be conventional & sing carols all night long

hory volají. takže - no more crappy journals. aspoň tenhle rok.

rozpady jsou letos v módě - takže příští rok tady tipuju suns.

happy new deer.

a čtěte stramea.

to be continued.

bon iver - blood bank

jak vám snad důkladně vysvětlil aaron eckhart, hlavním exportním artiklem ctihodného státu vermont je jeho plísňový sýr. detaily neuvádím, film je poměrně hojný. v případě wisconsinu si tuto prestižní pozici zabral justin alias dobrá zima. signály vysílané z relativního okolí druhého top města světa infikovaly můj lástefemový paskvil a nakoply justina aktuálně do prvního tria. za to by si zasloužil i novou kostičkovanou košili. jakkoli pořádná ochranná vrstva k vousáčům patří. po justinově vzoru si pěstuju svojí, leč můj porostový potenciál zatím nedosáhl požadované hodnoty.
v kontextu josé gonzáleze je to bezvýchodnější & more sad, což je teda ale jen a výhradně ku prospěchu věci. na kolekce sebelitujících a sebezpytujících skladeb měli dosud patent chlapci z norway & sweden, buffetovo impérium jim sledovalo zádové svaly. beck je outta time a conor oberst jiná váhovka. netvrdím, že bohn eevair nastartuje obdobu klokaní vlny - přeci jen chlapíků ochotných zavřít se na 3 měsíce do srubu a ještě ze své loneliness vytěžit 8.1 na pitchforku je málo. v lednu vyjde emmin starší brácha, pirátsky je k mání už circa dva týdny. je to stejně r'n'r rozjeté, emocí je tu hromada, ale akutní heart attack nenastává.
pravdou je, že z ep rozčleněného do 4 ploch se na vás mračí jedna skladba z první & exkluzivní kategorie. říká si blood bank, je to hned ta první a bude se vám líbit. a ačkoli to zní hodně poťouchle - má přesně takový feeling, který byste od chlápků typu justina chtěli slyšet. pokud teda zrovna nechodíte do druháku na gymplu, tam se to nehodí. nemyslím sebe - jsem nekonvenční co to 'de. ironie, ale bon iver u mě letí. vzhůru ke hvězdám.
další dvě akustické plochy jsou fajn, ale v porovnání s emmou je to slabší odvar. žádné makovicové hrátky - slabší neznamená slabý. nicméně 2-krát a dost se mi tady celkem líbí. ale wooden jako zavírák, což je tedy v této kategorii plac, který vás ideálně má zbourat definitivně, selhává. a to s celkem negativní pompou. to tell you the truth ani pořádně netušim, co to má být zač. jestli nepovedený experiment anebo došly nápady. je to ale každopádně to, co jsem od mimoňského vousáče slyšet nechtěl.
josé gonzález je fajn kluk, ale v kontextu justina trochu zapadá. josé je civilizovaný, justin mimoňský redneck. ale v dobrém slova smyslu, stejně jako ostatní heroes & heroines z mé poličky. od becka po tundeho. přes scarlett. bon iver je tam svou 9-ti písňovou kolekcí zaklíněn dobře, ale blood bank zůstává vstup zapovězen.

bon iver - skinny love

kdo se vyzná, ten ví, že skinny love je no. 1 a bon iver no. 10. bez sebemenšího náznaku zatuchlého patosu - justin může změnit váš pohled na hudbu, ať už v otázce akustické či textové. asi poprvé se mi stalo, že jsem aspoň v náznaku litoval svého ne-umění na kytaru. a jakékoli emo-ciální vzdechy & výdechy s rtěnkou za uchem nemusim.

