foals - antidotes.

ve světle všech těch real i pseudo škatulek se ta s označením math-rock ztratí spolehlivě. trochu jiný obraz to ale dostane v okamžiku, kdy se tam místo math hodí adjektiva jako progresivní & racionální. rozšíří se obzory a vygeneruje se teze, že foals skutečně nebyli seskupení pouze pro jarní použití. respektive jedno použití.
uskákaný rytmus & tenisové promofotky - 2 artikly, které jsou v 00's skutečně aktuální & potřebné, nikoli však rozšířené. yannis skutečně zpívá za účelem vokální výplně, ale dělá to famózně. pokud někde hlas slouží jako další nástroj, jsou to foals. mám rád textový přesah, ale tady ho není třeba. mluví kytarami - a mašinky nehrají druhou ligu. má to drajv, kvalitu i jistou dávku modern guiltu. fajn je, že foals nejsou frajeři pouze hudebně. už to gesto s vynecháním dvou singlů, který byly tím supr-výtahem na hudební blogy, se jen tak nevidí.
psát na antidotes něvco jiného než superlativy se moc nedá - jak je známo, na nějakou instrumentální genialitu se nehraje. na tenké lajně mezi klubem a hi-fi soustavou bilancují kluci zdatně se zaťatým pohledem přímo na vaši hruď. zkoumají adaptabilitu & důvěřivost. skočit jim na chytlavý feeling z red sock pugie a následně se nechat zbořit při olympic airways je v zájmu obou stran. nejsou plechoví jako metronomy, nehrozí jim geniální ohratelnost late of the pier. jsou jako nejlepší kamarád, který vám pouští žilou, ale dělá to tak fikaně & čistě, že mu plačtivě poděkujete.
na desce se setkává trendařství & jasnej názor, inteligentní dance hrátky & existenciální strachy. pokud je cassius myšlen jako narážka na předchůdce mika tysona, vidím v tom hromadu symboliky.

veřejný nepřítel č. 1.

siciliáni & neapolitánci dostávají poslední dobou slušný mediálně-carabinierský klepec, takže bylo načase přesunout deriváty kmotra do jiné lokace. že podobných národních vykuků & hrdinů měla země zinedina zidana mraky, je fakt. proč se taky pyšnit akorát 3/2 metrovým korsičanem.
že vám richetův snímek neobarví zraková čidla do kaštanově-hněda, je věc jasná & definitivní. veřejný nepřítel obsahuje však přece jen trochu té maroonovosti - stejně tak jako slavný mario ani jean-francois nejede jen po lajně dlážděné lugerem & spol. mesrin (vincent cassel) je iracionální s decentní zásobou šedé hmoty v podpaždí. není to chlápek, co vás odstřelí jako chudák bardem od coenů - je plastický & barevný. tezi z minulé věty klidně popře dostaveníčkem s rangery z konce 1st části. je vám však sympatisch - francouzský robin hood je ale hodně klišovité přirovnání. jako kryt si radši berte děti pod 5. lepší než kevlar.
jacques mesrine - o tom, že alžírské eskapády nebyly tak docela košer, svědčí hodně věcí - od oas přes infikaci francouzského nároďáku (ne negativum) po obsah snímku s kódem mezi zdmi. jacques se tam zformuje v chlapíka s různými modifikacemi. tanečník par excellence s krásnou seňoritou v posteli, žvatlající papínek s malou holčičkou v šedivé továrně s náplní práce převýchova zlodějů na vrahy, okouzlující chlapík s arabem a nožem & střelec kanadských rangerů.
cassel a jeho hláška "ať žije svobodný quebec" těsně před deportací do guantanama po kanadsku je famózní. stejně tak "nejsem číslo xxxx, ale jacques mesrine" a následná výměna názorů mezi obušky a lidskou kaší stojí zato. guantanamo bez chicaga.
film je to rozmáchlý, patosovitý & pomalý. sága páně mesrina. nesnaží se o zavirování mozku - jde mu o epilog alias druhou část. pokouší se navnadit - návnada s háčkem o velikosti 80 czk. vyplatí se. že se to na mě tváří ve smyslu "3.5/5 je fajn", se mi zdá jako pozitivní promotion. rozřešení případu frantíka s neo-škromachovským knírkem. nebo post, ironie je fajn.
pokuď fandíte croissantu víc než riccole, běžte na to. žádné dvě hodiny nudy - 120 minut sedmičkového blaha. knírci jsou fajn & francouzština sexy. tip ťop.
odteď ať si kluci hrajou na mesrina - itálie se ocitla na chvostu nejen ekonomického žebříčku.
2nd část přichází v únoru. aspoň teda do drymlova útulku. vláďa to odnes' a je pouze řadový zastupitelský kuliferda. snad přítel davídek pomůže. doktor z hor je vážně vtipnej & všechno, ale nemocnici mu nedáme. vláďo nevermore. fakt. počkej za rok a půl - pak se to překulí a jirka prohlídne, že jseš vlastně fajn kluk. pozor na pistole & kočky.

