II. z cyklu retro recenzí aneb imagine the world
Vracím se do minulosti - a jinak než debilové na Evropě, kteří díky-non-existujícímu-bohu už u mě tak tři roky absentují. Po past 90's Verve, mid 90's Blur a past 80's Cure vibrují momentálně mým stařičkým stereem everytime-everywhere-beatles. Jo - John, Paul a dál už to znáte. Nelibuju si v LSD jízdách a můj sestřih je kratší. Jakmile však zazní You're Going To Lose That Girl, sebere mě to jako nic před Morrisseyho gangem. Neplynně přejdu na Ringa v Act Naturally a je to doma. Ani nemusí přijít Yesterday, největší hymna před Bittersweet Symphony. Chcete mě?
V NY, kousek od Dakoty, denně jeden zarostlý krátko sestřihlý post-hippík přinese some roses a doslova jimi obloží sympatický kroužek, kde se skví (ono to slovo fakt existuje) imagine. Zcela vážně bych tomu chlápkovi poslal kupu dotací, protože tohle je tak absolutně prospěšná činnost, že všichni ti Bono-amnestové utřou nos. Give him Nobel prize. As soon as possible.
O samotné desce made in 65 po mně nic nechtějte. Jediný smysluplný, co mě napadlo - tohle by fungovalo klidně i dnes - a lépe než Wombats and others.
Help! je bittersweet. Ne symfonie, ale spíš Ringo za bubny. Jestli si rozumíme - a jako že asi ne.
"Nepamatuji si, co jsem řekl. Jsem člověk, kterého se lidi hodně vyptávají, tak jim odpovídám - něco z toho má smysl, něco jsou úplné pitomosti, něco lži."
Za "střelili mě, střelili mě" by měl Chapman dostat galeje u nás na skleněným tunelu - staví se už (když to přeženu pro mě momentálně kladným směrem) rok a půl. A pak pokračovat plynně dál.
last.fm index - 6,850 last 7 days; 51,248 last 6 months
top tracky
Help!, It's Only Love, I've Just Seen A Face
similar to
nothing compares to them .. maybe 130% Blur? 180% Oasis?
října 30, 2008
října 28, 2008
Richard Ashcroft & Nick McCabe interview 1992
richard and his long hair, nick deep in thoughts
top tracky by the verve
01 the drugs don't work
02 bittersweet symphony
03 sit and wonder
04 love is noise
05 sonnet
vsadím se s vámi o erlendovy brýle
top tracky by the verve
01 the drugs don't work
02 bittersweet symphony
03 sit and wonder
04 love is noise
05 sonnet
vsadím se s vámi o erlendovy brýle
Blur - Beetlebum
blur se rychle stávají pro mě zásadní hudební formací. stejně tak jako richard a. před měsícem, nyní damon, graham & other two boys začínají nabourávat můj nově vzniklý lástefemový profil. ještě kdyby se podařila spolupráce ipoda s pc, tak bych byl happy, ale toto nejspíš nehrozí.
beetlebum mě složila někdy v sobotu a tak teda nyní nejede téměř nothing else than blur - best of. naproti boys and girls, která je hned v závěsu, to má i docela slušnej klip.
beetlebum mě složila někdy v sobotu a tak teda nyní nejede téměř nothing else than blur - best of. naproti boys and girls, která je hned v závěsu, to má i docela slušnej klip.
října 26, 2008
vincent, acht stücke maroni & starbucks coffee
es war wirklich fantastisch - není nad to, když se po celém týdnů wakeování v šest chcete konečně vyspat. fakt výborný. nejlepší medikament na tohle je vstát v pět a vyrazit od babči v krumlově gerade aus nach wien. ve vídni totiž rakouští vocasníci pořádaj' velmi dobře self-propagovanou výstavu slavného matlala vincenta. van gogha. mé znalosti o tomto gigantovi se zužují asi tak na jeho proslulé non-existující ucho, bráchu thea a slunečnice, co se houpou babče v obýváků. samozřejmě podepsaný.
výstava sama byla pak pozitivní jako červení a oranžoví. má chuť předstírat chuť sledovat jeho genitální kresby byla nepřímo úměrná délce pobytu v albertinu, vydýchanému vzduchu (tj. chcete-li se přidusit a pokusit se o heart-attack, galerie je fakt ideální) & počtu lidí, kterých bylo opravdu nepočítaně, a to i když znáte vzorec šest místností krát 90 plus 270 pseudointelektuálních dementů.
