camera obscura - french navy & lets get out of this country.

hors de prix.

k mému takřka nezřízenému obdivu vůči audrey tautou přispívá i fakt, že mi její amélie poulain vyšla mezi charakterově podobnými osobami/postavami přesně zde. ne že bych zrovna přetékal ochotou pomáhat všem, ale potěší to.
hors de prix je klasická rom-com, ovšem s náležitě chutným backgroundem, tj. užiješ si 'eppyend, ale nedočkáš se jakýchkoli - ať už citových či jiných - zvěrstev. užiješ si taky luxusu - já bych sice za svý all-in-brown conversky neměnil nic, ale tady je to jen k dobru věci. vychutnáš si riviéru, prosluněné kavárny, ultra-košer hodinky.
jean (gad elmaleh) je mírně joudovitého charakteru, co chodí venčit psíky za/vysloužilým paničkám & po večerech usíná na baru. to druhé se mu ovšem nevymstí - ačkoli to místy vypadá všelijak, byla to tzv. výhra v loterii se vší parádou; raketový start je tu mírně limitován ekonomickým zázemím zúčastněných, přeci jen 'přeskočit třídu' není jen tak, co si budem povídat. jeanovou protihráčkou/top-kámoškou je irene (audrey tautou) - chceš-li si orámovat pojem absolutno, zapni si to (v originále) & jeď. čum na to & generuj superlativa.
její irene vidí jeana čistě z hlediska eur - postupem času však nastává očekávatelný progres příhodným & příjemným směrem. lidově řečeno došlo k přesunu priorit - kapitál vs. l'amour, kaviár vs. sendviče na pláži; mírný větřík ti modeluje haircut. lehká & stylová, v tom nejlepším slova smyslu. snobské prostředí 5-tihvězdičkových hotelů ti nahodí do správné poloroviny.

dedicated to jack kerouac.

l'auberge espagnole & les poupées russes.

erasmus je multi-kulti produkt - cizí kraje, ale hlavně mikroklima utvářené tu portugalcem, tu polákem, tu švédem. vydáš se do barcelony a u telefonu vidíš sepsaný berličky, kde v x jazycích máš sepsaných x modifikací jednoho konkrétního sousloví, a to 'xavier/wendy/doplň co chceš n'est pas ici', pokuď tedy máme toho villona obzvlášť v lásce.
xavier (romain duris) je tak trochu jouda, ale když potřebuje, dovede se rozhodnout. řídí se heslem 'potřebuješ španělštinu, odjeď do barcelony'; doma nechá krásnou martine (audrey tautou) & vzhůru vstříc městu gaudího, modro-červených propocených dresů a prosluněných barů s oknama směr moře. chytne fleka v bytě s mírně labilní wendy (kelly reilly), suverénní isabellou (cécile de france) & španělkou, němcem, dánem a italem. hromada komických/nekomických situací z toho vyplývajících je asi jasná. pak přijede frajer william (kevin bishop) a rozčísne to svou scénkou a la adolf. dojem, že l'auberge espagnole je sice lehce demo skicou, ovšem skicou velmi sympatickou, kdy se bavit budeš bez lechtavého pocitu v podpaždí i kdekoli jinde, se potvrdí. rom-com s přesahem, chcete-li. končí xavierovým rozhodným stanoviskem, který mě osobně tvaruje prsty do obdivnýho véčka.
mezi l'auberge espagnole a les poupées russes - u nás vkusně & invenčně uváděno pod názvy erasmus a erasmus 2 - je časový (dějový) rozdíl nějakých 10 let. během té doby nikdo kariéru neudělal, nikdo nepřeskočil třídu jak gad elmaleh v hors de prix. xavier píše pro televizi, martine (se kterou se xavier úspěšně rozešel) se angažuje v takových těch globalizačních záležitostech, který ti jsou už samotným profilem jejich účastníku nepříjemný, william dělá osvětlovače. je v tom smůla, neschopnost i neochota - když se ale xavier dá do kupy s wendy, zatleskali by mu i zapřísáhlí odpůrci temelína & hlavně happyendů. přes další 4 kotrmelce je tu finále, kde se to skoulí ve smylu 'všechno alright', takže nevyčerpán & nabuzen to můžeš spláchnout stylovým latté, kde se ti tři vrstvy slít v jednu amorfní směs nesmí.

dedicated to mathieu kassovitz.

matt & kim - daylight.

gang gang dance - saint dymphna.