the whitest boy alive - rules.

na rok 09 se spíš čekala nová deska kings of convenience. erlend & eirik však stále zůstávají v částečném kóma, a tak dostal přednost projekt erlenda & jeho německých freundů. debut dreams z před-tří-let je racionální pop, na který se šlo s čistě logickým přístupem. není to podbízivý guláš - všechno zapadlo do sebe jak kostičky z lega. z takovýho toho starýho - domečky, lodičky, rytíři & a tak. tenhle jazzově-klasicko-popový přístup leckoho odradil, ale dotaženost se tomu upřít nedá.
rules je sourozenec, který je samozřejmě dál. klasicistní pohled na věc se obarvil troškou barokní rozmáchlosti. golden cage z debutu aspirovalo společně s klipem na tandem roku - bylo tam vše. logika, friendly feeling, erlend "hugs not drugs" oye & německý perfekcionismus. klišé je klišé. na rules se kolegové golden cage naorientovali spíš na ten barocco feeling. což však neznamená nutně pouze negativní zabarvení. jakoby jste vytvořili bezva těstoviny a zalili to 1/2 litrem olivovýho oleje přímo od neapolitánců. tuková vrstva v bokových partiích je někdy prospěšná & někdy taky ne. ty geniální vstupující bicí, které se do toho opřou přesně v ten moment, kdy vám to pomůže & probudí z letargie, tomu zůstaly.
zkratka - rules je kotouč, kterému můžete říkat kámo. není to taková geniální džungle jako u animal collective, není to takový soundtrack k dívání se z okna jako alba od kings of convenience. hranice popu podle bergenu. hranice, kde balancuje džungle s přehledností na tyčce s nálepkou pop.
není lepší než dreams - chybí tomu chytlavost burning, posilování ega z don't give up & taky kladivo a la borders. 11 nových nor-deu freundů však odmítne jen člověk se silným čichem na repetici.

erlend, darren & avey.

