(i felt so stupid)

#30//Faunts - Feel. Love. Thinking. Of.
#29//Casiotone For The Painfully Alone - Vs. Children
#28//Mew - No More Stories Are Told Today
#27//Crystal Antlers - Tentacles
#26//Letting Up Despite Great Faults - Letting Up Despite Great Faults
#25//Toro y Moi - Causers Of This
#24//HEALTH - Get Color
#23//The Horrors - Primary Colours
#22//The Pains Of Being Pure At Heart - The Pains Of Being Pure At Heart
#21//Wavves - Wavvves

#20//Micachu and the Shapes - Jewellery
#19//Bibio - Ambivalence Avenue
#18//Volcano Choir - Unmap
#17//Times New Viking - Born Again Revisited
#16//A Sunny Day In Glasgow - Ashes Grammar
#15//Passion Pit - Manners
#14//Flaming Lips - Embryonic
#13//Washed Out - High Times
#12//Why? - Eskimo Snow
#11//Memory Tapes - Seek Magic

#10//The Antlers - Hospice
#09//Girls - Album
#08//The Twilight Sad - Forget The Night Ahead
#07//Neon Indian - Psychic Chasms
#06//Dan Deacon - Bromst

#05//Atlas Sound - Logos
#04//Fuck Buttons - Tarot Sport
#03//Lotus Plaza - The Floodlight Collective
#02//Japandroids - Post-Nothing
#01//Animal Collective - Merriweather Post Pavilion

(we've still been building our castles in the garden :: you gotta check these times once again, it looks so beautiful - like sunday papers)

Se Stephenem Wilkinsonem je to těžký, když ze sebe sype jednu placku za druhou, ono pak s ním držet krok se tváří docela obtížně. Ambivalence Avenue je jak fešnej zámeček na pískovišti. Staví se tam taky různý tajný chodby, zasypávané ve vteřinovém horizontu. Zasaženost eskapismem už v raným stádiu. Hudebně živější Junior Boys, stylovost a la Boards of Canada, plus troška těch muchomůrek. Všechno dobrý, ale jak už bylo napsáno - nepřesný prudký zásahy plyšovejma rukavicema. A mírná plešatost na temeni. Fakt, mám ho rád, ale že by mě někdy sejmul, se nestalo. Jako kdyby nebyl ani čistej ani rozjetej a doprostřed se ne a ne trefit.

(they sing that you gotta move and they mean it - no single doubt about it - but in fact, they don't have to move anywhere, they're fine here)

Projekt Luka Templa, co se prý orientuje směrem k současný populaci šílených medvědů. A ten vůbec nejušlechtilejší kousek k týhle odrůdě nepatří. No, s Veckatimest si i po měsících vzájemnýho okukování moc nerozumíme, což (ne nepřekvapivě) neplatí o Here We Go Magic. Ani ne tak grizzly, spíš něco z monumentálnosti Arcade Fire, fikanosti Becka a post-rockového pobroukávání si. Není to sexy ni .. co? Here We Go Magic se povedlo na desce ladně plavat po frekvenční hladině, kde nevadí nikomu a spoustu lidí dojmou ne k slzám, ale radši k takovýmu tomu milýmu sociálnímu pohledu. Moc stabilní, dobrá deska.

(here come your men :: outside is the bus-car waiting, with some panda bears ready to get these fireworks into your cute little head)

Říká se o nich, že jsou surrealističtí, a sedí to. Střídání protikladných motivů a vzletných nálad. Je to, jako by je skladby napadaly po částech v různých fázích dne - zobrazují ranní chození po studených dlaždičkách v koupelně, první dopolední latté, problémy s vladtním zařazením se, vymezování se proti celé té globální fast-foodové kultuře, večerní deprese & noční eskalace. Všechno slepí do šesti minut, promíchají části a přidají geniální (nic na to nesedí líp) sborové nápěvy, geniální (pt 2) frázování. Jsou to také futuristi, co zi za svůj laboratorní objekt zájmu vybrali Beach Boys. Mají v týmu 2 hvězdy a Briana Weitze, což je víc, než v co můžou jejich kamarádi na scéně doufat. Vydali letos dvě nahrávky a konkurovat jim fakt mohou už jen obláčky na obloze. Odteď si dobří lidé kreslí na zeď vyfetovaná sluníčka na znamení souhlasu a obdivu.

(how to redefine the others in order to make something good of them :: i mean something about getting caught & chatting after math classes)

Jsou úspěšní snad ve všem: rozbíjí mozkové struktury s neúprosností někoho velmi neústupného, nejraději by svým hlukem v těch strukturách způsobili mutace. Zapálit oheň. Rozložit na kostičky a redefinovat. Jít na hranu výkonu a pak teprve zatlačit na plyn, hluboko do zakázaných zón. Z těch opakujících se smyček se po dlouhých minutách vynoří nosný motiv. Fuck Buttons šikanují a potěchu z toho mají obě strany. Teď která víc, no. Na Street Horrrsing prý byli víc v podzemí, víc nečitelní. Ve výsledku je to většině egal, protože každá skladba má svou unikátní škatulku, společným bodem může být třeba délka. Těžko říct, jestli jsou minimalističtí, ale určitě jsou agresivní. Soustava futuristických odrazových ploch, kde si Fuck Buttons hrají ping-pong s UV paprsky.

