lily allen - it's not me, it's you.

3.8/5

pokuď alright, still byla mixem příjemného exhibicionismu & dvacítkových depek, pak dvojka je posunem. posunem od kabaretních hrátek k existencionálnějšímu smutnění. to není myšleno doslovně, jen v náznaku. přeorientace z teen-parties na, dejme tomu, dospělejší témata nemusí být nutně negativní. jestli ta změna priorit souvisí s chemical brothers, můžete hádat. zvedám hnátu, že jako jo. snad-logickým postupem se to pak muselo projevit i na instrumentální složce - kabaret má taky omezené datum trvanlivosti.
tedy - změna na obou frontách. noty & orientace. zvuk zešedivěl (ve smyslu korektní zeštíhlení), texty jsou trochu jinde, ale to roztomilé georgeovské fuck you je pořád stejně silné. respektive nenucené. už to není tak optimisch a la smile, spíš krasosmutnění v tom lepším stylu. koupání v teen vývaru odzvonilo. kdo v tom tu migraci necítí, je taky fajn. a burešových 4.5/5 je moc - spíš 3.8 a plus bod do budoucna. ladyhawke dělá vzdáleně něco podobného - a tváří se to na mě líp.
krystalizuje z toho proud feeling z úspěchu (22), stejně tak "how on earth could i be any more obvious" (never gonna happen). je v tom síla - jakkoli jí nežeru každý slovo jako na debutu.
dvojka je vycizelovaná & příjemná, ale ta bezprostřednost se ztratila. dobrá kámoška, která momentálně řeší problémy - a to fuck you neadresuje vám. že tomu v horizontu 4 dnů ten bod přidám, je klidně možné. zpět ani desetinku.