peter greenaway, vesec & project syndicate

v aktuálním respektu (15. - 21. 12.) se zešmoulenou obálkou se po delší (ve smyslu krátké, ale existující) pauze objevilo dost zajímavých a inspirujících článků. no. 1 tohohle výtisku je rozhovor s, v některých vrstvách kultovním, režisérem peterem greenawayem. aktuálně rembrandt a jeho noční hlídka. po plejádě sociologů (juergensmeyer), zakladatelů nových politických seskupení (havlík) & historiků (hroch) vítaná změna.
greenaway je zajímavý jak ve smyslu geo-sociálním ("co se děje v amsterdamu v pondělí, přijde do evropy ve středu a na celém světě se projeví v pátek") a kulturně-historickém ("smrt kinematografie začala v září 1983, kdy byl veřejnosti představen dálkový ovladač. je to konec filmu, jak ho známe, protože to publikum zapojuje do hry"), tak ve smyslu futuristickém ("včera jsem se díval 4 minuty na cnn a znovu mě fascinoval ten rozsáhlý formální rejstřík: rozdělená obrazovka, loga, mapy, diagramy, změny barev, to všechno na ploše pár minut. ponechme stranou obsah. ale ta filmová řeč je neuvěřitelně živá. na nic takového v současném filmu nenarazíte. a já věřím, že musíme používat právě tenhle jazyk").
interview v jistém slova smyslu nabouralo a zbouralo můj zkostnatělý náhled na film ve smyslu plátno, 105 minut & žádný popcorn. ani náhodou. z hlediska evolučního hudba tenhle krok absolvovala v ideální době. přesun vlivu z emi na blogosféru změnil představu distribuce a nabídl možnosti. a spoustu příležitostí. u movies tuhle transformaci nevidím, monopol la je zacementován.
po invenčním greenawayovi tu však máme i mírně sračkoidnější věci. je-li to pozůstatek koktejlu z beth, adriana (ne prostitutes) & thoma netušim, ale dosud mi nedocvaklo, proč organizovat lyžařské ms v místě s 450 metry, kde sněží akorát z děl. námitka stran úzkých tratí mi nesedí, poněvadž kombinace (skok & běh) za účasti 120 zmrzlých diváků vesele konali. a pokud tedy máme úzké lyžařské autostrády, tak i přes výkonné lobbistické akce pořád poznám, kde sněží. respektive ne.
další věc - propagace. debilní slevovou akci z kauflandu znám z billboardů líp, než pár plakátů na ms. pokud grafický motiv navrhovali mí spolužáci, tak chápu. 'cause they didn't, tak je to průser. nemá cenu to řešit, ale poznání, že nejsme schopni zvládnout ani propagaci (nemluvě o samotném pořádání), mě už delší dobu (teď ve smyslu dovršení 13) nepřekvapuje. příběh o kačce neumannové v roli namakaného panáka potom nemá smysl rozebírat vůbec. niki sarkozy je hňup, ale za oblast kritizování čr & klause bych mu koupil cabernet.
co by mě zajímalo - dostane michal komárek postupně větší prostor než regionální odřezky a jestli je tu u něj potenciál k nabourání triumvirátu spurný-tabery-švehla. jakkoli je považuju za elitu čs žurnalistiky. že je respekt jako jedinej schopen kritického rozboru (nejen) tuzemských událostí, je věc jasná a veřejná. netušim ale, jestli je to jen má iluze, avšak začíná převládat názor, že poslední dobou hlavní pohonnou hmotou 70-ti stránkového tělesa začínají být eseje externích autorů. ať už v rámci project syndicate (buruma, singer), tak nezávisle zahraničně (ash, franzobel) a nezávisle tuzemsky (macháček, placák). čímž nechci nabourávat nebo kritizovat stálou redakci, jen to pak hází do jinných sfér než cokoli čs jinýho. reflex, který je naopak stabilně na sestupu, nevyjímaje. že otiskli i murakamiho, je malým tajemstvým mého archivu. a v rámci sporu kundera vs žáček fandim hradílkovi. kdybych pak měl hodnotit autory, tak žebříček vypadá takhle.

tabery-švehla-kundra-spurný-lauder
čteno zleva doprava

hodnocení autorů je vůbec věc, která se mi líbí. vzhledem k tomu, že recenze je oblastí, kde objektivita je synonymem pro public enemy, tak se ono hodnocení tváří docela zajímavě. a že to mnoha tvůrcům slouží k nizoučkým cílům (cítím ironii) jako osobní prosazení se mi taky páčí. pravověrný dandy oscar se směje. když už degeneraci, tak pořádnou. nesnažíme-li se o objektivitu, nahazuje to pak umělečtější přístup. a jakkoli je woody proti culture-awards, tak nevím o lepší dosud unknown pleasure než dát tomuhle under 1.0/5. jo, mám taky rád cédka.
a to, že poslední kecovitý odstavec zní jako derivát přímo z bonovy pravé srdeční komory, se mi páčí 2násob.