(you gotta start sipping on the sweet nectar of your memories, you know that every heartbeat needs to resist: so just lick your lips and take a sip)

(some people say this is a great porn star name but we'd rather think about him as a clever boy who's killing it with a great perfection)

Celá ta chillwave vlna si tak pěkně bublá někde v rohu, do středu pozornosti je tahána jako by mimovolně, že si ti kluci stoupají pod reflektory až když je pomyslně fakt nejhůř - a ono se to hele množí a hejbe, k povrchu se klube i Chaz Bundick alias Toro y Moi, 23-letý elegán, co to se sebe-prezentací zas až tak moc nepřehání, má dostatečně oduševnělý výraz Yoniho Wolfa a taky píše chytrý chytlavý skladby, kterých je Causers Of This plná. Nemůžu si pomoct, pořád se mi do toho plete pouštění draků. Snad proto, že Bundickova hudba se podobně vlní a třepotá, a v neposlední řadě je radost pozorovat, že celý vyhajplý scéně nedochází dech ani nápady, viz. Imprint After nebo Low Shoulder.

(old soul/i don't know if you know/i don't know if you know/or didn't show :: here's some alan palomo, hero of the fall, ready to impress you)

Z určitého pohledu dnešní glo-fi komunita nahrazuje shoegazeové hlukové clony elektronkovými šumy a disharmoniemi, zvukem překrývají svá sdělení, nedělají to tak expresivně jako 8-bitové projekty z minulého i tohoto roku, spíše v souladu s elementárními poučkami impresionismu: křehké melodie, rozmazaný obraz. Z celého toho trojlístku Neon Indian, Washed Out a Memory Tapes je právě Alan Palomo tím, kdo je asi nejvíc na ráně, jak pro svou trošku přiteplenou image, tak pro svůj hudební projekt, kde se pod pláštíkem Indiána pro jedny řadí do prvních řad snadno čitelných hipsterských jednohubek, co po právu mizí skoro i dříve než je oficiální release, na druhou stranu je pak některými tlačen do pozic zaslíbených jen těm nejchutnějším futuristům scény. Náladou všichni připomínají dětské kreslené seriály staršího data, kdy polarizace na dobrého/blbého hrála svou roli a nebylo ji potřeba blíže definovat. Psychic Chasms obsahuje zkreslené zasněné vokály, jako by se schovávající za těmi hravými elektronickými ruchy, celé to evokuje fotky malých dětí pod čtyři na plastových čtyřkolkách, co na poli jedou svoji první F1, vše za studené kulisy větrných 8 stupňů. A za 6669 (I don't know if you know) by měl inkasovat víc pochval v shoutboxu. Feel free to help.

(park that car/drop that phone/sleep on the floor/dream about me :: come here to find that you're not so unpredictable as you wanna be)

You're my only ambition, baby .. just stay tuned, Radio Kaliningrad is rockin all the time .. you cannot wait outside, come in to find .. my home it's you, my home on the other side.

Jde z nich strach, z týhle frajerský dvojky - minimálně v tom, že naznačují potenciál potřebný ke zničení, intoxikaci náchylné osobnosti. V Legal Tender krásným způsobem bruslí na malebným kluzišti, v pevný víře vyhnout se silnýmu číslu, silnýmu refrénu, a zbořit tak halu. A zas zmiňují tu other side: jako by se na ploše celé kolekce snažili naznačit jaký by to mohlo být, jaký to jednou i bude. My home on the other side vypadá krásně, teď ani tak ne, ale můžu si ho bezplatně promítat ve snech. Stejně jako hudba: čtyřmi silnými tracky se houpají bezpečně nahoře na vlnách, zbytek se topí v kontaminovaným planktonu sonický buzerace. Nenechat se zmýlit - oni se tím all we want baby is everything neřídí, stejně jako velká skupina moc pěkných lidí jsou zmatení, šťastní ve vzájemné přítomnosti, bezelstní & taky líní, protože tohle mohla být über deska, stačilo víc Kaliningradů: that's the home on this side, moc pěknej.

(here you see: this poor guy wanted to be your dog, he kinda adored you .. and he ends up living in some cheap melbourne apartment or what)

'Sweden: More Than a Bunch of Preternaturally Beautiful People

Before this decade, you'd be forgiven for thinking Sweden's pop music legacy began and ended with ABBA, the Cardigans, and Ace of Base. No more. The Nordic wonderland has been a fount of non-stop excellence in all sorts of forms over the last 10 years, from the post-Morrissey singer-songwriter-isms of Jens Lekman, Peter Bjorn and John, José González, and the Labrador Records crew to the soft-focus pop of the Concretes and El Perro Del Mar to hip-hop tinged vixens Robyn and Lykke Li to the coastal beats of the Tough Alliance, Air France, and Studio. Meanwhile, brother-sister duo the Knife pushed the Swedish sound into heretofore uncharted and beguiling territory with their hit "Heartbeats" and their haunted LP Silent Shout, which hit number one on Sweden's charts and our very own Top Albums of 2006 list.'