8.8/10.

gang gang dance jsou ideovými kolegy tv on the radio, stejně tak se vezou na stejný vlně s health, tím pádem by snad neměly být pochyby o výrazech jako art. a saint dymphna je v tomto směru zdatným pomocníkem - roztažená v prostoru, s hutnou rytmikou a la sitek s kamarády v jednom rohu, v tom protějším se šklebí karen o, s cute ofinkou vstříc temnotě hlavně intelektuálních rozměrů, jestli si rozumíme. všech 11 ploch je silně hypnotického charakteru, kde se to míhá temnými hrdiny jakéhokoli data vydání; na rozbřesk se nečeká.
kluci & slečna notně nabourávají už bublavou bebey, aby následující first communion pevně nastavili pravidla hry - chytnou & pustí až po 11-té položce, svlečeného do naha & s nakopnutým intelektem. vysoce přemýšlivá, notně atmosferická předzvěst časů budoucích, kdy v oblacích jaderného smogu podnikneš mccarthyho cestu. zároveň je tu něco silně dřevního - jestli jsi někdy měl tu čest s murakamiho after the quake, pak v harukiho geniálním literárním obraze landscape with flatiron lze NY čtveřici úspěšně najít. nebo si ty vlivy otočit a kochat se tou dvojakostí, kdy se takřka mytologické výjevy míchají s předzvěstí akutní apokalypsy. a až s finální dust zamávají adios, třes vystřídá nutná potřeba cukru, a to v jakékoli myslitelné dimenzi & formě.

dedicated to george orwell & cover rating - 1.4/5.

m83 - we own the sky.

matt & kim - grand.

7.3/10.

když k sobě dáte klávesy & drum-soustavu, celkem logicky z toho vyleze poznatek, že stačí 4 songy a vše se sleje do mírně jednotvárné hmoty, kde se sebevětší progres ztratí ve směsi - řečeno slovy martina krušiny - 'řemeslně bezchybně odvedené práce', které ale krapet chybí onen širokopásmový rozsah & rozhled. ustát se to dá jednak pomocí až-za-hrob invenční povahy převedené v hudební složku, druhak vyšperkovanými texty & totálně friendly výrazem. matt & kim si z toho vzali poťouchlý hlas matta johnsona, záblesky geniálních kompozic jejich skladeb - načichlých punkovou střemhlavostí i promyšlenějších ploch s nádechem sluníčka nad baleárskými ostrovy - se však opakují se vzrůstající periodou, dá-li se to tak říci.
jsou dostatečně rozjetí, ale zároveň si to drží ksicht projektu, který svý kvality má & ví o nich - v don't slow down skoro vyskočí z krabičky crystal castles, jinde zas panuje stylová reminescence the kills.
když připočtu dosti sympatickou session na pitchforku & 6 skladeb, co mě baví i po ani-ti-nevim-kolikátém protočení, vychází mi z toho to, co se na tebe směje nahoře.

dedicated to timothy garton ash.

cover rating - 2.8/5.

dirty projectors - bitte orca.

9.4/10.

dave longstreth je (nejen) pro mě prototypem dřevní originality, a to v tom ohledu, že ze sebe sype zcela neotřelé zvukové plochy, kde se to hemží akustikou/elektrikou - a hlavně neochotou někoho (sebe) kopírovat, kdy každá skladba rovná se originál. má u mě frajerskou nálepku, přičemž to nemá ani tak nic společnýho s estetikou, jako spíše se schopností míchat/vstřebávat vlivy všeho možnýho/nemožnýho, a v tom všem neztratit ksicht & jasnej názor. u dirty projectors máte pocit, jako by se hrálo na první pokus - kdy vše vzniká spontánně, na jedno použití. kdy celý koncept je produktem totální invence chlapíka, kterému stačí vlastní přirozenost k tomu, aby fascinoval. nemusí si pak oblíkat onu pózerskou šlupku, která tak jako tak omrzí.
když posloucháte bitte orca (venku začátkem června), zní to, jako by si vás pustil sakra blízko k sobě - do bodu, kdy nemusíte pochopit vše & to vše se vám ani nemusí zamlouvat, při tom ale pořád víte, že před vám stojí regulérní dave, co je v reálu stejně weird jako rytmy jeho 4th disku; dave, který vám svojí non-komformitou dává jasný příklad & ideál toho, jak se to má dělat.

dedicated to anthony gonzalez.

cover rating - 4.3/5.

the juan maclean - the future will come.