hot chip - the warning

4.2/5

tenhle zásek už má své 2 roky, ale to mu nic neubírá na důležitosti. a nechytlavosti. žádné parketové hrátky, spíš malá noční poetika. heslo dne - žádné baroko. hot chip nejsou druhými cut copy, kteří vás svými košatými refrémy posadí na prdel a donutí klepat si kopýtkem jako o život. hot chip symbolizují klasicismus v plné kráse - čistá racionální práce. pokusná myš platí jen na půl, a pokud vám nevadí postupná gradace z ničeho, budete mít tyhle ze 2/5 obrýlované kluky rádi. intelektuální smršť v kapesním balení a trochou lsd pro přítulnost v zažívacím traktu. mogwai s chytlavostí ladyhawke, když vynecháme dekádu, kterou jsem si neužil. tahle placka aspiruje do nejvyšších komnat sonického popu, kterou budou podávat mimo-planetárním návštěvníkům místo aperitivu.
žádný parket, racionalita v oblasti těsně pod vrcholem. jde jít dál, chce to čas. made in the dark není lepší, spíš bráška kvalitativně o čvrt roku mladší. uplynulé dva roky a pokles o 5% neznamená úbytek svalů & dechu.

demonstration of the sound of 2008.

franz-goumet.'s awards 2008


choose whatever you want as the very best disc
too much alibism to be true


bon iver - for emma, forever ago
crystal castles - crystal castles
cut copy - in ghost colours
ladyhawke - ladyhawke
m83 - saturdays=youth
of montreal - skeletal lamping
these new puritans - beat pyramid
thieves like us - play music for you
tv on the radio - dark science
the verve - forth

the cure - 4:13 dream

3.8/5

můj vztah ke cure bych explicitně vyjádřil nějak ve smyslu "legendy, bez kterých bych keleho neměl vystavenýho u postele". s posledním albem jsem neměl tu čest - z důvodu vlastního ucucávání óčkových odřezků. ale retrospektivně jsem období kolem vlastních 0th birthday party prozkoumal důstojně. s grandiózním patosem a zaťatým pohledem z pod-sluchátek. svá zásadní kolečka totiž smithova grupa vydávala v době, kdy jsem si ještě pokojně žvatlal za barákem na hromadě písčito-psích artefaktů. bereme-li však cure jako autory čtyř vrcholných věcí, pak jsem tři nezažil a jedno těsně. vypátrej rok za litra krabicovýho červenýho. nejsem žádný ukovaný cureovec, spíš letmý pozorovatel než cokoli jinýho. bestofku jsem párkrát protočil. nic, za co bych dostal krabici nových smithových líčidel. l'oreal v módě nebyl nikdy, bobby ulítává na mac ruby woo. s ruby jsme teda společnou session neměli a na černá vočíčka si nepotrpim, ale v určitých subkulturách a imageových škatulkách nemám problém. totiž - do hajzlu s emaři & popaři. fajn. a háro mám kratší.
prvním popsatelným dojmem po dojímání se v underneath the stars bylo podezření a zmatení. filter vždy nárazově první tři dny po vydání čtu - čili vlastním cureovský speciál & vím o zpívánkách pro děti z 90's. podezření tedy ve smyslu. že rovnice se smithem a optimismem na druhé straně mi nesedí. jakkoli neodolatelně se to tváří. po oasis však taky vyžaduju lennona, po curtisovi zrušení se do non-alkoholového opojení a po bobovi emařskou naléhavost/nedospělost. spojenou se stylovostí, chytrostí & odlišným podhoubím. jo, a ještě nadhledem, což je ale jasná věc. bez toho to nejde.
takže mi to na první náslech přišlo v joy divisionovském kontextu příliš happy and friendly. moc složitý - verve a kytarová psychedelie, radiohead a přechod v paranoid android, portishead a ofina v kapuci & cure a posmrkávání do vyšívaného kapesníčku s nášivkou boys don't cry - but it really helps you sometimes. patosu hromady, bez ironie, s nadhledem. vyber si co chceš a zalej to odvarem z pornography.
so - puntík za sračku, dva za pod-průměr, tři průměr, čtyři kurva dobrý a za pět členství v klubu. průnik tří a čtyř dělá nad-průměr, a to je přesně ten bod, kam tenhle dream s velkým d aspiruje. žádný přelom, slušný kotouč na někoho, kdo 30 let spí s kytarou.
cure po hubenějších letech nastupují na cestu, ze které slavný mick sešel po paulově let it be. žádný derivát derivátu - určující stopy v zádech, dobré novinky na strunách. něco, co se po propitých nocích promítá ve snech příslušníkům opatkované armády napříč informovaným světem. a cross the universe - it's all in justice.
co mě na robertovi dostává cyklicky a s minimální periodou, jsou jeho texty, ze kterých je cítit, hm, zkušenost. zkušenost někoho, kdo to nezapích' i přes své, dejme tomu, nižší sebevědomí než je obvyklé. skvělá nápověda pro všechny, co se musí ráno nabíjet přes generátor. jakkoli má kele pevně obsazený místo hlásné trouby lástefemové generace a beth je mluvčím všech rozervanců, co nutně nehulí jak opatovický dynamo, tak bobby má patent na statementy z kategorie platonické všehochuti. boys don't cry jako důkaz i protiklad. odporovat si na dvou řádcích je cool.
v oblasti textů je v klubu už dávno. a je skoro-dokázaný, že u důležitých & kladných lidí senilita absentuje. ještě bych přidal, že nobelovky si zaslouží i chlapci bez laboratorního pláště a vlasů pod diktátem gumičky. methan by přitakal.