absolutně a definitivně komerční výstava, která mohla potěšit tak akorát prodejce lístků a finanční přispěvatele, kteří se hrdě tyčili na desce před vchodem. siemens a company, jestli víte o co se jedná. utvrzení v dojmu, že vv, holandsko & rakouští pořadatelé jsou pro mě věcí zřízenou a vyřízenou.
samotná vienna ale byla pozitivní - jejich maroni aka jedlý kaštany bych ohodnotil téměř dokonalou, kdyby nebyly tak so fuckin' hot hot hot. a taky expensive. na gotický kostely a ostatní srágory nejsem, takže nehodnotim a nezmiňuju se.
co ale stojí za to a snese všechny italské vzdechy a intelektuálský povzdechy jsou amíci ze starbucks, kteří mi vždy vrátí důvěru v usa sen. success, quality & pleasure. tři slova, do kterých bych shrnul všechno to, co nám tady chybí a bude chybět.
poněvadž - pět minut před dvořištěm či kterým zapadákovem se ozvali ti ocasníci z radiožurnálu. jirka definitivně prasknul a čs důchodci ještě trefí papír do bedny. je mi z toho tak zle, že zvracím magi v kostkách stejně jak pája kučera. ovšem "případ wave" bych ordinoval před spaním. povinně. takovouhle komedii s fašounskou omáčkou a navíc ještě bez dana, tak to tady ještě nebylo.
výstava sama byla pak pozitivní jako červení a oranžoví. má chuť předstírat chuť sledovat jeho genitální kresby byla nepřímo úměrná délce pobytu v albertinu, vydýchanému vzduchu (tj. chcete-li se přidusit a pokusit se o heart-attack, galerie je fakt ideální) & počtu lidí, kterých bylo opravdu nepočítaně, a to i když znáte vzorec šest místností krát 90 plus 270 pseudointelektuálních dementů.
absolutně a definitivně komerční výstava, která mohla potěšit tak akorát prodejce lístků a finanční přispěvatele, kteří se hrdě tyčili na desce před vchodem. siemens a company, jestli víte o co se jedná. utvrzení v dojmu, že vv, holandsko & rakouští pořadatelé jsou pro mě věcí zřízenou a vyřízenou.
samotná vienna ale byla pozitivní - jejich maroni aka jedlý kaštany bych ohodnotil téměř dokonalou, kdyby nebyly tak so fuckin' hot hot hot. a taky expensive. na gotický kostely a ostatní srágory nejsem, takže nehodnotim a nezmiňuju se.
co ale stojí za to a snese všechny italské vzdechy a intelektuálský povzdechy jsou amíci ze starbucks, kteří mi vždy vrátí důvěru v usa sen. success, quality & pleasure. tři slova, do kterých bych shrnul všechno to, co nám tady chybí a bude chybět.
poněvadž - pět minut před dvořištěm či kterým zapadákovem se ozvali ti ocasníci z radiožurnálu. jirka definitivně prasknul a čs důchodci ještě trefí papír do bedny. je mi z toho tak zle, že zvracím magi v kostkách stejně jak pája kučera. ovšem "případ wave" bych ordinoval před spaním. povinně. takovouhle komedii s fašounskou omáčkou a navíc ještě bez dana, tak to tady ještě nebylo.
října 22, 2008
Pravidla lži
snad mě už úplně nekleplo, když se mi žačal nedávno líbit čs film? v době trošky & hřebejka zázrak největší a krása nesmírná. už jsem začínal usínat s potupným zjištěním, že čs kluci really don't know, how to imitate coen's. a ono se skoro zdá, že to pochopili.
robert sedláček, pokud se dá věřit čsfd, tak debutant, vytvořil monumentální (na čs poměry) dílo. přímo veledílo. absolutní pozitiva filmu - plesl, švěhlík, dulava & issová. chybí akorát taclík. pro případ neznalosti - czech distributors are such a good paper wasters.