8.2/10.

'the future will come for everyone' - toť zdá se hlavní motto nového disku johna macleana, který má i přes totálně otagovaný styl k diskokoulím stejně daleko jako tom vek k nevkusu. protože vše se skládá z protikladů, pak může nastat situace, kdy na jedné straně the juan maclean produkují dotažené electro věci, který ale na straně druhý není radno nazývat disco tuckami. je v nich přesah, chytlavost & vůbec vše, co tvoří přijímací kritéria pro členství v dosavadní top 5-ce tohoto roku.

dedicated to benoit pioulard.

cover rating - 4.2/5.

air france - no way down.

8.4/10.

air france jsou z gothenburgu - mekky všech švédských melancholiků; jak je vidět, ne nutně s akustickými kytarami přes ramena. produkují snové zvukové plochy, kterými se prolíná příjemně apatický hlas elisabet sjögren, bublající mašinkové podklady nahazují atmosféru; lechtají svou bezkonfliktností, zároveň pod povrchem bují onen poťouchlý přesah až kamsi za polární kruh. 'sorta like a dream/no better' je klíčovým bodem nejen skladby s větrnými & betonovými kolosy - air france na tomto 6-ti skladbovém disku vytvořili nanejvýš vkusný prostor; prostor, co je svou hodnotou ekvivalentní kráse obalu od mně neznámého hrdiny.

dedicated to russell lissack.

cover rating - 4.7/5.

the kills - midnight boom.

kouzlu týhle desky jsem až příliš dlouho odolával, přičemž jsem si samozřejmě vědom oné proklamované geniality, v jejímž závoji jsou the kills zabaleni odnepaměti. láska pro agresivně-poťouchlý riff patří k těm vůbec nejsilnějším, a když máte v týmu někoho tak invenčního jako je allison, jde to pak skoro samo. agresivita jim nechybí - je v tom frackovství, ale ve správný polorovině; je v tom loneliness, nikoli však odevzdanost, nýbrž svaly, které nepotřebují olej & velmi cute nátělník, abys to vzal na vědomí. absolutní absence sentimentu jakéhokoli druhu/složení; nespoutanost nekonkurující si s dotažeností. jamieho kouzla jsou motorem, allison a její osobnost se vším, co k tomu patří, atakují hádej co. 'what the beautiful state we're in' z goodnight bad morning je klíčem.
u.r.a. fever odstřeluje svým drajvem veškeré pochyby o tom, že by to nemuselo mít koule, dvojka cheep and cheerful mi trochu nahazuje pojem 'ting tings', ale narozdíl od nich mi na tom nevadí ta pozlátková aura jejích autorů. pak mi řekni, zda má tape song nějaký defekty. a ve velkém (rozuměj grandiózním) stylu se jede i dál - žádní rukojmí se neberou. je tu hook and line, která do tebe tu energii pere & pere - vidíš v tom krystalickou nespoutanou svobodu poslat kohokoli do hajzlu a jet si svou. na ploše dvou minut se tu koncentruje pure energie - správně by tě měla odstřelit kompletně mimo obzor.
můžeš říct, že po m.e.x.i.c.o.c.u. tomu kapánek padá řemen, ale dvě poslední zvukové plochy midnight boom jako celek posouvají zpět do 4.0 ligy. závěrečná goodnight bad morning je, jak už bylo zmíněno, klíčem.
dalo by se tvrdit, že k docenění midnight boomu už musíš mít ty třmínky trošku opotřebovaný - jelikož to ale zní značně profesorsky, tak snad jen to, že tu máš mírně unikátní možnost ošahat si onu bájnou hranici nespoutanost/dotaženost, o které si doma možná tajně sníš. kdo za to může, je jasný - riffy jamieho hince na straně jedné, stylovost allison mosshart na straně opačný.

dedicated to raymond chandler.

the pains of being pure at heart - the pains of being pure at heart.

