spiderman of the rings.

Dan Deacon je takový ten infantilní plešounek, s tlustými obroučkami brýlí coby poznávací značkou. Svůj trademark pak má i jeho hudba: je skutečně Spidermanem svého druhu, změny temp a nálad přelívá zešmoulenými vokály, pohádkové zvuky přetváří v sedmiminutové kompozice. Zubatý sonický atak proudí ve zběsilém, dvakrát zrychleném tempu, do toho obrýlený šmoula deklaruje .. ne, nedeklaruje: zvukem přebíjí jakékoli rušivé prvky. Svou letošní dvojku Bromst zaštítil početným ansáblem, Spiderman zůstal a rozkvetl do zachumlanějších poloh. Někdo rád škatulkuje, proto mi u Dana Winamp nabízí: genre=absurd. Absurdnost blábolu zaštiťuje dlouhohrajícími kompozicemi tvaru a nálady nafukovacích balónků. Jeho Get Older nejde brát zas až tak vážně. Stojí mimo genry a má svůj ksicht. Babičky kanadských prvňáčků před ním i s potenciálními oběťmi přechází na opačný chodník. Ústřední hippie druhé poloviny rychle doznívající dekády by bylo laciným pojmenováním, mně se líbí ten Spiderman. Šmoulaman můžou psát jen idioti. Jeho live performances jsou organickým procesem, kam se shromažďují dárci bacilů a litrů potu, které odmítli jinde.
Vystudoval to, co momentálně dělá, akorát v jiném prostoru, úrovně se neprotly, souřadnice si s ním neví rady, protože v prostoru nedokážou zabrat všechno. Je párty a pro tuto cílovou skupinu zůstává nepřečten, kompatibilita je v hajzlu, elitáři ho chápou, berou za svého, neohrnují nos. Poučili se. Dan Deacon se vznáší v prostoru a cucá lízátko.
Bromst je kalorickou explozí - Dan Deacon svou pověst prvního performera dneška posunul o kus dál, na okolí přitom nebral ohledy. Na ohlodaný skelet debutu přidal svalstvo. Razantnost a rychlost běží ruku v ruce se vzrůstající racionálností. Ano, Baltihorse je neobyčejně, a dalo by snad občas i říct nezvykle, vzrušující hudba.
Viděl jsem jeho tour/schoolbus: nejenže se to povedeně rýmuje, ten dotek hippie kultury promítnutý 40 let dopředu, v 09 oblečku, s pleškou a balónky, je patrný z poslední sedačky. Étos umělecky povznášející a obohacující, fuck, komuny: komuny v tom bohabojném slova smyslu. Možná i ateistickém, nevim, každopádně - je málo lidí se stejně cool chováním, tvorbou a pověstí. Rozjede každou párty v intelektuálním prostředí, křičí find my soul a žene to přes šmoulí filtr. Moc bych ho chtěl vidět. Přijeď chlape, přijeď schoolbusem.

+ jeho klip k paddling ghost stojí taky za to.

heart skipped a beat.

Nejde snad ani tak o to, kolik možných vzorů, vlivů a myšlenkových proudů a pnutí tomu napočítáš. Jasně, Cure, Ianovy conversky, klávesy používá kde kdo, ne nutně z té dominantní anglosaské scény .. a celý se to tváří bezpředmětně. Už s tím úvodním Intrem: vyplatí se vyjmout prvních 40 sekund, udělat si takové intro z Intra, menší intříčko, a poslouchat. Stuck on repeat. Atmosféra cesty do školy, v 7:11 am, cestou přes Arlingtonský hřbitov, za pološera a bublající mlhy. Plus zalití temnějším odstínem černé, jako módní doplněk, odpověď na první dvě věty above. Závan melancholie deroucí se skrz šedou ordinérnost - nebo, pro ty doslovnější a více emo na výši, bez iluzí o tom, že by se to s váma někdy protlo, skrz černo-černě-temný prostor mizící v dáli.
Vzhledem nevyhrávají. Němečtí fotbalisti nejsou zrovna těmi nejaktuálnějšími idoly, holky rádi vypadaj jako holky, ne jako kluci/něco. Na visage se tedy nehraje. Nahodím tu otázku ještě jednou a spojím to s The Whitest Boy Alive: není to ideově tak daleko od sebe. Nejvíc v zprofanovaném největším hitu/skladbě rozbíhající se hned po něm.
Nejsou nesmrtelní a nebojím se o to, že by se někdy utrápili, nebojím se o to, že by si do budoucna promítli linku a tý se, speakin strictly about quality, drželi, potažmo násobili 8.7 přirozenými čísly až někam na druhou ruku, stejně tak nepředpokládám, že by je zaregistrovaly high-school kruhy, širokospektré pruhy obyvatelstva a jim podobní.
Četl jsem, že zpěvák a zpěvačka nebo, je-li libo, fotbalista a zpěvák, whatever, se znají hodně hodně dlouho. Jejich hlasy se vlní v jiné oktávě, přitom jsou vlastně identické. Nu a - můžeš slyšet fakt jen na dějepisným semináři - proč ne. Sám bych víc věřil na sílu okamžiku, instinktu, popřípadě hypeu v jakékoli protoformě.


This stuff is growin on me/it's gonna destroy everything I always belong to.

Nedělal bych z toho událost roku, nedával bych tomu metály, neládoval bych to emo kids do mobilu .. šel/jel bych na jejich listopadový koncert a užil si sílu okamžiku/emo vlny plující Evropou. A jak říká klasik (v tomhle případě vlastně klasička): hlavně to triko z New Yorkeru, na splynutí s davem, což je přesně to, k čemu my už z podstaty věci odmala inklinujem, se tváří ideálně.

Yeah, sometimes I still need you.