Psychologické drama z prostředí terapeutické komunity, kde se jedenáct lidí pokouší odpoutat od své minulosti. Motto jejich snažení by se dalo shrnout do asi nesplnitelného přání - ať najdu sílu změnit, co změnit můžu, a vyrovnat se s tím, co měnit nemůžu; a ať dokážu tyhle dvě věci od sebe rozeznat. Většina lidí tady by na svou minulost ráda zapomněla. Je jim okolo třiceti a v jejich životopisech najdete všechny hříchy světa. Lhali, kradli, podváděli, mysleli jen na sebe a jeden z nich i zabil. Zatím se neví kdo, ale pravda vyjde najevo. Pokud je pravdou to, co lidé nazývají vzpomínkami? Není to příběh o trestancích. Každý z nich je tady dobrovolně a může kdykoli odejít. Z vlastní vůle zde stráví rok života. Odkázáni jeden na druhého hledají své lepší já. Východiskem pro lepší budoucnost je pravdivě pojmenovat vlastní minulost. Ale může člověk vůbec nelhat, aby přežil mezi ostatními lidmi? Atraktivně obsazeny film Roberta Sedláčka, je režisérovým celovečerním debutem.
jinak mimo langmajera a spol. - místní art kino centrál (proč ten název, netušim) se chystám navštívit kvůli slepým láskám a třeba i due to tobruku. je kolem toho takovej cirkus, že mě to snad i přiměje vidět to, abych si nepřipadal jako such a movie idiot.
robert sedláček, pokud se dá věřit čsfd, tak debutant, vytvořil monumentální (na čs poměry) dílo. přímo veledílo. absolutní pozitiva filmu - plesl, švěhlík, dulava & issová. chybí akorát taclík. pro případ neznalosti - czech distributors are such a good paper wasters.
Psychologické drama z prostředí terapeutické komunity, kde se jedenáct lidí pokouší odpoutat od své minulosti. Motto jejich snažení by se dalo shrnout do asi nesplnitelného přání - ať najdu sílu změnit, co změnit můžu, a vyrovnat se s tím, co měnit nemůžu; a ať dokážu tyhle dvě věci od sebe rozeznat. Většina lidí tady by na svou minulost ráda zapomněla. Je jim okolo třiceti a v jejich životopisech najdete všechny hříchy světa. Lhali, kradli, podváděli, mysleli jen na sebe a jeden z nich i zabil. Zatím se neví kdo, ale pravda vyjde najevo. Pokud je pravdou to, co lidé nazývají vzpomínkami? Není to příběh o trestancích. Každý z nich je tady dobrovolně a může kdykoli odejít. Z vlastní vůle zde stráví rok života. Odkázáni jeden na druhého hledají své lepší já. Východiskem pro lepší budoucnost je pravdivě pojmenovat vlastní minulost. Ale může člověk vůbec nelhat, aby přežil mezi ostatními lidmi? Atraktivně obsazeny film Roberta Sedláčka, je režisérovým celovečerním debutem.
jinak mimo langmajera a spol. - místní art kino centrál (proč ten název, netušim) se chystám navštívit kvůli slepým láskám a třeba i due to tobruku. je kolem toho takovej cirkus, že mě to snad i přiměje vidět to, abych si nepřipadal jako such a movie idiot.
října 21, 2008
Keane - Perfect Symmetry
1.2 /5
Po dvou totálně stejných albech jsou tu zpět tito tři hrdinové slečen pod 13, rozvedených žen nad 35 a milovníků piana v neomezeném věkovém rozsahu. Kdo se s pianem dostatečně nevyskotačil při lekcích klasicismu a podobných opičáren, měl díky Keane, Coldplay a dalším parazitům rádií šanci. Mezi oběma kapelami byl rozdíl v tom, že Coldplay byli kýčovití jen občas, Keane pořád. Společnou řeč však našli teď, když v rozmezí měsíce všichni ti chlapci z dvou konkurujících si táborů vydali nové desky. Společný jmenovatel se jmenuje ústup piana. Rozdíl je v tom, že Martin a kluci tento přechod zvládli na jedna s tečkou, Chaplin (ne Charlie) a kluci tak na tři mínus. Soudě podle úvodního singlu Spiralling by však Keani dostali jedničku s třemi čárkami pod a ránu na solar, proč toto neudělali dřív.
Co tu však nastalo po Spirallingu, je taková rozplizlá hmota - nic k ničemu, jeden velký guláš s osmi. Kdybych napsal, že se nepovedla žádná skladba, tak je to lež, kdybych místo toho připisálkoval, že to je celé album stačí na dva dobré singly, spáchal bych hudební svatokrádež.
Takže kolem a kolem, a ještě jeden poslech k tomu, tohle album je neslané, mastné je dostatečně - a přesto stačí strčit H + Fears i Under The Iron S. s přehledem do kapsy. Kdyby to byl jeden velký Spiralling, tak by to bylo album podzimu. Jelikož je tam jen jedna skutečně dobrá skladba, tak se Symetrie bude nudit v mém iPodovém odpadlišti, kde už se nyní vesele povalují Travis, The Last Shadow Puppets a třeba i takoví Late Of The Pier.