Z konvenčního hlediska nepatřičnosti, s trochou citu chlapci, u kterých se brečí moc dobře: míra útrpnosti závisí na konkrétním jméně. Je pravda, že Labrador Records crew jich za poslední dekádu vypustila spousty (spektrum od globálních jmen po ta lokální), společným jmenovatelem je vždy: melancholie & ironie, folk & indie, texty skutečně (tematicky) morrisseyovské, upouštějící nulovou atmosféru sympatickými vložkami. Někteří reprezentují ten dřevní postoj ve stylu já + kytara + balíček tesco kapesníků, druzí se snaží rafinovaněji, schovávají se za hromadou krámů, jmenovitě sbory, elektronické plochy, samply, sirény a řehtačky. Idea jedna, realizace dle osobních preferencí. Příběhy performované s nečekanou rozjetou rozhoupaností s knoflíčky pozapínanými až ke krku, polštářové bitvy prožitého dětství & rozklížené dospělosti, introvertní lahůdky pro introverty podávané s takřka estrádním gustem, pravda a láska promítané na zadní plátno. Skladby z různých časových i náladových období namačkané do krabičky, na které je neuměle naškrábáno my life story, read carefully & enjoy yourself responsibly.

Jens 'can you pass the eggs' Lekman tu v jinak plošném kolektivu patří mezi ty globální postavy. Vtělit se do postavy tvého cokoli se snažil už v roce 2004 (respektive dříve), psem se nestal, ikonou ano. Kombinace intro-textů, wittiness, samplů a stylizace do postoje baviče s rozléhajícím se vkusem fungovala ne až tak na anglo-saskou kritiku jako na fans - tihle se baví taky pěkně dlouho. When I Said I Wanted To Be Your Dog je první regulérní deskou, paradoxně ji lze brát i jako sbírku béček k dvojce, která je v originále sama .. sbírkou skladeb z předchozích ep. Jens na Oh You're So Silent Jens ještě přitvrdil ve své snaze rozložit zmatený kluky/holky svými sweet (disco) rytmy/bitter (disco) texty. Nešlo se schovat, nešlo ignorovat, slušelo se spořádaně kývat do rytmu. You set my heart on fire si nebroukal jako první, zato s tim medvídkovským přesvědčením, na který se (snad) tak letí. V třech skladbách o Rocky Dennisovi ostatním deklaroval svou identitu, vzdal se pohádky a vytvořil si vlastní figuru. Jestli do té doby byl jednou ze švédských korunek, nyní se stal skutečnou tváří, ikonou, someone to look up to. Trochu (a neprávem) se zapomíná na věk: trochu oklikou lze tvrdit, že v 23 se člověk dost často i s Morriseyem seznamuje, ne se v jeho stylu projevuje na masivních pódiích.

"I've been having this anger inside of me the last three months. I don't know where it comes from exactly, but it has to do with patterns in my life that keep repeating themselves, plans that don't work out, the reality of things, money, stupidity (my own and others), boredom, frustration, jealousy, mistakes, misunderstandings. I've been trying to write about it here but I havent been able to finish the sentences. I can't turn it into art."

Třetí deska krásně zapadá do skládačky, do příběhu, který se (spontánně) začal odvíjet v hluboké post-pubertě a který se tedy dostal do bodu prozatímního konce: výrazná většina smrskává své výpovědi a příběhy na plochu tří čtyř minut. Někdo tvoří koncepční alba nebo alba, co se tvrdě snaží popsat přítomné období, popřípadě tématická ep, čtyři skladby o výletu do Krkonoš, kam (1) jsme jeli autobusem, (2) bydleli na chatě s prasklým topením a otrhaným povlečením, (3) měli jsme tam pokojový semináře na téma life & its pleasure, (4) seděli jsme na hřebínku a koukali do dáli na ten šedivej společenskej smog, rozléhalo se maybe I just wanna fly (Lekman). A pak, povede-li se, to vše zapadne do sebe jako ta skládačka, stane se z toho soundtrack, dokumentace něčeho, co jsi možná ani takhle zprostředkovat nechtěl.

'I don't know if/she's worth 900 kr/cause that's a ticket/from Gothenburg to Barcelona/oh loves me, loves me not/I wanna fill her heart/with forget-me-nots/so she'll think of me/in Barcelona' .. 'A man walks into a bar /Orders a beer and a bowl of peanuts /But the bar turns into a spaceship /And the bartender gives him a haircut /I can’t remember the end of that joke /You once told it to me when we smoked /On your father’s expensive cigars /All I remember is the part of a man walking into a bar' .. 'Plant a tree for all the dead people/Who's been hurt in love and war/When that tree comes in to leave/It’s all forgive/and forgiven, forgiven/The forest is getting/smaller and smaller/Be good/Do all the things you should/Be good/Do as you wish you would' .. how that song goes?

