(some people say this is a great porn star name but we'd rather think about him as a clever boy who's killing it with a great perfection)

Celá ta chillwave vlna si tak pěkně bublá někde v rohu, do středu pozornosti je tahána jako by mimovolně, že si ti kluci stoupají pod reflektory až když je pomyslně fakt nejhůř - a ono se to hele množí a hejbe, k povrchu se klube i Chaz Bundick alias Toro y Moi, 23-letý elegán, co to se sebe-prezentací zas až tak moc nepřehání, má dostatečně oduševnělý výraz Yoniho Wolfa a taky píše chytrý chytlavý skladby, kterých je Causers Of This plná. Nemůžu si pomoct, pořád se mi do toho plete pouštění draků. Snad proto, že Bundickova hudba se podobně vlní a třepotá, a v neposlední řadě je radost pozorovat, že celý vyhajplý scéně nedochází dech ani nápady, viz. Imprint After nebo Low Shoulder.

(old soul/i don't know if you know/i don't know if you know/or didn't show :: here's some alan palomo, hero of the fall, ready to impress you)

Z určitého pohledu dnešní glo-fi komunita nahrazuje shoegazeové hlukové clony elektronkovými šumy a disharmoniemi, zvukem překrývají svá sdělení, nedělají to tak expresivně jako 8-bitové projekty z minulého i tohoto roku, spíše v souladu s elementárními poučkami impresionismu: křehké melodie, rozmazaný obraz. Z celého toho trojlístku Neon Indian, Washed Out a Memory Tapes je právě Alan Palomo tím, kdo je asi nejvíc na ráně, jak pro svou trošku přiteplenou image, tak pro svůj hudební projekt, kde se pod pláštíkem Indiána pro jedny řadí do prvních řad snadno čitelných hipsterských jednohubek, co po právu mizí skoro i dříve než je oficiální release, na druhou stranu je pak některými tlačen do pozic zaslíbených jen těm nejchutnějším futuristům scény. Náladou všichni připomínají dětské kreslené seriály staršího data, kdy polarizace na dobrého/blbého hrála svou roli a nebylo ji potřeba blíže definovat. Psychic Chasms obsahuje zkreslené zasněné vokály, jako by se schovávající za těmi hravými elektronickými ruchy, celé to evokuje fotky malých dětí pod čtyři na plastových čtyřkolkách, co na poli jedou svoji první F1, vše za studené kulisy větrných 8 stupňů. A za 6669 (I don't know if you know) by měl inkasovat víc pochval v shoutboxu. Feel free to help.

(park that car/drop that phone/sleep on the floor/dream about me :: come here to find that you're not so unpredictable as you wanna be)

You're my only ambition, baby .. just stay tuned, Radio Kaliningrad is rockin all the time .. you cannot wait outside, come in to find .. my home it's you, my home on the other side.

Jde z nich strach, z týhle frajerský dvojky - minimálně v tom, že naznačují potenciál potřebný ke zničení, intoxikaci náchylné osobnosti. V Legal Tender krásným způsobem bruslí na malebným kluzišti, v pevný víře vyhnout se silnýmu číslu, silnýmu refrénu, a zbořit tak halu. A zas zmiňují tu other side: jako by se na ploše celé kolekce snažili naznačit jaký by to mohlo být, jaký to jednou i bude. My home on the other side vypadá krásně, teď ani tak ne, ale můžu si ho bezplatně promítat ve snech. Stejně jako hudba: čtyřmi silnými tracky se houpají bezpečně nahoře na vlnách, zbytek se topí v kontaminovaným planktonu sonický buzerace. Nenechat se zmýlit - oni se tím all we want baby is everything neřídí, stejně jako velká skupina moc pěkných lidí jsou zmatení, šťastní ve vzájemné přítomnosti, bezelstní & taky líní, protože tohle mohla být über deska, stačilo víc Kaliningradů: that's the home on this side, moc pěknej.