Můj velkej obdiv za to, že svou nejlepší skladbu nazvali Intro. Skýtá to velkej prostor k nějakýmu posunu směrem vzhůru.

we like german footballers.

V souladu s ideou 5.59 dnešního zápasu - yeah, it was kinda tiring n boring .. but we'll beat them - se poněkud nese i charakteristika uplynulého časového i jiného období. Speciálně zaměřeno na fakt, že nu a můžou fakt už říkat asi jenom a) učitelé na dějepisným semináři b) dědečci z prvorepublikových filmů, z čehož, troufám si říct, plyne, že to je nepěkný. Pak je tu záležitost s volebním kolečkem, rudou stopkou radaru .. : well, Ivan Derer scored with his statement that what made him calm is the fact that in foreign journals they don't give a shit about us & the situation.

Inglourious Basterds zaslouženě sbíraj' totálně polarizovaný ohlasy: mám k tomu devítkový stanovisko a jsem rád, že to ostatní potvrzujou rozdílnými pohledy. A nezáleží na tom, jestli jde o 20minutový debaty o německý kinematografii, Pittovu italštinu, King Konga nebo baseballový pálky.

Viděl jsem poprvý Milk a z těch manifestací mrazilo + argumenty vlády. Ty vole. Harvey for president. Dodává ti to pocit, že když si někdo takhle stojí za svou věcí, ty můžeš taky.

Noví The Twilight Sad mě donutili přehodnotit stanoviska, Atlas Sound mě v nich utvrdil.

.. a vůbec, co tak čtu premiérově Vládneme, nerušit, napadá mě, jak rozdílný přístupy (viz. výše) můžou vlastně být samy sobě ekvivalentní. A pak, už jenom z principu, to že se Miloš Z. naléval na sjezdech becherovkou na stejnym místě, co se ty snažíš zaujmout tanečníma kreacema a pořádá se RFP preview, se scénou, kam se promítaj proma Bloc Party i těch Arctics, se zdá svým perverzním způsobem dosti poťouchlý .. hele, vážně jsem sám, komu retro-návštěvy tanečních na způsob okouknem jak to tam ty debilové dělaj připadaj přinejmenším spektakulární, přitom však zcela typisch pro to prostředí, ve kterym se ty i já nacházíme a asi ještě chvilku budem, přinejmenším ty dva roky, po kterejch se to hopefuálně odkopne do jinejch dimenzí a barev, nastane boom .. well, maybe.

number 36.

Když už jsme u toho Stasiuka a jeho Jak zostalem pisarzem, baví mě ta jeho zkratkovitost, zvlášť v poslední části. Popis satisfakce, když sis koupil vinyl s Laurie Anderson a na chodníku si to k tobě někdo přihrnul a pustil se do diskuse. Pak přechod na walkmany a postupný zánik výše popsaného, kdy kompakty jsou moc malý a ptát se 'hele, co máš v tašce?' končí a) spěšným odchodem b) protiakcí. Pokračuje ve vykreslování doby ohne Komputer - známý věci, viď, ale nutí to člověka procvičit představivost. Coby/kdyby. Andrzej popsal prostředí totalitní Varšavy, období pospolitosti, indifference, návalů lihu přímo na komoru, bytových seminářů (v jiném než obecném propagovaném smyslu), cen cigaret/piva/vepřovýho, období, kdy se předávaly u východu z busu lístky, období v perverzním slova smyslu svobodnější než dnes, kdy se objevovala určitá bezvýslednost/bezvýchodnost, kdy buzerovala jedna frakce a bylo to všichni/kontra ta strana, kdežto teď je to frakce vs frakce vs frakce, a čímž to nijak nehodlám srovnávat, jen jak to v tom chaotickym světě Stasiuk líčí. Jasně .. who am I to argue. Svůj dosavadní obrázek o Polákovi jsem si nemohl víc pootočit: formován Formánkovým profilem so long ago a esejí v nedávnym čísle .. nevim, plus Topolův 60stránkový doslov k tomu pěkně pasoval.

there's a river .. that really sucks.

Poslední dobou to stojí celkem za hovno, ať už je to důsledek čehokoli po neschopnost Slováků porazit kohokoli, zvlášť v tý mediální míchačce, co se kolem toho vytvořila. School sucks, as usual: nepřipadat si na první ever hodině francouzštiny jako debil mezi ostatníma, co maj' větší zkušenosti a nedrhli to teda až ten poslední týden .. je obtížný. Je l'aime, zhruba. Zvlášť když si, kurva, jedinej člověk co za něco stojí, sedne s někym jinym. Fyzický pocity na pokraji něčeho nepříslušnýho při pohledu na nadšení ostatních při zkoumání 'Vltava09 Informaceo vodáckémkurzu 7.9. - 11.9.2009' se k tomu taky počítaj. Doprdele jo, možná sem línej, ale fakt se nepotřebuju ocitnout uprostřed nehoráznýho team-buildingu s 'vařičem, ešusem, příborem a sirkama', navíc v grandiózní sestavě čítající na 60 členů, z nichž polovina chodí spát v neoprénu a ta druhá se do tý fáze chce mermomocí dostat, nejlíp za hromadnýho ohlasu. Plus při svý manuální výkonnosti, aching zádům, nearly čtyřem dioptriím a indeferentní náladě to prostě nemůže dopadnout jinak než .. jak asi. Možná že kdyby aspoň strame nebyl línej s géčkem (updated), já s dunno-musicserverem, ostatní rozebírali i něco jinýho než post-dekádu, popřípadě teda ani to. Pak holt nezbývá nic jinýho než doma žmoulat knížky od Derera a Stasiuka, číst o a) Riu b) Dukle a mít takovej ten pocit frenetickýho ničeho. Tohle je zřejmě produkt dosti se z výše popsaného formující.