"I'm very happy about the amazing reviews the album ("Night Falls Over Kortedala") got. I've been working 12-14 hours a day, seven days a week the last year and a half. I am the hardest working man in show-biz. And I do it because you're worth something special."

fansite.//

smalltalk.//

last.fm

(my bloody valentine & joy division & mogwai are standing on the roadside & keep telling: these boys make our hiatus go worser and that's meaningless)

We Were Promised Jetpacks nejsou zrovna z těch, co by na visačku na objemné a masivní skříňce soustřeďující v sobě současnou elitářskou progresi plivali, zároveň ale pokrok ráźně vyvažují temnou, takřka mytologickou tématikou. Pod tímto pojmem by ale bylo radno vybavit si to, co s ním současné kapely dělají - transformují celé téma do čiré současnosti: ve zkratce tedy fantaskní vnější příběhy mění v ty vnitřní. Hledači vlastních duší tu pochopitelně v pásmu posledních dvou dekád oscilovali více než pravidelně, v poslední pětiletce však vylézají na povrch i kapely, které se zvukově nalézají vzájemně trochu jinde, spojuje je ovšem totožný ideový záběr, který pak následně notně rezonuje i v hudbě. Tato pospolitost v současnosti nejvíce probleskuje v tvorbě londýnského dandyho Patricka Wolfa či skotského smutečního kvarteta The Twilight Sad. Kamarády (a tady nejen ideovými) posledně jmenovaných jsou pak právě We Were Promised Jetpacks, kapela, co svým jménem i srdceryvnými předzpěvy v některých svých skladbách budí širokou pozornost, oslavný boom.
Kolem zpěváka a kytaristy Adam Thompsona se zformovali už na edinburghské střední škole, následný pomaturitní přesun do Glasgow se dá chápat víceznačně, pominutím ostatních možností a důvodů je možné dostat se i k hudbě, konkrétně geografický posun přímo do nitra místa, kde zhruba v té době strmě eskalovaly kariéry zřejmě dvou nejhlavnějších souputníků a následně kamarádů: dnes už světově-alternativních hvězd The Twilight Sad a Frightened Rabbit. Společné body: velmi vlivné a sakra sympatické vydavatelství Fat Cat Records, společná tour s FRGHTND RBBT, sound mohutný, široký a sobě podobný ve vší počestnosti a kvalitě. Z Glasgow do světa vybáhají mocné nahrávky a na vlně se teď vezou chytří boys & girls.
We Were Promised Jetpacks se snaží balancovat na hraně mezi donkichotskou obnažeností a hutnou strukturou hudby, která navazuje na koho jiného než na manchesterské & pohřební Joy Division, znovu-vzkříšené Echo & the Bunnymen, taktéž glasgowské hrdiny Mogwai nebo se jen tak lehce sklánějí pod vlivem My Bloody Valentine, a snaží se pokud možno nestrhnout to pomyslné kormidlo ani na jednu zvukovou stranu. Na letošním letním debutu These Four Walls se jim to však nedaří bezvýhradně a pohříchu často spadají do provařené hry na hru, jak je možno slyšet třeba u kluků z Editors. Kytarový šum bez spojů a postoje si pak bohužel koleduje jak o odsudek, tak o širokospektré bujaré přijetí, nemluvě o tom, jak si ta bujarost stojí v kontrastu k původní, veskrze niterní myšlence. Vypadá to, jako by od svých mentorů The Twilight Sad pochytili to 'jak', ale už ne tolik 'proč'. Takhle jednoznačné odmítnutí si ale naštěstí nezaslouží - jejich skladby totiž mají často více než slušný náběh, s rostoucí stopáží pak jako by čtveřice už nevěděla moc co dál a strhává kormidlo do samoúčelného kytarového roje. Práce s atmosférou se pak ztrácí pod nánosem zbytných kytarových ploch: ploch, které by samy o sobě mohly aspirovat na servanou trofej o nejlepšího rozervance. Tkaničky na modrém látkovém podkladu svých tenisek, zasraném od listí, zkoumají jen občas a, nutno říct, nepříliš pozorně.
Na rovné silnici odnikud nikam nejspíš kličkují kolem přerušovaných, vybledlých čar. A jdou kurva uváženě, s buldočí vytrvalostí i výrazem. Vědí, že s další nahrávkou zboří nejen glasgowské industriály.

(i know what you're thinking but be sure that's not the point, they're not stupid enough to make something awful, they're no cock-sucking rednecks)

The Twilight Sad - I Became A Prostitute from LaundroMatinee on Vimeo.