(here you see: this poor guy wanted to be your dog, he kinda adored you .. and he ends up living in some cheap melbourne apartment or what)

'Sweden: More Than a Bunch of Preternaturally Beautiful People

Before this decade, you'd be forgiven for thinking Sweden's pop music legacy began and ended with ABBA, the Cardigans, and Ace of Base. No more. The Nordic wonderland has been a fount of non-stop excellence in all sorts of forms over the last 10 years, from the post-Morrissey singer-songwriter-isms of Jens Lekman, Peter Bjorn and John, José González, and the Labrador Records crew to the soft-focus pop of the Concretes and El Perro Del Mar to hip-hop tinged vixens Robyn and Lykke Li to the coastal beats of the Tough Alliance, Air France, and Studio. Meanwhile, brother-sister duo the Knife pushed the Swedish sound into heretofore uncharted and beguiling territory with their hit "Heartbeats" and their haunted LP Silent Shout, which hit number one on Sweden's charts and our very own Top Albums of 2006 list.'

Z konvenčního hlediska nepatřičnosti, s trochou citu chlapci, u kterých se brečí moc dobře: míra útrpnosti závisí na konkrétním jméně. Je pravda, že Labrador Records crew jich za poslední dekádu vypustila spousty (spektrum od globálních jmen po ta lokální), společným jmenovatelem je vždy: melancholie & ironie, folk & indie, texty skutečně (tematicky) morrisseyovské, upouštějící nulovou atmosféru sympatickými vložkami. Někteří reprezentují ten dřevní postoj ve stylu já + kytara + balíček tesco kapesníků, druzí se snaží rafinovaněji, schovávají se za hromadou krámů, jmenovitě sbory, elektronické plochy, samply, sirény a řehtačky. Idea jedna, realizace dle osobních preferencí. Příběhy performované s nečekanou rozjetou rozhoupaností s knoflíčky pozapínanými až ke krku, polštářové bitvy prožitého dětství & rozklížené dospělosti, introvertní lahůdky pro introverty podávané s takřka estrádním gustem, pravda a láska promítané na zadní plátno. Skladby z různých časových i náladových období namačkané do krabičky, na které je neuměle naškrábáno my life story, read carefully & enjoy yourself responsibly.

Jens 'can you pass the eggs' Lekman tu v jinak plošném kolektivu patří mezi ty globální postavy. Vtělit se do postavy tvého cokoli se snažil už v roce 2004 (respektive dříve), psem se nestal, ikonou ano. Kombinace intro-textů, wittiness, samplů a stylizace do postoje baviče s rozléhajícím se vkusem fungovala ne až tak na anglo-saskou kritiku jako na fans - tihle se baví taky pěkně dlouho. When I Said I Wanted To Be Your Dog je první regulérní deskou, paradoxně ji lze brát i jako sbírku béček k dvojce, která je v originále sama .. sbírkou skladeb z předchozích ep. Jens na Oh You're So Silent Jens ještě přitvrdil ve své snaze rozložit zmatený kluky/holky svými sweet (disco) rytmy/bitter (disco) texty. Nešlo se schovat, nešlo ignorovat, slušelo se spořádaně kývat do rytmu. You set my heart on fire si nebroukal jako první, zato s tim medvídkovským přesvědčením, na který se (snad) tak letí. V třech skladbách o Rocky Dennisovi ostatním deklaroval svou identitu, vzdal se pohádky a vytvořil si vlastní figuru. Jestli do té doby byl jednou ze švédských korunek, nyní se stal skutečnou tváří, ikonou, someone to look up to. Trochu (a neprávem) se zapomíná na věk: trochu oklikou lze tvrdit, že v 23 se člověk dost často i s Morriseyem seznamuje, ne se v jeho stylu projevuje na masivních pódiích.

"I've been having this anger inside of me the last three months. I don't know where it comes from exactly, but it has to do with patterns in my life that keep repeating themselves, plans that don't work out, the reality of things, money, stupidity (my own and others), boredom, frustration, jealousy, mistakes, misunderstandings. I've been trying to write about it here but I havent been able to finish the sentences. I can't turn it into art."