I wanna be a trash
top tracky
Spiralling a víc ani nota
similar to
Keane - cokoli
Coldplay - Parachutes
Travis - The Boy With No Name
Po dvou totálně stejných albech jsou tu zpět tito tři hrdinové slečen pod 13, rozvedených žen nad 35 a milovníků piana v neomezeném věkovém rozsahu. Kdo se s pianem dostatečně nevyskotačil při lekcích klasicismu a podobných opičáren, měl díky Keane, Coldplay a dalším parazitům rádií šanci. Mezi oběma kapelami byl rozdíl v tom, že Coldplay byli kýčovití jen občas, Keane pořád. Společnou řeč však našli teď, když v rozmezí měsíce všichni ti chlapci z dvou konkurujících si táborů vydali nové desky. Společný jmenovatel se jmenuje ústup piana. Rozdíl je v tom, že Martin a kluci tento přechod zvládli na jedna s tečkou, Chaplin (ne Charlie) a kluci tak na tři mínus. Soudě podle úvodního singlu Spiralling by však Keani dostali jedničku s třemi čárkami pod a ránu na solar, proč toto neudělali dřív.
Co tu však nastalo po Spirallingu, je taková rozplizlá hmota - nic k ničemu, jeden velký guláš s osmi. Kdybych napsal, že se nepovedla žádná skladba, tak je to lež, kdybych místo toho připisálkoval, že to je celé album stačí na dva dobré singly, spáchal bych hudební svatokrádež.
Takže kolem a kolem, a ještě jeden poslech k tomu, tohle album je neslané, mastné je dostatečně - a přesto stačí strčit H + Fears i Under The Iron S. s přehledem do kapsy. Kdyby to byl jeden velký Spiralling, tak by to bylo album podzimu. Jelikož je tam jen jedna skutečně dobrá skladba, tak se Symetrie bude nudit v mém iPodovém odpadlišti, kde už se nyní vesele povalují Travis, The Last Shadow Puppets a třeba i takoví Late Of The Pier.
I wanna be a trash
top tracky
Spiralling a víc ani nota
similar to
Keane - cokoli
Coldplay - Parachutes
Travis - The Boy With No Name
října 15, 2008
října 12, 2008
Oasis - Dig Out Your Soul
4.0/5
A znáte ten, kdy Noel říká o Thomovi, že jsou jen univerzitní tuctová kapela, co za nic nestojí? Nebo třeba ten, kde Amy vystupuje jako zbídačelá kobyla a Ricky a spol. jako ..ehm..spol betva lůzrů? Jasně, přiznávám, že není zrovna vrchol originality psát o bezva výrocích kluků z Oasis, ale ono to k nim prostě patří a mně to nedá. Hlavně to, že s touhle deskou svoji tezi o největší kapele dneška docela plní.
Věčné omílání jejich postupu "všechny desky na jedno brdo, hlavně když to šlape" už trochu ubralo na smyslu, poněvadž Liam se teďka jen tak na mašinky nedá a lightsticky nemá vůbec rád. Místo toho po letech legrace můžeme snad konečně dojít k závěru, že Beatles si lepší revival přát nemohli. Z Oasis, i když je to podivné po těch letech, vyrostla plnohodnotná retro skupina, která má takzvané koule, ne jako kolegové Travis. A nejinak tomu je s Dig Out Your Soul, která sice obalově poněkud evokuje Coldplay, ale co na tom. Sunshine maj' taky svý zkušenosti.
Začátek s Bag It Up je v ostrém tempu, větší drajv však spíš mají The Turning a hlavně The Shock Of The Lightning. První půlka je takřka bezchybná a High Horse Lady se každý s trochou výdrže dostane bez významnějších zvukových potíží. Podobně jako u Forth, i zde se kluci pouští do sebevražedných soubojů se stopáží - pět minut je na pohodu. Zdvojené kytary, Liam po dlouhé době ve skvělé formě (za I'm Outta Time musí dostat buď Oscara za hraní nebo Lennonovu podepsanou fotografii) a silné refrény najdete v každé skladbě, aniž by zněly čtyřikrát po sobě.
Druhá půlka už ale přináší znatelný oddych, spíš pomalejší atmosferické kusy ke konci pak onu výdrž vyžadují. Pokud ale vytrváte a setrváte, za odměnu si užijete lahůdku Soldier On.