netušim, jak pro vás, ale pro mě je erlend oye zásadní postava. postava ovlivňující & nezaměnitelná. a neplatí to jen o jeho tezi hugs not drugs. 2 alba pod hlavičkou kings of convenience, 2 pod nálepkou the whitest boy alive a jedna sólovka. je měkoušský, schovaný za intelektuálními okuláry. produkty jeho uměleckého absolutna jsou melancholické as hell, bez žádné ironie. taneční kreace v i'd rather dance with you by se měly v tanečních promítat místo všech těch keců & kecovitých pouček. erlendovi jsou cizí jakékoli formy machismu - zase same with me. společné heslo a la pryč s hard-rockovými fudlaři mám vytesané u postele. recenze na rules někdy jindy & samostatně.
darren aronofsky. v centrálu s requiem for a dream. děj je snad jasnej - pokud má nějaký film v popisu činnosti vás zbourat, protřepat, vygenerovat do jiné polo-roviny & vytáhnout z vás jinej pohled na svě, je to requiem. jared, marlon, ellen & jennifer. v libovolném pořadí. drogy jsou hnus, takže hlavním tématem je darren. jeho režie & nápady. je posedlý dotažeností, jde na dřeň. rychlost, energie & invence. taky s razancí. za absence patosu přiznávám, že mě ohromuje - jeho schopnost zkratky, vymáčknutí maxima ze sebe i ostatních. je inspirací s vysokou výpovědní hodnotou. vytvořit něco tak nadčasového, expresivního & energického - a odjet na floridu.
animal collective. intelektuální smršť v bušovém provedení, proniknout pod povrch všech stop je věcí odvahy & nálady. klouzání po povrchu je fajn, ale chce to jít hloub. to jádro je z jiného materiálu než u dark science. adebimpe inspiruje na poli vyšší vrstvy. chytá všechny problémy obamova věku a vyrábí z nich kodexové desatero. reflektuje tu potřebu po přidané hodnotě - po tom bonusu v podobě prozření & zorientování se.
avey tare je dál. ten posun znamená změnu v prioritách. animal collective neatakují hlavu, i když tady v rámci nezamýšlených důsledků jednání bodují taky. jde jim o srdce - jsou tak absolutní, jak to jde. je jim daná možnost převrátit celkový pohled na dění - neformují jen hudebně. tvrdit o summertime clothes, že je zásadní - možná věc pochybná, ale je to v tom. přesahují všude kolem. nepotřebují esence politické angažovanosti (v dobrém), aby vás zbourali. jsou jako piknik na zelené louce, kde se neřeší soap opery. nepotřebují deklarovat svou zásadnost, jen si hrají a čekají, kdy to pochopíte & chytíte se na jejich vlnu. jestli má někdo dostat nálepku over 4.5/5, pak jsou to animal collective v 09 oblečku. inaugurace do clubu se konala 20. ledna.
toť essay na téma my heroes - produkt zeměpisného zemětřesení. a uvědomuju si, že recyklovat pitchfork není ideální. erlend, darren & avey. kdo v tom vidí tu zásadnost, vyhrál.

antony & the johnsons - the crying light.

3.8/5

pokud někdo portisheadské third uznává jen skrz textovou stránku, tak s antonym & spol je to podobné. může to být podobné. pokud vám bude po-šeptáváno cut me in quadrants/leave me in the corner, tak se to pak těžce někde dožene skrz klaviaturu. textově to jde přes menší okliku těsně za polovinou přímo k cíli, na dřeň. ne povrchní, ne laciné. takřka pořád za hranicí kvalitní ublíženosti & uplakanosti, ve slabších chvilkách však na svém místě s epilepsy is dancing místo čaje s rumem & tatranky v kapsičce. r'n'r za obzorem, klavír v obýváku.
the crying light není žádné zigzag album - jde si za svým. nespokojí se jen tak s něčím, je soudržné, jak to jen v době autobusových mp3 jízd jde. záleží na tom, jestli přistoupíte na antonyho hru. hru, spočívající ve vypnutí všech trendařských instinktů. vyeliminujte nechuť k klasische musik, poněvadž ten přesah tady je. poslouchat the crying light na konci první dekády s nálepkou the ecstasy of apple není sice vysloveně reakční, ale dojem s tím neuděláte. kdo pozná autora této polo-citace, je dobrej.
vykašlete se na stylish produkty. tahle deska se v top 10 žebříčcích 09 neobjeví - taky proto, že vydávat album v lednu a klepat se přitom na výroční ceny není moc pragmatické. pokud jste aktuálně na vrcholu optimistické sinusoidy, počkejte si na okamžik, kdy se to překulí. dosáhněte bodu akutního vnitřního rozpadu a protočte daylight and the sun 4krát po sobě. sedne vám stejně jako vypsané fixe klub ve vrchlabí.
a aby to nebylo tak looserské - uposlouchat to v kuse se vyrovná výkonu nutnému k zvládnutí 5kouskové metamorphosis od philipa glasse. na ex, v mhd & pravítkem proklatě vysoko. ber jak ber.

das pop - das pop.