blur reunion - for sure

pokud se začátek dubna záhadně neposunul po směru hodinových ručiček, tak blur chystají definitivní (to zní hrozně) comeback. comeback s velkým c a debilní novu se stejno-adjektivním seriálem může vzít kdovíco. pokuď lze věřit pitchforku, jako že by se mohlo, tak se 3.7.09 potkáme v hyde parku. shlídnem grahama a jeho kytarovou session a zapějeme si třeba i ten song 2. vypadá to seriózně & lákavě. there's no other way. hlavně ať damona nenapadne další kolaborace s ex-clash nebo gorillama. je to pěkný, ale originální a-team je vždy lepší, než deriváty. ať už v jakékoli koncentraci. richard, noel, damon & liam. mně ani ten jarvis nechybí.

thieves like us - your heart feels

země padlých králů běžecké stopy nepřestává přesvědčovat o své schopnosti produkovat nerozjeté, a o to více stylové chlapce a děvčata. ať už s kytarou nebo bez, s klávesnicí v zádech či nikoli. peter, bjorn & john a lykke li. třeba. suburban kids with biblical names hned v závěsu. když k tomu přidáte intelektuálského američana z destinace na stovky mil vzdálené texaským kovbojům, máte recept hotov a podivíny na drátě. podivín ve smyslu ne computer games, dělnickým náckům & biologii.
přiznávám, že mě jejich debut uhranul mnohem víc než spolu-naděje z kategorie 2008 - the ting tings, mgmt nebo late of the pier. je to chytlavé, zdrženlivé a chytré. kamarádi pro kamarády hot chip a dalších brýlatých mašinkářů. play music for you je definice pro intelektuální guilty pleasure.
4-tracková kolekce je pokračovatelem modelu z první desky - a žádný posun tu není. neobsahuje prvoplánově geniální motiv z to joy, ale vůbec to nevadí. pro ty, kdo se nestihli zaregistrovat do klubu, tak zde je necelých 20 minut příležitostí. reklamní artikly - bzučící všehochuť v your heart feels a skandované "don't take your hands away" ze stejnomenného záseku. skandované v dimenzi swe-us-shy-boys.
když budete potřebovat kámoše pro zasněné pozorování boeingů na obloze a simultánní adorování vašeho platonického cokoli, thieves like us vám udělají dobře. roztančí vám i ty otřesné zimní boty, které zase potěší drugs in my body v the twelves remixu. vysoce doporučeno pro vyklidnění z čehokoli.
možná pokročilé stádium migrény, ale play music for you má flek v playlistu jistý - jo, do osmi jsem měl ankety o nejlepšího čutálistu, slavíka & finančního makléře rád. ale když ono je to tak coolově dobrý. plánuju deset a bez pořadí. poplatný většinovýmu vkusu. umělecká hodnota menší než na ostatních dobrých prostorech z blog contactu.