(james graham seems to be on the top of his optimistic part, he tries to forget all the good that happened and focus on dreams and imagination)

They said they definitely moved with this album .. všichni jim to baští - taky neni proč by ne - a trošku podhodnocují, trošku se na tom vozí, protože to v těch jejich očích není tak dobrý jako ten kultovní předchůdce .. a ono vůbec moc není co smutnit - smutnit kvůli kvalitě, ne náplni - z toho důvodu, že Forget the Night Ahead je velmi, velmi brilantní. Bylo by špatný to shazovat na jednu jedinou (a pravda, vysněnou) plochu a hodnotit celek jen z pohledu na ní, ale jako I Became A Prostitute nechybí kurva nic, a pouštět si jí dokola jako nacucanou esenci je nanejvýš respektu hodné. Velmi trochu něco jako když jedinec zaštiťuje dav, jen v sonických harmoniích a jejich protějšcích. 'You are the bearer of a womb without love/You could of had it all/Is that what you said/Is that what you said on a low ride/You said in your hands you'll stay, all with me today.' Neni důvod, proč se tim nepředávkovat. Grahamův zachmuřený kroužek je po právu pasován do čela těch několika rozervaných skotských skupin a skupinek, ať už Frightened Rabbit nebo We Were Promised Jetpacks, a sluší jim to. Jako ideální na dlouhý smuteční pršící rozervaný pobolávajející a někdy přesto všechno krásný procházky po šedivých chodnících našich/vašich maloměst, kde to ani čety všech údržbářů, co jsou aktuálně ve služebním poměru, a dost možná i těch, co už to mají služebně za sebou .. nezachrání. "If you're looking for a record with a lot of hope and happy songs then fuck off, ‘cause you wont find it here with us! Maybe on the third album when we all have coke and heroin addictions things will start to look a bit brighter!", svěřuje se James Graham, a - a teď tady máš prostor pro ten širokospektrej údiv - řečeno pro jednou (a taky by se mělo říct že konečně - byl tady pocit, že té konzervativnosti projevující se tím, že není poslouchána moderní hudba, jako to dělají ostatní, je už tak nějak přes čáru) s dobou, je mu to šumák. Porovnávaje neslučitelné - tedy progres za ty dva roky - tak zatímco poprvé byla nějakým způsobem vytyčena hranice mezi tímhle a tamtim (asi jako na dvou letošních skladbách od The xx), tak na Forget the Night Ahead se ta hranice či blána či cokoli protrhla a vychýlila na jednu stranu, tuhle nebo tamtu, a způsobila distortion a destruction, masivní attack. Hele, člověk si fakt pobroukává už nad obalem. 'She told you to be fair/I only want some honest fun/She said, 'Lover, be fair'/Throw your eyes to the floor/You're looking at the guilty one'. Připadá mi to celý jako příklad bezchybný esence, na kterou lze vylákat pěknejch pár procent démonů, a pak je rázně vypakovat, obrat o zpáteční billet a tak. Samko Tále by řekl, že 'jako co a jako a co, no ne? No ano.' Stačí se ponořit a na konci vyplaveš s pocitem zvýrazněným nahoře jako třetí, respektive druhý, vždy však bez konkrétního podtextu, zato s mlhavou ideou a touhou. Bylo-li tady málo superlativ, tak 71 je (kurevsky) málo a 85 (jenom) málo. Zajímalo by mě, jestli si až teda budou tak žíznit po heroinu koupí i slunečník. Skotsko by mělo dostat co nejdřív cenu, jakékoli hmotnosti, jediné (vysoké) hodnoty.

we bury our secrets in the garden and even more (and that's not surprising) we love peter silberman and his colossal story & hospice.

"When I was about 6, I started playing a kid-sized nylon-string acoustic guitar, though I don’t remember where it came from. I assume my Dad gave it to me because he was the one who taught me to play. Though now I’m remembering a story my parents told about me having a harmonica at a really early birthday party and spending most of the party playing it (and probably annoying the hell out of everyone)."

Asi by se to nemělo s tím nadšením tak přepínat, na druhou stranu zařvat stolní lampě přímo do ksichtu, že nic lepšího tady tenhle rok nevzniklo, stojí taky za úvahu a v celkovém kontextu, do kterého se dají počítat komponenty jako rozhovory, pdf příběhu alba, z kterýho mi zatím pořád přechází oči po obrazovce tam a zpět, plus pohřební atmosféra jako od Arcade Fire, ale nejspíš ještě víc přikrytá nánosem, aby ta energie prolítla až v tom okamžiku, kdy to na srdečním svalu urve nejvíc tý tkáně, pak v tomto kontextu se mi zmíněné pojmenování jeví jako odpovídající, a možná i trošku omezující.

"I actually shut myself away for about a year and a half before the breakup, right when I got to Manhattan. When you move to a new place it's a good idea to socialize, but I did the exact opposite. I ruined a lot of friendships. Then I started recording the album."