z fenomenálního coveru se už dalo usuzovat, o co jakože půjde. někoho možná mohlo napadnout cosi o napojení chlapců na myšlenkovou vlnu pop-ironic-kultury, ale trefa z toho nebyla. je to laciné popíčkaření - ideální soundtrack ke shrekovi. ne ironické, jen laciné. má to ten hravý & skočný feeling ve smyslu "všichni se hromadně bavme a všechno bude ok". přemleté varianty přemletých modelů. a o masové kultuře jsem ztratil iluze, co si vzpomínám, po 1970 od míši malátnýho.
das pop jsou tupé & ohrané rádiové hitíky pro elementární publikum. otázka je, jak se k nim tahle masa dostane. alternativa ke všem českým dobyvatelům radiožurnálu. pokud někdy budete mít chuť na pořádnou sugar kouli, u které budete chtít cítit taky něco organického a ne vykalkulovaného, obraťte se radši na ženské 1-projekty.
a že to je o osobnosti, ví každej. sladit umí kdekdo.

white lies - to lose my life.

3.9/5

temné, hutné & soudržné. taky s názorem & razancí. trocha toho patosového nátěru nikdy nezaškodí, emo-cionalita je vyhnaná těsně pod bod rozpadu. znít jako editors na své dvojce není k zahození, jakkoli existují i jiná lepší přirovnání. death s operním feelingem, který má místo kusadel varhany. útočí na hlavu, ne pod levou bradavku. racionálno chytá všechny exploze vzdechů & výdechů do krabičky s nálepkou upřímné.
přesto tomu něco chybí - interakce mezi interpretem a pasivním přijímačem je importantnější, než si myslíte. 12 procent antics tkví v paulovi & jeho klobouku. maníkovi s mikrofonem musíte žrát z ruky, musíte mu věřit. the one you can believe in. znát každej text & být stejně depkoidní. není to o kytaře, ale datovém toku. ten feeling, že jste s klukama na jedný vlně, je důležitej. přenosy na vysokých frekvencích vyžadují víc než jen 10 oprášených tracků v ipodu. bez té přidané hodnoty to na club není.
zkráceně - mcveigh + 2 očernění hoši tou "esencí osobnosti" nedisponují. avšak implantovat nelze, tak co. na atakování 4/5 z té horší strany to je, víckrát už společně sluchátky nepojedem. mé top 10 last.fm uskupení neberte v potaz.
subjektivní podání & klišovitou hromadu registrujte jako věc prospěšnou za všech povětrnostních podmínek.

franz ferdinand - tonight:franz ferdinand

1.7/5

x-krát jsem se přesvědčoval a ujišťoval sám sebe o tom, že už sakra nebudu psát o věcech typu franz ferdinand, kaisers nebo jiných kytarovo-popíčkových kapelách, který jsem jel někdy před dvěma rokama. ale zároveň cítím potřebu se nějak vyjádřit k tomu, co mě před nějakým časem ovlivnilo & nasměrovalo k hudbě jako takové, a co mi teď zárověň svou tupostí leze na nervy. alexovi se nedá upřít vtip a coolness, ale ty sračky, co z něj poslední roky lezou, snesou srovnání s opravdovými majstrštyky.
nemůžu mu upřít jedno - ta kytara v take me out z debutu je vážně strhující a v jistém slova smyslu magická. do jistý míry také, spíš nevědomky, ff infikovali domácí gymplácké étery, což se taky počítá. ale produkce z dvou posledních alb - a hlavně toho s tonight v názvu - je takovým způsobem laciná & podbízivá, že už celé ff zachrání jen ty intelektuálské é-dvojkové slečny z gymnaziálních časopisů.
na tonight:franz ferdinand je sympatická akorát ta avizovaná změna stylu, kdy je trojka dance stejným způsobem jako dvojka rock. no a jinak bída & nouze - zapněte otvírák ulysses, porovnejte s never miss a beat od rickyho a human od brandona, a zčervenejte z toho, co dřív byly vaše top-alternative-in-uskupení. tímhle se také přiznávám k tomu, že za recenze na off with their heads a day & age bych si nejradši sám nasekal na holou. hlavně za hodnocení.
white lies ukazují na debutu životaschopný model kytarové skupiny v roce 09 jasně. i když to má svoje příslovečný mouchy, tak si to stojí za svým & má to jasnej názor. v podání ff vám z toho vyleze rádoby cool cumel, který si hledí toho, jak v době nulových prodejů urvat to minimum, co jde.
tohle není kritika popovejch kytarovek, spíš kecy o tom, jak se z idolů kytarový scény staly vlastním přičiněním laciný fudlaři. viva andymu & pop-kultuře.

