foals - antidotes.

ve světle všech těch real i pseudo škatulek se ta s označením math-rock ztratí spolehlivě. trochu jiný obraz to ale dostane v okamžiku, kdy se tam místo math hodí adjektiva jako progresivní & racionální. rozšíří se obzory a vygeneruje se teze, že foals skutečně nebyli seskupení pouze pro jarní použití. respektive jedno použití.
uskákaný rytmus & tenisové promofotky - 2 artikly, které jsou v 00's skutečně aktuální & potřebné, nikoli však rozšířené. yannis skutečně zpívá za účelem vokální výplně, ale dělá to famózně. pokud někde hlas slouží jako další nástroj, jsou to foals. mám rád textový přesah, ale tady ho není třeba. mluví kytarami - a mašinky nehrají druhou ligu. má to drajv, kvalitu i jistou dávku modern guiltu. fajn je, že foals nejsou frajeři pouze hudebně. už to gesto s vynecháním dvou singlů, který byly tím supr-výtahem na hudební blogy, se jen tak nevidí.
psát na antidotes něvco jiného než superlativy se moc nedá - jak je známo, na nějakou instrumentální genialitu se nehraje. na tenké lajně mezi klubem a hi-fi soustavou bilancují kluci zdatně se zaťatým pohledem přímo na vaši hruď. zkoumají adaptabilitu & důvěřivost. skočit jim na chytlavý feeling z red sock pugie a následně se nechat zbořit při olympic airways je v zájmu obou stran. nejsou plechoví jako metronomy, nehrozí jim geniální ohratelnost late of the pier. jsou jako nejlepší kamarád, který vám pouští žilou, ale dělá to tak fikaně & čistě, že mu plačtivě poděkujete.
na desce se setkává trendařství & jasnej názor, inteligentní dance hrátky & existenciální strachy. pokud je cassius myšlen jako narážka na předchůdce mika tysona, vidím v tom hromadu symboliky.