Taky mám pocit, že všem kovaným fans White Lies by to mohlo zavřít na chvíli pusu, podmalovat víčka, protože v tom srovnání se Angličani jeví jak, ne třeba pohádka, spíš v tom smyslu, že se buď do něčeho stylizuješ nebo ne, v kterémžto případě to žiješ: pak Peter Silberman asi nemá konkurenta, jeho 'colossal-sounding chamber pop group' se profiluje a uzavírá do pojmu jedinečný, což je něco podobně vibrujícího jako vzkaz uživatele v diskuzi na last.fm, kde stojí "tell Antlers fans to stop listening to Pains of Being Pure At Heart if you care so much!", protože tenhle výkřik je v podstatě aplikací postoje vůči černokněžnickým trojicím či čtveřicím z UK, jmenovitě White Lies a xx, The.
Těch dva-a-padesát minut je jiný prostor, něco, co by přednostně mělo poslouchat bez jiných běžících aplikací dole na liště a nahoře na obrazovce, pokud to člověk bere vážně a ne jako temnou pózu, jakkoli se asi vyplatí z materiálního i kultovního hlediska to druhé. Hospice mi vrací víru v to, že příběhy a košaté backgroundy ještě žijí a žít mohou. A ony i ty narážky na Bon Ivera, který se odevšad hrnou, nejsou vůbec vedle: nemluvě jen třeba o rozhovoru pro pitchfork, ono stačí nahlídnout trošku pod podkličku, pod ten nános, je to vidět.

"I’ve read half of about 20 books over the past year or two, but can’t seem to stick with one long enough to finish. One of those was “Unbearable Lightness of Being”, which I started 2 years ago and hated, then restarted a couple weeks ago and loved."

Když už nic jinýho, tak něco na způsob člověka roku.

try/buy/read/love.

jáchym topol is a name that people in venezuela know but here in czech, we prefer our icons like fucking viewegh and stuff .. it hurtz n suxx.

Představuju si Jáchyma Topola, jak dehtem přemazává všechny povzbudivé a přitažlivé projevy teplejších období a dělá z nich studené, hnusné podzimy v zimních bundách. Otázka pak zřejmě stojí jakože v tom smyslu, co dělá se studenými podzimy, že jo. Ničí je. Zatemňuje. Dělá černé černějším.
Sestra pro mě, díky knižnímu establishmentu, zůstává dosud odevšud zmiňovanou legendou, takovým temným grálem, na který se odkazuje, připomíná trochu B. Coxe, ale to už je nejspíš fakt trochu vedle. Kloktat dehet je nejen účinné spojení, taky delikátním způsobem delikátní asi 300stránkový předmět. Mischmasch, ale neuvěřitelnej, jakkoli jsou ty obě slova hnusný. Způsob, jakým Topol kombinuje dětské fantazie, příslušníky 2. obrněné brigády kdovíčeho ověnčené řádem druhého stupně kdovíkoho, uprchlé příslušníky východoněmeckého cirkusu, Hanku, řádové sestry, les Kupečák, praporčíka Kantariju a Iljovy mapy a poučky z příruček diverzanta .. je fantastický, všudypřítomný pocit jakoby se příběh rozprostíral do šiřky čtyř fotbalových hřišť at least, příběh plynoucí rychlostí tankové brigády, s cirkusovými přemety se potýkající. Svět jak z compu Anthonyho z m83, akorát se do toho motají diverzantské praktiky ruských surrealistů, německých komediantů, českých hrdinů a bulharských uniforem všeobecně. Ca fait dix-huit ans que je ne vends plus de téleviseurs noir et blanc míchá s ich möchte drei kilo Apfelsinen und trotzalles, das Haus wurde von uns gebaut (a nebetyčně mně sympatickej úsměv - buď dáš sem wird nebo tam worden, viď) a na výsledek mu přitakává praporčík Kantarija, jehož nedobrovolné smrti mi na konci bylo fakt hodně líto.
To Anděl je z jinýho těsta a materiálu, kamaráde. Žádná bichle, stopáďo, viď, to zkoukneš během chemie raz dva, ty COOH-y ti tam budou skákat, ty vole takhle jsem ještě pěkně po lavici nepsal jak teďka toho Jateka, pěkně černou okousanou propiskou, co cucám už od sekundy, jak mi to teďka de, to bys fakticky, vole, netušil .. prostě stopáďo, žádnej vopruz, kouř a čas, debilita a karbonyly. Nevim, jestli to je jenom můj über problém, ale když se na mě konkrétně někdo začne debilně projevovat, nevim, jak mu sdělit, že je fakt una bomber. A pak, že se Kabát nevyvíjí, ha ha. Anděl je to temnej, že mu chtě nechtě musí všichni filutové jen sekundovat. Občasné prosvětlení přináší pouze návaly červené přímo do oční krajiny.

arnaud fleurent-didier's got 8,702 plays and should have a way more parce que ses chansons sont magnifiques et éclatants et phénoménais.

he was about to throw it all away, that son of sam, and sadly, he did, which means his legend is still alive and actual, feel it, it's smiling on you.