george merton, paul newman & wolfgang loitzl.

s čistým štítem mohu prohlásit, že jedinou interesantní school zmínkou za pretty long time jsou dva řádky v okopírovaném sešitě na zsv, na kterých george merton rozvíjí svou tezi o tom, že "každý člověk se má chovat egoisticky, a tím pak v důsledku posouvá celou společnost dál." že se tento statement bude zamlouvat mému nabušenému egu, byla tedy jasná věc hned od počátku. nabušenost ve smyslu vnitřně, na veřejnosti se stydím.
nezabývám se drobnostmi typu, že "soused svým egoistickým zájmem na stavbu voliéry pro dva slepé & sprosté papoušky naboural mou obvyklou letní session ve stylu books & slušivá intelektuálská čepička," a dle definice tak de facto pomohl celé society. jsou to kecy - a tak to má být. intelektualita do prvního pigmentu z propisky. ve smyslu computer vs příprava.
a svým způsobem je tu ještě 2nd věc, která stojí zato - "v us v roce '56 překonal počet bílých límečků sumu límečků s modrým barvivem na povrchu." v upraveném znění. jestli to byla výhra nebo ne, je na vás. byrokrati na magistrátu vs reklama na mountfield. scio company vs zemědělská družstva. čunkovci vs štěchovci.
ale k hlavnímu bodu tohohle postu - butch cassidy & sundance kid. na primě, příští týden. paul newman & robert redford ve vrcholné fazóně, do podrazu chybí jedna pětiletka. není to nej western všech dob - na to je moc non-westernovský - ale zato zcela jistě ten s největší joy ride. raindrops keep fallin' on my head alias kolová session. robert a jeho voňavá & hodná, paul a jeho tasení koltu. jump in the river - and it's so fuckin' high. "ty si blázen, vždyť se stejně zabijeme" kontra lekce španělštiny. není to o smíchu, ale stylovosti. žádný john wayne, žádná kopie kurosawy. amerika v retro podobě, bolívie v té současné. vezměte si italský grissini & pusťte si to. coffee & tv, oh yeah. paule - oči máš pořád modrý.
dospěl jsem poznatku, že se v nějaké formě budoucnosti nechci dívat na letokruh s flekem 09 ve stylu tórua watanabeho.

thinking back on the year 1969, all that comes to mind for me is a swamp - a deep, sticky bog that feels as if it's going to suck off my shoe each time i take a step. i walk through the mud, exhausted. in front of me, i can see nothing but the endless darkness of a swamp.