Rok 2008 Oasis našel ve skvělé hymnické formě, po letech už snad bez hádek mezi odrostlými bráchy. Mediální sebepropagace, ať už se bavíte nebo ne, už k nim prostě patří. A musím přiznat, že mě to docela bere. Zvlášť potom, co se ukázalo, že na to hvězdy roku 94 výkonostně mají. Ne takový nářez jako Verve, ale 80% What's The Story Morning Glory. Což, když uvážíme, co to bylo za skvost, si zaslouží aspoň čtyři kola/hvězdičky/srdíčka/čtverečky.
top tracky
The Turning, The Shock Of The Lightning, I'm Outta Time
similar to
Oasis - Be Here Now
The Verve - Forth
Stereophonics - Word Gets Around
A znáte ten, kdy Noel říká o Thomovi, že jsou jen univerzitní tuctová kapela, co za nic nestojí? Nebo třeba ten, kde Amy vystupuje jako zbídačelá kobyla a Ricky a spol. jako ..ehm..spol betva lůzrů? Jasně, přiznávám, že není zrovna vrchol originality psát o bezva výrocích kluků z Oasis, ale ono to k nim prostě patří a mně to nedá. Hlavně to, že s touhle deskou svoji tezi o největší kapele dneška docela plní.
Věčné omílání jejich postupu "všechny desky na jedno brdo, hlavně když to šlape" už trochu ubralo na smyslu, poněvadž Liam se teďka jen tak na mašinky nedá a lightsticky nemá vůbec rád. Místo toho po letech legrace můžeme snad konečně dojít k závěru, že Beatles si lepší revival přát nemohli. Z Oasis, i když je to podivné po těch letech, vyrostla plnohodnotná retro skupina, která má takzvané koule, ne jako kolegové Travis. A nejinak tomu je s Dig Out Your Soul, která sice obalově poněkud evokuje Coldplay, ale co na tom. Sunshine maj' taky svý zkušenosti.
Začátek s Bag It Up je v ostrém tempu, větší drajv však spíš mají The Turning a hlavně The Shock Of The Lightning. První půlka je takřka bezchybná a High Horse Lady se každý s trochou výdrže dostane bez významnějších zvukových potíží. Podobně jako u Forth, i zde se kluci pouští do sebevražedných soubojů se stopáží - pět minut je na pohodu. Zdvojené kytary, Liam po dlouhé době ve skvělé formě (za I'm Outta Time musí dostat buď Oscara za hraní nebo Lennonovu podepsanou fotografii) a silné refrény najdete v každé skladbě, aniž by zněly čtyřikrát po sobě.
Druhá půlka už ale přináší znatelný oddych, spíš pomalejší atmosferické kusy ke konci pak onu výdrž vyžadují. Pokud ale vytrváte a setrváte, za odměnu si užijete lahůdku Soldier On.
Rok 2008 Oasis našel ve skvělé hymnické formě, po letech už snad bez hádek mezi odrostlými bráchy. Mediální sebepropagace, ať už se bavíte nebo ne, už k nim prostě patří. A musím přiznat, že mě to docela bere. Zvlášť potom, co se ukázalo, že na to hvězdy roku 94 výkonostně mají. Ne takový nářez jako Verve, ale 80% What's The Story Morning Glory. Což, když uvážíme, co to bylo za skvost, si zaslouží aspoň čtyři kola/hvězdičky/srdíčka/čtverečky.
top tracky
The Turning, The Shock Of The Lightning, I'm Outta Time
similar to
Oasis - Be Here Now
The Verve - Forth
Stereophonics - Word Gets Around
října 10, 2008
Travis - Ode To J. Smith
2.2/5
Skotští rock-popoví dorostenci se na scénu vrací po circa roce a půl s novým albem, které předchází pověst o tvrdším zvuku než jak to bylo v minulosti. Samozřejmě rock a la Travis, žádný Trujillo. Skupina kolem Frana Healyho na tom stejně vždy byla poněkud podivně - měkkota pro oasisáky, moc independence pro krotitele rádiových vln. Tihle Skoťáci na to ale prd dali a místo toho si jeli pořád tu svou. A to je přeci jen v době hypu NME v každé britské trafice věc obdivuhodná. Plus bod.
Po dvou letech vydávali desky, slušné ohlasy, střídavé úspěchy. A taky nadnárodní sociální hit Sing, v jejímž klipu po sobě kluci stačí poházet komplet svatební večeři. A kuchař je pak kvalitně zlije. Poněvadž ale žřejmě podobně jako U2 po All That You Can't Leave Behind došli k závěru, že to je nejvíc soft verze, co je možná, zkoušejí se teď vrátit v rockovějším duchu. Žádné Vertigo z toho ale není. Znovu se nabízí srovnání s Verve, ale to už je poněkud vyčpělé, tak jinak - tohle album je prozatímním zklamáním podzimu. What a shame.