Zatímco Jeffa Buckleyho znají i mý gymnaziální spolužačky skrz uplakanej cover Hallelujah ze soundtracku k zelený zrůdě Shrekovi, se všim co k tomu patří, tedy prepubertálním historkám, so fuckin tough pocitu vůči/o sobě, což je doufám snad to jediný co máme společnýho, nesmrtelný lásce k chemii a jejím uhlovodíkům, esterům a dalším sračkám, plus Abramovičovsky medvědí výraz na tváři v celém průběhu každodenního představení s prvky frašky a frašky a občas i nebetyčný tragédie, takže zatímco všichni tito výše popsaní a postižení znají jednu skladbu od Buckleyho a mají to zafixovaný jako vrchol sedmičkových diskoték s pantoflema na zpocenejch nožkách, tak Elliotta Smithe, kterej byl vždycky nezaslouženě a úmyslně, vlastně bychom měli být velice nebetyčně rádi, ve stínu slavnějšího kolegy a tak trošku ideovýho brášky, těmto spárům a drápům nepřítele úspěšně uniká. Sebezpytující výlevy zaznamenával pomocí kytary a mikrofonu, pak je vydával v té syrové podobě a formě, má za následek bezesné noci plné přemítání a převalování se tam a tam a zpět, kteréžto výlevy pak skončily celkem perverzně poeticky, nahrával své pocity a dojmy a pojmy, taky názory a postoje, nabízí se srovnání s Justinem Vernonem a Bekem Hansenem či sto-šedesáti-osmi méně osvětlenými kolegy, na které zatím padá prach, špína a bahno, kterým se musí prokousat ve své cestě ke krátkodobý slávě a nesmrtelný sebevraždě, občas included. Elliott Smith a jeho zřejmě nejlepší album: Either/Or je plná krásná, vlnící se deska, kde to vlnící pro změnu neí použito jako laciné a obvzlášňující adjektivu, ale pocit, který třeba z Alamedy přímo a nebezpečně chytlavě sálá. Je také smutná, hodně smutná, tak jako sám Elliott, který to navzdory krásný smutný hudbě a krásnýmu jménu skončil, a těch šest let bolí. Další album: Figure 8 začíná skladbou Son of Sam a není moc co dodávat, co doplňovat. Měl jsem pocit, že soundtrack k říjnovému a vůbec podzimnímu procházení se se sluchátky na uších a listím na chodnících je u mě definován, asi ne, hele. K mý černý větrovce Elliott a mrazy pasujou velmi pěkně, tak nějak si to sedlo, nálada s kytarama a příborem.

their spectacular way of live includes love, love, girls, pills, love & enormous lust for life, which is perfect for them, for you .. love you girls.

Do světa rozesílají zkazky o tom, jak se jim při tvoření svého debutového eponymního alba povedlo zkonzumovat a smíchat do sebe všechny druhy pilulek a prášků, které byli schopni najít: plus trošku lascivní název, San Fran v pozadí, frontman s životním příběhem srovnatelným s lídrem Deerhunter, přímé skladby s texty, co se vztahují k osudovým láskám a občas jsou vkovány přímo do názvu té či oné skladby. A hned ta Laura nabízí vskutku příjemný a zajímavý vhled do světa Chrise Owense, boye, co toho zažil tak na dva Murakamiho romány. Své příběhy vtěsnává do dvou-tří-čtyřminutových hymen nesoucích se jedině v rytmu slunečních paprsků v North Beachi, s občasnými přelivy sakra studenejch větrů, točících se nad Golden Gate. Šedesátky z Girls táhnou všemi směry, do všech výšek a záhybů našich/vašich kabátů. Ty šedesátky tady znamenají hlavně Wilsonovi, v té klasičtější verzi, co vzdává hold hlavně těm bojs v názvu. Girls se tváří obyčejně, teprve postupem tracků, času a otáček se zarývají hloub a hloub a dávají o sobě vědět. Od začátku naopak ukazují, že jde o sólo projekt, sólo výtvor a ideu. Jde to brát jako další podobu s bojs nebo taky ne a je okamžitě vidět, co je správnější. Na albu je nejlepší hned první track a hned první fráze, která se může vlnit jako slogan na profilech všech uživatelů, nehledě na znalosti, přehled a délku vlasů, pohlaví a barvu conversek i jiných bot. Girls samovolně atakují širokou masu, tak širokou, že tomu můžou odpovídat i nekonečný pláně Středozápadu, slovo samovolně znamená to, že tihle bojs na hranu popularity nehrajou jednak kvůli tomu, že jsou chytrý, jednak proto, že v záplavě pilulek, girls, rozesmátejch slunečníků a energetickejch drinků je nic nemůže zajímat míň. Nedokážu nebo nechci si představovat větší doporučení, hlasitější yay.

people never describe me as a bruyant person, there're more into intro/shy/boring crap, so there's definitely no place to turn, it's crowded, man.

why?: these few presidents.




dan deacon: get older.




crocodiles: i wanna kill.




japandroids: rockers east vancouver.




deerhunter: little kids.



more to come here, on noisevox.

also, their interviews are about to tell you something.

who you gonna vote for? come clear, thx.

wouldn't it be nice and yeah it would be, but we all don't wanna know her identity cause it would spoil the image and after all she keeps us alive.