bbc sound of 2009

na newmusicu jako obvykle řekli vše. po zodpovědném projetí všech zúčastněných youtubovým prostorem jsem musel konstatovat, že buď chlapci z bbc ztratili sluchátka, a nebo je to fakt bída. netušim, co je pravděpodobnější. každopádně - tři top z té kupy objevů, která mě poněkud děsí. ďábelská image není vše.


white lies - jediní, co za to stojí





dan black - calvin harris bez potřebného faktoru x





master shortie - example bez adidasu v zádech






tenhle ví & umí

razorlight - slipway fires

under 1.0/5

od mediálně řádně zmasírovaných razorlight jsem opravdu nečekal zázrak. že jsem je uvedl asi tak 3krát-minutově do oběhu způsobila recenze na rockandpopu, u které bych se pod první odstavec směle a drze podepsal. viva předsudky, a to v jakékoli formě. ale k johnnymu - možná, že je fakt novým deanem, ale na mě to neplatí. co chybí - rickyho guilty pleasure, alexova vtíravost & brandonova image us šerifa. kecy o tom, že tohle je prostě to top, co 'de, jsou u někoho cool (liam & noel), u někoho méně (mormon) a u někoho vůbec (blond ďábel). takhle definitivně neoriginální, nudnou & odfláknutou desku totiž zatím nevyplodil ani nick hodgson či hoši z kooks. jestli jsem psal, že noví killers jsou příjemní, uhlazení, radio friendly & dobří, tak to byl pravdivý paradox. solidní nadprůměr s nadstavbou v podobě neon tiger. slipway fires si zaslouží akorát ten tag a la rádia jsou top. v případě ostrovních patkovitých chlapců z ostrovů západně odkudkoli existuje pojem anti-progresem ale tohle je opravdu sračkoidní sračka, mazlící se s pojmem 80's jako já se svým nejlepším plyšovým kamarádem sundancem.
už v první wire to wire vykoukne z počátku zakuklený idol kategorie pod 16, nad 35, pod 60 - biblický phil. collins. následuje v rychlém sledu přehled všech idolů komerčních klonů mtv všech věků, generací a kvadrantů. urazí vše, neporazí nic.
jesliže se dá u pár uk kluků říct, že fakt neumí onen artikl s vokálním projevem, tak se handicap obvykle nahrazuje koupelí ve slovíčku charizma (eddie a mike) nebo texty (mike a jamie) nebo se konečně umně schovává (ještě existuje hilton?). Netuším, jestli razorlight znají pojem vokální-korektor, případně zda-li ho i umí napsat, ale to, že borrell kvičí jak já v altové poloze při hudebním školním porodu, by poznal i looser s absencí sluchu. hudebního aneb poznej se za cédéčko sugababes. nechci se dál podílet na zaplevelování web-blogového universa pácháním propagace (jakkoli negativní) takto grandiózně špatné desky. šmitec.
jo a už jste vygenerovali článek kay vs míša v kučerově prostoru? obsahuje objev znějící přesně takto - "každý chce žít nonstop, každý chce mít lásku z pasáže, chce si prožít nějakej discopříběh a pár přátel mít." já jsem se v tom nenašel - ale možná někdo bude mít větší štěstí. good luck & throw up. ale jo - alespoň je pan michal bezelstnej a na nic si nehraje. to se cení. míša vs johnny 1-0. jdu si radši dát sunshine underground. viva kay & commercial breakdown.

tuesday session with woody allen

yale:
You're problem is you think you're God.

ike:
Well, I've got to model myself after someone.