Začnu potitivy - slušná Something Anything, jasná singlovka. Má to strhující refrén v duchu top travisích či gallagherovských skladeb a necítíte se při ní jak někde u Sázavy při táboráku s ešusem u prestiží a s Péťou v zádech. Dalším plusem je taky délka - dvě a půl minuty stačí jen na nějaké dvojí trojí opakování, ne na lekci z repetice jako polovina ostatních skladeb. No a tímhle jsem, ať se vám to chlapci/děvčata líbí či ne, seznam příjemných pozitiv vyčerpal tak do 87 procent.
Zbytek je tak otravná vata pro Chinaski, až hrůza. I při čtení Máje nebo jiného národního pokladu se nudíte míň. Tuhle desku je bolest (fakt, vystřeluje to těsně u srdíčka) kritizovat, protože za ní jsou really sympatisch chlápci, co si na své obyčejnosti založili kariéru a kupodivu to neirituje. Tomík Klus by se mohl přiučit. To co vám ale začne lézt z iPoda, je hudební selhání. Selhání Frana, který to skladatelsky neukočíroval. Selhání kytarové sekce, která svou snahu o rockerštější pózu nezvládá a je úleva, když nezní jako odvar Evžena z Kryštofa. Bubeník je ještě fajn.
Takže celkově - dvě slušné skladby, zbytek zmačkat a vyhodit. Když Travis, tak leda soft verzi s pořádnou porcí špičkového cukru.
top tracky
Something Anything, Last Words, Chinese Blues
similar to
Snow Patrol - Eyes Open
Stereophonics - You Gotta Go There To Come Back
The Smiths - The Queen Is Dead
Skotští rock-popoví dorostenci se na scénu vrací po circa roce a půl s novým albem, které předchází pověst o tvrdším zvuku než jak to bylo v minulosti. Samozřejmě rock a la Travis, žádný Trujillo. Skupina kolem Frana Healyho na tom stejně vždy byla poněkud podivně - měkkota pro oasisáky, moc independence pro krotitele rádiových vln. Tihle Skoťáci na to ale prd dali a místo toho si jeli pořád tu svou. A to je přeci jen v době hypu NME v každé britské trafice věc obdivuhodná. Plus bod.
Po dvou letech vydávali desky, slušné ohlasy, střídavé úspěchy. A taky nadnárodní sociální hit Sing, v jejímž klipu po sobě kluci stačí poházet komplet svatební večeři. A kuchař je pak kvalitně zlije. Poněvadž ale žřejmě podobně jako U2 po All That You Can't Leave Behind došli k závěru, že to je nejvíc soft verze, co je možná, zkoušejí se teď vrátit v rockovějším duchu. Žádné Vertigo z toho ale není. Znovu se nabízí srovnání s Verve, ale to už je poněkud vyčpělé, tak jinak - tohle album je prozatímním zklamáním podzimu. What a shame.
Začnu potitivy - slušná Something Anything, jasná singlovka. Má to strhující refrén v duchu top travisích či gallagherovských skladeb a necítíte se při ní jak někde u Sázavy při táboráku s ešusem u prestiží a s Péťou v zádech. Dalším plusem je taky délka - dvě a půl minuty stačí jen na nějaké dvojí trojí opakování, ne na lekci z repetice jako polovina ostatních skladeb. No a tímhle jsem, ať se vám to chlapci/děvčata líbí či ne, seznam příjemných pozitiv vyčerpal tak do 87 procent.
Zbytek je tak otravná vata pro Chinaski, až hrůza. I při čtení Máje nebo jiného národního pokladu se nudíte míň. Tuhle desku je bolest (fakt, vystřeluje to těsně u srdíčka) kritizovat, protože za ní jsou really sympatisch chlápci, co si na své obyčejnosti založili kariéru a kupodivu to neirituje. Tomík Klus by se mohl přiučit. To co vám ale začne lézt z iPoda, je hudební selhání. Selhání Frana, který to skladatelsky neukočíroval. Selhání kytarové sekce, která svou snahu o rockerštější pózu nezvládá a je úleva, když nezní jako odvar Evžena z Kryštofa. Bubeník je ještě fajn.
