “Unbearable Lightness of Being”, which I started 2 years ago and hated, then restarted a couple weeks ago and loved."

Když už nic jinýho, tak něco na způsob člověka roku.

try/buy/read/love.