pokud nechytáte zdroj, tak se schovává pod nálepkou "erlend veze dřevo z bergenu". ber jak ber.
prvním hrdinou roku s kódem "dvacet roků po" se stal wolfgang loitzl. pokud ani zde není potuchy, wolfi je skokan. na lyžích & z můstku. jako 1st na světě dostal za skok more than 300 points. tleskám & připíjím zeleným rajecem. netušim jak vy, ale v dobách největší slávy adama malysze - tj. toho, který jí jen jen banány - jsem si představoval, jak přeskočí všechny lidi na dopadu. že skočí o 43 metrů dál než ostatní. že svým skokem opustí areál. že zbourá tabuli pod diktátem viessmana a vyšle tím zavšivenému establishmentu jasné polské gesto.
k hudebnímu bodu téhle eseje (a jak je známo, sem lze schovat úplně všechno) - fryars. někdy totiž docházím k závěru, že bych měl něco začít sakra konečně dělat, poněvadž jak je vidět na tomhle 19-ti letém lonďánkovi, jde to. viva lenosti, leč se svým hudebním vzděláním ve stylu "brumendo při hodině hudební výchovy pouze pod příslibem konce o 10 minut dřív" je to v tomhle směru celkem zapasovaný & nepropustný. the perfidy ep je v pořadí druhé, v březnu má vyjít regulérní deska s circa 10 zářezy. soudě podle tohohle épíčka je to v suchu, protože svět potřebuje někoho jako sam sparro, akorát že z evropy a bez starbucksové minulosti. troufám si však tvrdit, že ve fryarsově případu nejde jen o pěvecké natřásání se & hru ve stylu scissors. a u 19-ti letého fryarse je to paradoxně i dospělejší než u us kolegy. i když ten taky ode mě nemá deset let.
a jako rudou zablešenou drymlovskou hvězdičku na konec oznamuji, že jsem bohatší o 65 centů. teda haléřů. děkuji klukům z československé obchodní banky za vydařenou spolupráci a slibuji, že o ipb & luďku sekyrovi tu nepadne ani jeden řádek. jeden jarda stačí.

le fabuleux destin d'amélie poulain.

pokud pro nějaký film má platit, že vám "provoní pokoj pozitivně-kýčovitým odérem, ale zároveň kvůli tomu větrák otravovat nebudete," pak je to amélie. z montmartru. audrey tautou - střídavě roztomilá & pozitivní, že byste jí s klidným srdcem darovali nové číslo respektu i s věnováním, jindy je vám z ní ale smutno takovým způsobem, že i vaše ordinérní trable & paranoie vám budou připadat jako zcela bezvýznamné denní povinnosti. mathieu kassovitz - zprvu vypadá jako potrhlý metrosexuál s patologickou úchylkou na mopedy, avšak vaše racionálno obarví do žluto-červena už po druhé nádražní session. sympatisch as hell, no irony on the horizon.
roli amélie prý nejprv' měla dostat emily watson. nic proti ní, ale změna to byla pozitivní. nesrovnávám, ale vyzdvihuji audrey tautou k výšinám. do clubu. i když má amélie & s ní spojený thiersenovský soundtrack svou pětiletku už za sebou, pro mě se moc srovnatelných 5.0 filmů neurodilo. a to i přes onu blogovou nálepku s označením kultu, která snímek provází na čs amatér-sitech a která by mě měla vlastně odrazovat.
pokud jste fans do zu viel logisch scénářů, jste vedle & špatně. zpět, a doprava na zvětšeninu. amélie je vysoce komorním emo dramatem s růžovou podestýlkou. komediální pouze v prvním "masově-komerčním" plánu. uvědomte si kvalitu & význam vlastní loneliness. uvědomte si fakt, že je to štěstí mít trpaslíka na zahradě a ne v kambodži. užijte si krásu & atmosféru montmartru. provoňte si svůj kreativní home-prostor esencí francouzských press & salátů s riccolou. pokochejte se améliinou vizáží, zažijte ten hřejivý pocit při každém jejím kladném kamerovém úsměvu & sněte o prostoru, kde i fotky z nádražní kabinky mají v popisu práce měnit váš život.