jsem si vědom toho, že už to všude po světě běží nějakých pár týdnů/měsíců, toto však může být veskrze neopakovatelná příležitost k přesné formulaci zcela subjektivních faktů.
u, říkejme jim lidově pure hearťáci, je velmi důležitý jeden bod - tzv. místo birthu/grow upu; nespornou (a nikoli jedinou) výhodou NY je jeho (jakákoli) scéna - bereš-li to skrz notičky, pak sounáležitost s tv on the radio počínaje, gang gang dance konče nutně zanechá stopy; stopy jedině & definitivně pozitivní. metropole no. 1 je jako salát prošpikovaný riccolou & přetékající olivovým olejem, pričemž sýr symbolizuje čirou racionalitu a provoněnej artikl, na kterým se udělal vito corleone alias marlon/robert, si hraje na emoce - pozitivní/depresivní, záleží na potřebě. v této směsi se vykoupej a ten odér ze sebe už nedostaneš - a je neoddiskutovatelným faktem, že to je jen v tvým zájmu, poněvadž náskok před zástupem hilly-billies není nikdy dostatečnej. zkratka - naroď se v NY a máš náskok ekvivalentní hypotetickýmu půlkolečku na stadionu ve velkym oseku.
odešla chvíle keců, so - poťouchle to definoval jeden chlapec na last.fm, když se vyjádřil ve smyslu 'my bloody valentine, sonic youth & the jesus and mary chain v jednom'. vypni v sobě vášně pro mašinky, zapni kluky a slečnu, kterým to na pódiu s yeah yeah yeahs & animal collective sluší - nad hlavami plápolá transparent 'best of 09 - doslovnost snad nehrozí'.

dedicated to boris vian.

hakan hellstrom - kann ingen sorg for mig gotebo.

švédsky umím asi tak jako ty - zní mi to parádně exoticky. u hakana hellstroma, jehož místo birthu bys nejspíš hledal tam daleko v zemi půlměsíce, to jinak než via ikea nejde - ani na official site, ani v textové sekci. možná si to ještě neuvědomuješ, ale právě tohle tomu dává tu patinu; ten imagine-prostor, kde se dějí divy. a je vidět, že hakan tomu všemu ještě notně napomáhá - ty emo-cionální tyátry mocně atakují tvou srdíčkovou situaci.
je to, z ne-švédského pohledu, stejné jako u islandských závorkových čarostřelců. disk funguje jako soundtrack k pohledu na zamlženou krajinu, kde nalevo vidíš polární rodinku s omrzlýma tlapkama a direktně 90-ti stupňově před sebou cítíš - ne vidíš, poněvadž tě omezuje mlha & 4-kamarádový okuláry - zemi zaslíbenou. neber to výjimečně ironicky - u hakana je ta zajímavá příležitost pokecat si o textech. co ti to asociuje, kamaráde? nemyslim si, že jde o relationship jakékoli formy. spíš přírodní zázraky & divy, však to znáš. poskakování kolem ohňů z vyplavenýho dříví & chození po horách bez goretexu, zato s čistou hlavou. skladba s nachlup stejným označením jako disk samotný, si i s tím pocvakávajícím pazvukem koleduje o absolutorium; magiskt, men tragiskt, která následuje hned poté, to absolutorium boří.

dedicated to vincent cassel.

röyksopp - melody a.m.

mám rád interesantní lidi, u kterých se hranice vkusu nepohybuje kolem reklamních triček radiožurnálu. mám rovněž v oblibě geniální produkty, což znamená, že když ostatní ještě bloumaj' po ulici, tihle už jsou za rohem připravení čelit další překážce v podobě třeba toho kanálu.
první tezi splňují torbjørn brundtland a svein berge, druhou jejich melody a.m. jasně, disk je to legandární natolik, že by se o něm snad ani nemělo psát - zdá se mi ovšem velmi sympatické ukázat takto svou stavovskou příslušnost k tomuhle druhu kultu. tímhle 10-ti položkovým kolečkem totiž röyksopp nastavili laťku v oblasti decentní intelektuální elektronický h., jak jsem si to sám soukromě otagoval. mimojiné taky ukázali světu, že bergen není one band city.
eple a la stopa nummero uno je asi jasná - sonic, decent & atheistic. simply great. in space klame svým barocco začátkem, poor leno si ohodnoť sám, ale pod desítku nechoď. vem si klip k remind me a koukej na to s otevřenými ústy. rozněž se u she's so - utvrď se v tom nejasným feelingu toho, že i malej kýč je někdy třeba.
konstatování faktu, že kluci vytvořili svým golden touchem disk, co nevtíravostí fascinuje, si jistě dovedete vytvořit sami. stačí snad jen dodat, že na junior to vzali trochu cukrkandlovou, stále však záslužnou cestou.