Takže celkově - dvě slušné skladby, zbytek zmačkat a vyhodit. Když Travis, tak leda soft verzi s pořádnou porcí špičkového cukru.
top tracky
Something Anything, Last Words, Chinese Blues
similar to
Snow Patrol - Eyes Open
Stereophonics - You Gotta Go There To Come Back
The Smiths - The Queen Is Dead
října 08, 2008
Justice - Stress
děkuju převelice newmusicu za tohle video. nepotřebuje snad ani komentáře. a co to nahazuje za odkazy a spojitosti - nemysleno hudebně. viva children of men.
Kaiser Chiefs - Off Their Heads
3.1/5
Nepřestávám žasnout, jak dědci z Verve dali všem vale a postavili všechny ostatní kytarovky do pozice žvatlajících školáků pod šestnáct. Protože jestli Love Is Noise nebude v nominaci na track roku, tak buď syndrom Bittersweet Symphony opravdu funguje, anebo Ashcroft dluží někomu za kokain.
Kaiser Chiefs stojí někde na pomezí mezi těmi studentíky a kytarovým nadprůměrem. A nestáli by tam, kdyby občas Ricky okopíroval Chrise Martina Nick vzal hodiny bicích od Matta Tonga. Poněvadž Off With Their Heads není špatná deska, akorát jí chybí snaha dělat věci trochu jinak, než od nich rádia čekají. Ze začátku to totiž vypadá velice slibně. Solidní Spanish Metal je dobrým předkrmem.
Tahle deska je odlišná než ty dvě předchozí. Není tak britpopově otravně vlezlá a alespoň v začátku chytá za srdeční sval. Never Miss A Beat je výborně napsaná a zahraná skladba, kde Nick Hodgson opustil svůj dosavadní a patentovaný model na výrobu indie sraček a dal se na rozjetější skladby. A la Everyday I Love You Less And Less. Celkově někam před půlku deska šlape skvěle a když se necháte strhnout (a to není vůbec těžké), je ideální kámoška na rozjetí čehokoli. Vhodná i pro mytí nádobí či reklamu na Savo. Další dvě skladby jsou podobně našlapané (kde se to v těch klucích tak najednou vzalo?) a aspirují tak všechny tři na trojblok roku. Velkým plusem taky je, že se tu nenašlo místo pro žádné obligátní tralala, která jsou tak častá na obou předchozích plackách. Až se bude dělat kompilace UK 08, tak Kaiser Chiefs mají přinejmenším dva aspiranty.
Bohužel ale už v další Can’t Say What I Mean tempo klesá stejnou rychlostí jako vaše netové připojení, pokud máte tu čest s O2. Konkrétně toto by se klidně mohl objevit v repertoáru céčkové zábavové kapely a byla by to jen nutná vycpávka. O důvod víc k úžasu, proč je kolem těchto chlapců tak hypově rušno. Takoví Cribs mají těch áčkových skladeb mnohem víc, a přesto si je vaše sousedka na zahradě nezpívá. To radši Ruby Ruby Ruby, ou jé.
Ale konec keců, Off With Their Heads je přinejmenším rozporuplná deska, jejíž první půlka si zaslouží slyšení i těch nejvíc uk indie ignorantů. Předpověď Filteru, že zahrají tři klony Employmentu, alespoň z části nevyšla. Kdyby kluci vydali bestofku, mají teďka o čtyři jasné adepty víc. Tím čtvrtým do party je track s kolaborující Lily Allen. A srovnání se staršími ségrami? O chlup lepší než Employment, o parník než Yours Truly, Angry Mob.
Čtyři dobré skladby rovná se dneska průměr a ten je na kótě 2,5. Za absenci tralala v každé druhé skladbědávám 3,1. Každopádně o to, že z Evropy nummer zwei se bude za chvíli hrnout Never Miss A Beat se s vámi klidně vsadím. O svou svačinu.
top tracks
Never Miss A Beat, Like It Too Much, You Want History
similar to
The Kooks - Inside In Inside Out
The Last Shadow Puppets - The Age Of Understatement
Franz Ferdinand - Franz Ferdinand
Nepřestávám žasnout, jak dědci z Verve dali všem vale a postavili všechny ostatní kytarovky do pozice žvatlajících školáků pod šestnáct. Protože jestli Love Is Noise nebude v nominaci na track roku, tak buď syndrom Bittersweet Symphony opravdu funguje, anebo Ashcroft dluží někomu za kokain.