Sally Shapiro je jako plachá divoženka ze zamlžených okolí, pobřeží jihočeských rybníků, tvář jí prosvítá jen tak aby se neřeklo - celé jako by to tvořil sám Monet - s vrbami v pozadí, v celé kompozici se skrývá dívčin podpis či vznešené sdělení, schovává se v pravém dolním rohu, na 135 stupních, ve směsi bahenního nánosu a leknínů za zenitem, zetlelá směs, která (jakoby to byl sám záměr komponisty) zdánlivě tvoří přímý opak a protiklad (tedy odvrácenou stranu, která navazuje - stačí začít vnímat kruh, na jehož ohraničení jsou kolem dokola vytyčené pojmy, ne v jedné přímce, a tedy v protikladu, ale vedle sebe, ve vzájemné harmonii - seš tady a teď, tady buď, sem patříš - kde se k sobě choulí extrémy a šedé nálady a pojmy si jsou ostrými a nesmiřitelnými nepřáteli, ty vole jdou si po krku, ostře), v kterémžto prostředí nůže mít bytos (či objekt, nálada) zcela rozmazané kontury na první pohled sobě nenakloněných prvků (či barev, nálad), které se k sobě ve škodolibé radosti, se zvednutým obočím, naklánějí a šeptají si francouzská slovíčka láskyplného druhu (protože sám obraz sleduje francouzskou perspektivu a krajinu, koneckonců i hudba Sally Shapiro je více než co jiného francouzská, i když dvě hlavní územní inspirace, vlivy a infiltrace jsou na první pohled zcela jiné, jedna švédská a druhá berluscconiho) a povídají si staré příběhy, jsouce ale v duši zarytými modernisty a avantgardisty, se skoro až dadaistickou rozpustilostí nechávají minulost za sebou, chtějí dýchat nový vzduch, dýchat novou krev, přitom ale nezapomínají na kompozici a komponistu, který je někam zasadil, fungují v určité kontextu, zachyceni v minulém okamžiku se snaží ovlivňovat a lepšit chvíle přítomnější, nezapomínaje však na Sally, ať už to je jenom hra a přezdívka nebo pevný, skutečný základ, která do hudebního výrazu popsaného obšírně výše přidává své osobní bolístky a kouzla, a že jich má, mohla by rozdávat či prodávat, mohla by vystoupit ze šera anonymity, vyjít na světlo, vyslat sebe sama na rovnou cestu až někam do prdele, nic jí však nestraší víc, jak jí tak ty chudáky, co jí znají, protože kdo jiný než chudáci tuhle hru ještě hrají, kdo jiný než oni je schopný vydržet ty zamčené sedmiminutové kompozice, osvětlené občasně snad už jen pro ně, pro kolektiv pár známých a pár jejich známých, pro rodinu pár či vůbec pár generací, ztracených a vyvrhnutých jako ty lekníny v pravém dolním rohu, na 135 stupních, koho jiného než je už nějaká Sally zajímá, kdo se jí snaží pochopit, kdo za ní hoří, kdo o ní popisuje papíra (ať už virtuální či ty hmotné, hnusně bílé, z jedné strany popsané strojem či přírodní barvou, dětské kresby mísící se s perverzní černí stroje, na jedné straně slova k Lekmanově I'm Leaving You Because I Don't Love You, z druhé straně psáno snobskou Parkerkou, rozhazování barvy, peněz, jihočeských stromů, dopravy a kysličníku), kdo hoří pro ni a za ni, kdo si s ní má co říct a kdo si s ní chce něco říct, sborové after all she keeps me alive na jazycích či na vestách, pod lampou, v pokoji, neschopni vyměnit žárovku a usmát se, věčně s nesmělým pohledem, kurva já na to nemám, v rytmu římských tanců nad ohni, tancy pod pouličním osvětlením, poblité lampy a hnusné chodníky, nad vším bílé špunty v uších, naplno a za rychlé chůze, after all she keeps me alive zpívané v jiné možnosti třetí osoby, toho jednotného druhu a ražení a vyražení, v hlavě blaho a zmatek a perverzi a impresionistické nálady, Renoirova Snídaně veslařů v jednom uchu, Sally Shapiro v tom druhém, žádná sranda, spíš zamyslení nad osobním stavem, nad stavem klinického naladění a nastavení, nad tím Monetovým obrazem, koukej na to jezírko a lekníny, můstek vystupující přímo k tobě, sleduj to rákosí nalevo, sleduj a koukej, pozoruj jestli se tu nemíhají švédští či italští imigranti, přeběhlící přes hranice, pevné a skutečné, probuď v sobě sociální myšlení a solidaritu, poslouchej Sally, neztrácej čas, hrabej se v sobě a ser na jiný, věř si, prohlížej si sám sebe v zrcadle, věř si. Skvělý na tom je i to, že přímočarý tety v renaultech u toho můžou zavzpomínat na prohopsaný léta v Duplexu, skvělý účesy included.