these new puritans - beat pyramid

dotaženost nutně není antonymem k rozjetosti. zabalit medikamentového krále do obalu s prvky ironického hororu a promíchat to s elánem & coolness důležité americké pre-kultury - great idea. netušim, jestli jste někdy měli tu čest a zároveň potěšení a projeli si zavšivené obchůdky u route 66, ale můžete si být jistí, že elvise tam potkáte na 73% obrázků. idolové 60's a 70's - fonda, dean, presley, joplin, kennesy, lennon - všichni v jedné lajně. a ačkoli jsem původem maloměšťák (unfortunately - ale na svou omluvu chovám silné migrační sklony - a to ve smyslu čim dál, tím líp & rozvadov za patama & schengen v ideálním případě taky), tak tyto zavšivené antikvariáty plné amerického odkazu se mi páčí. tím se okruhem vracím zpět k elvisovi, který dal jméno skladbě, kterou se tnp proslavili. nebo díky ní o sobě dali vědět.
zubatost tam určitě je - ale ne na úkor zvuku, který je v rámci scény s převážně grafickou fasádou tím elitním & elitářským. tip ťop. beat pyramid se skládá z čistých instrumentálek (doppelganger), popovějších kousků (navigate-colours) i těch punkovějších (colours). potřeba manipulace končetinami je tu velká - a nabídka je slušná. energie prýští z každého metaláckého cvočku, háro se nepřidává. ale i racionálno si přijde na své.
welcome in the club full of horror stories, eastern thieves with the crosses, atmospheric instrumental songs & medicaments.
elvis přichází až při čtvrtém poslechu.

m83 - saturdays = youth

snové, decentní & gradující z ničeho. 3 r'n'r adjektiva, která se s m83 táhnou celkem dlouho. žádní sigur ros - ostrovní skřítci s lanem proklatě vysoko jsou jen jedni. stejně jako oni však mají dlouhé atmosferické skladby, které třeba nepochytíte napoprvé. znovu si zde ujedete na francouzské sexy angličtině (graveyard girl), šeptavé instrumentálky (coulers) vás rozloží v té nej kvalitě. po m83 nežádejte proč - hraje se na vaše emoce, racionálno končí u první kytary. saturdays=youth jsou vaší vstupenkou do světa melancholie, která se netváří akusticky (bon iver, kings of convenience) ani není obarvena inťošskou černí (muse, placebo). vstupenka do světa, kde si holky hrají s klukama bez alkoholových berliček. pusťte si kim & jessie, vypněte světlo a zabarikádujte se ve své introvertnosti.

vladimír dryml & pupek evropy

vladimír dryml - onen švarný komsomolec ze zadních dveří hradecké mhd. drymlův kolega luboš franz, který mě rovněž nutil ke dlouhým procházkám (ve smyslu se socany nejezdíme), je jen nastrčený panák, se kterým si vláďa dělá, co je libo. pokud se zrovna někdo netopil v před-silvestrovském ethanolovém & pyrotechnickém vývaru, tak snad zaregistroval hk senátora na 1st místě zpravodajských relací a novinových stránek. spolu s dalším mistrem ve slizkosti vlastou košťálem. rozebírat samotný akt, který se odehrál, je věcí zbytečnou - a la honza morava, a kdo nezná jeho, tak ať radši hltá novácké dobrodružné movies.
stěžejní je však způsob přijmutí skutečnosti - otočit vlastní "sháním kompromitující info" na "jsem obětí komplotu a o všem jsem předem věděl" je grandiózní. že je vláďa hajzl a pěknej kanec bylo jasné dlouho, ale jaký to nabralo grády - z celkem neškodného navrhovaného odkupu vrchlabské nemocnice (kde byl dotyčný šéfíkem) circa 2 1/2krát dráž, než je to košer, jsme se dostali na úroveň top výkonů. a la téčko, íčko, mlha & vodník - jarda kmenta pronikl hluboko.
a sentenci "když už si někdo něco bere z veřejných peněz, tak tam musí zůstat ta většina pro ty lidi, pro ty občany. to jsou ideály, ale tak to je. já jsem trošku nacionalista" bych nechal někam vytesat. s lidmi, pro lidi.
další věc, která mi kazila chuť na vánoční cukroví, pohádky & koledy - eu. netvrdím, že brusel je zrovna ideál no.1, ale co se děje v tý naší díře - a to nemyslim vendu. to, že rathovských 30 je továrna na hlasy vesnických frantů, je snad jasné. stejně mě ale nepřestává fascinovat ten kontrast, kdy se na jedný straně handluje 30,- za afghánistán, a na druhý oranžoví torpédují modré v celkem importantním okamžiku našich post89 dějin. pupek eu vs 30,-. hlavně že bude na pivko. je to klišé - a platí.