Kaiser Chiefs stojí někde na pomezí mezi těmi studentíky a kytarovým nadprůměrem. A nestáli by tam, kdyby občas Ricky okopíroval Chrise Martina Nick vzal hodiny bicích od Matta Tonga. Poněvadž Off With Their Heads není špatná deska, akorát jí chybí snaha dělat věci trochu jinak, než od nich rádia čekají. Ze začátku to totiž vypadá velice slibně. Solidní Spanish Metal je dobrým předkrmem.
Tahle deska je odlišná než ty dvě předchozí. Není tak britpopově otravně vlezlá a alespoň v začátku chytá za srdeční sval. Never Miss A Beat je výborně napsaná a zahraná skladba, kde Nick Hodgson opustil svůj dosavadní a patentovaný model na výrobu indie sraček a dal se na rozjetější skladby. A la Everyday I Love You Less And Less. Celkově někam před půlku deska šlape skvěle a když se necháte strhnout (a to není vůbec těžké), je ideální kámoška na rozjetí čehokoli. Vhodná i pro mytí nádobí či reklamu na Savo. Další dvě skladby jsou podobně našlapané (kde se to v těch klucích tak najednou vzalo?) a aspirují tak všechny tři na trojblok roku. Velkým plusem taky je, že se tu nenašlo místo pro žádné obligátní tralala, která jsou tak častá na obou předchozích plackách. Až se bude dělat kompilace UK 08, tak Kaiser Chiefs mají přinejmenším dva aspiranty.
Bohužel ale už v další Can’t Say What I Mean tempo klesá stejnou rychlostí jako vaše netové připojení, pokud máte tu čest s O2. Konkrétně toto by se klidně mohl objevit v repertoáru céčkové zábavové kapely a byla by to jen nutná vycpávka. O důvod víc k úžasu, proč je kolem těchto chlapců tak hypově rušno. Takoví Cribs mají těch áčkových skladeb mnohem víc, a přesto si je vaše sousedka na zahradě nezpívá. To radši Ruby Ruby Ruby, ou jé.
Ale konec keců, Off With Their Heads je přinejmenším rozporuplná deska, jejíž první půlka si zaslouží slyšení i těch nejvíc uk indie ignorantů. Předpověď Filteru, že zahrají tři klony Employmentu, alespoň z části nevyšla. Kdyby kluci vydali bestofku, mají teďka o čtyři jasné adepty víc. Tím čtvrtým do party je track s kolaborující Lily Allen. A srovnání se staršími ségrami? O chlup lepší než Employment, o parník než Yours Truly, Angry Mob.
Čtyři dobré skladby rovná se dneska průměr a ten je na kótě 2,5. Za absenci tralala v každé druhé skladbědávám 3,1. Každopádně o to, že z Evropy nummer zwei se bude za chvíli hrnout Never Miss A Beat se s vámi klidně vsadím. O svou svačinu.
top tracks
Never Miss A Beat, Like It Too Much, You Want History
similar to
The Kooks - Inside In Inside Out
The Last Shadow Puppets - The Age Of Understatement
Franz Ferdinand - Franz Ferdinand
října 04, 2008
října 03, 2008
coldplay video session
poněvadž slušňáčtí pánové z británie ovládli už vše, co se ovládnout dalo, proč si sem nedát taky něco od nich?
trouble
violet hill
the scientist
in my place
yellow
trouble
violet hill
the scientist
in my place
yellow
nové spojenectví našinců s korejskými vetřelkyněmi
už je to tak - tata bojs jsou u nás jedni z mála, co se snaží posouvat se kotouč od kotouče. takže dlouho očekávaný počin je skoro zde - přesněji až 27. října. akustická deska s korejským ahn triem na sebe dala dlouho čekat, tak jsem zvědav, jestli výsledek bude stát za to.
ostatní prozatímní počiny - travis ve srovnání se znovu zformovanými verve vypadají jak pár slušňáckých studentíků, kteří si to frdlají někde na školním plese. oasis dostáli své pověsti skutečně přeceněné kapely. dig out your soul zní tak, jako všechny oasisí nahrávky promísené s esencí paula mccartneyho po lobotomii. late of the pier vezmou za srdeční sval jen v pár okamžicích, jinak je to klasický filter-hype.
ostatní prozatímní počiny - travis ve srovnání se znovu zformovanými verve vypadají jak pár slušňáckých studentíků, kteří si to frdlají někde na školním plese. oasis dostáli své pověsti skutečně přeceněné kapely. dig out your soul zní tak, jako všechny oasisí nahrávky promísené s esencí paula mccartneyho po lobotomii. late of the pier vezmou za srdeční sval jen v pár okamžicích, jinak je to klasický filter-hype.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)