dedicated to audrey tautou.

jens lekman - oh you're so silent jens.

tak nějak je mi jasný, že už je to poněkud uncool - pořád ukazovat na lekmana jako na figurku obamova formátu se přece jen může trochu ochodit. faktem zůstává, že to není promotion, ačkoli se to tak dost dobře & úspěšně může tvářit. whatever - OH YOU'RE SO SILENT JENS. poživatelům pitchforku jistě docvakne, že za členství v 8.0 clubu byste už měli dostat pořádnej metál; o devítkový kortedale ani nemluvě.
je to kompilace - nikoli tedy album v pravém direktním slova smyslu, nýbrž kolekce toho top-ovýho ze spousty ep, která předcházela. najdete tady chic bas z pocketful of money, vyrytí hodný slogan z maple leaves, rocky dennis story v plné kráse, ozvěny stockholmského královského paláce z suburban perspektivy.
lekman je klaun - klaun, co si ten face maluje do; napsal bych do oranžova, kdyby tam nebyla ta poťouchlost; sytě žluté. baví tě/sebe jednak za absence nevkusu, ale také ne čistě v tom komediálním stylu. nemysli si, že klaun rovná se míša víš-kterej.
postav se tý realitě - je tu 18 magnificent tracků, který tě svou recyklací witty inštrumentů dostávaj' tam, kam bys sám chtěl. vykašli se pro jednou na conversky a zabal se do švédský vlaječky. i saw her in the anti-war demonstration je přímo skvostná a vybízí přesně k tomu, co se skví v názvu.
plně se ztotožňuju s jensovým pohledem na věc a la 'ep jsou názor, cd kolekce střípků'. na 4-trackovým médiu to přece jenom vyjadřuje nějakej momentální stav mysli - oh you're so silent jens je spíš esencí, jakkoli skvělou, která vybízí k bližšímu průzkumu. začni tady. jensovy postřehy z australského východu si čti zde & do kolektivu se zapoj přesně a jedině na tomto placu.
při tý příležitosti si projdi textovou sekci - dozvíš se velice, velice inspirující věci, co si nehrajou na fakta. a schválně se za-dumej nad tím, jakou barvu ti to jako celek asociuje.

belle & sebastian - tigermilk.

belle & sebastian spolu hrajou už hodně dlouho - ne ve dvou, nýbrž v sedmi; společně brázdí uvědomělé ipody. disk řečený tigermilk (díky) je tím průlomovým - debut z roku 96', co dostal na pitchforku 8.4. je tak členem 8.0 clubu - it's a pitty, tough boy, že nedostal devítku - zasloužil by si to. je všeobjímající - ukazuje skotsko z více pohledů, více úhlů, a to všechno za absence nevkusu.
začíná položkou s názvem the state i am in a - myslíme-li to skutečně deeply & honestly upřímně - není to zrovna nejstárovější začátek. vsadím se však s vámi, že to byl promyšlený tah. začínat kótou 63 na stupnici sračka-dokonalost je výhodné v tom, že jestliže vaše jméno obecně neasociuje feeling z guláše ze šesti, pak to může mít pouze a jedině vzestupnou tendenci. a ta tendence tu je, pánové & dámy - hned další expectations akceleruje & vykopává disk jako celek proklatě vysoko. je jako balancování na tyči, kdy se rozhoduješ, jestli levá/pravá, přičemž je ti jasný, že oboje je ti nenakloněný; a ta tyč symbolizuje tenkou žluto-hnědou linii, kde to šlape. direktně fyzicky fyzikálně - rovnovážná poloha. ubrat na kráse se jim nepovedlo ani v následujících 8 skladbách. tedy výrazně - konec trošku chytá boring deku, ale jen a little bit. 'she knows she's losing it' si vyrejte na lavici a dumejte nad tím, jestli je to podfuk nebo ne, a konkrétně při electronic reneissance se mazlete se slovem drajv.