Třetí deska krásně zapadá do skládačky, do příběhu, který se (spontánně) začal odvíjet v hluboké post-pubertě a který se tedy dostal do bodu prozatímního konce: výrazná většina smrskává své výpovědi a příběhy na plochu tří čtyř minut. Někdo tvoří koncepční alba nebo alba, co se tvrdě snaží popsat přítomné období, popřípadě tématická ep, čtyři skladby o výletu do Krkonoš, kam (1) jsme jeli autobusem, (2) bydleli na chatě s prasklým topením a otrhaným povlečením, (3) měli jsme tam pokojový semináře na téma life & its pleasure, (4) seděli jsme na hřebínku a koukali do dáli na ten šedivej společenskej smog, rozléhalo se maybe I just wanna fly (Lekman). A pak, povede-li se, to vše zapadne do sebe jako ta skládačka, stane se z toho soundtrack, dokumentace něčeho, co jsi možná ani takhle zprostředkovat nechtěl.

'I don't know if/she's worth 900 kr/cause that's a ticket/from Gothenburg to Barcelona/oh loves me, loves me not/I wanna fill her heart/with forget-me-nots/so she'll think of me/in Barcelona' .. 'A man walks into a bar /Orders a beer and a bowl of peanuts /But the bar turns into a spaceship /And the bartender gives him a haircut /I can’t remember the end of that joke /You once told it to me when we smoked /On your father’s expensive cigars /All I remember is the part of a man walking into a bar' .. 'Plant a tree for all the dead people/Who's been hurt in love and war/When that tree comes in to leave/It’s all forgive/and forgiven, forgiven/The forest is getting/smaller and smaller/Be good/Do all the things you should/Be good/Do as you wish you would' .. how that song goes?

"I'm very happy about the amazing reviews the album ("Night Falls Over Kortedala") got. I've been working 12-14 hours a day, seven days a week the last year and a half. I am the hardest working man in show-biz. And I do it because you're worth something special."

fansite.//

smalltalk.//

last.fm

(my bloody valentine & joy division & mogwai are standing on the roadside & keep telling: these boys make our hiatus go worser and that's meaningless)

We Were Promised Jetpacks nejsou zrovna z těch, co by na visačku na objemné a masivní skříňce soustřeďující v sobě současnou elitářskou progresi plivali, zároveň ale pokrok ráźně vyvažují temnou, takřka mytologickou tématikou. Pod tímto pojmem by ale bylo radno vybavit si to, co s ním současné kapely dělají - transformují celé téma do čiré současnosti: ve zkratce tedy fantaskní vnější příběhy mění v ty vnitřní. Hledači vlastních duší tu pochopitelně v pásmu posledních dvou dekád oscilovali více než pravidelně, v poslední pětiletce však vylézají na povrch i kapely, které se zvukově nalézají vzájemně trochu jinde, spojuje je ovšem totožný ideový záběr, který pak následně notně rezonuje i v hudbě. Tato pospolitost v současnosti nejvíce probleskuje v tvorbě londýnského dandyho Patricka Wolfa či skotského smutečního kvarteta The Twilight Sad. Kamarády (a tady nejen ideovými) posledně jmenovaných jsou pak právě We Were Promised Jetpacks, kapela, co svým jménem i srdceryvnými předzpěvy v některých svých skladbách budí širokou pozornost, oslavný boom.
Kolem zpěváka a kytaristy Adam Thompsona se zformovali už na edinburghské střední škole, následný pomaturitní přesun do Glasgow se dá chápat víceznačně, pominutím ostatních možností a důvodů je možné dostat se i k hudbě, konkrétně geografický posun přímo do nitra místa, kde zhruba v té době strmě eskalovaly kariéry zřejmě dvou nejhlavnějších souputníků a následně kamarádů: dnes už světově-alternativních hvězd The Twilight Sad a Frightened Rabbit. Společné body: velmi vlivné a sakra sympatické vydavatelství Fat Cat Records, společná tour s FRGHTND RBBT, sound mohutný, široký a sobě podobný ve vší počestnosti a kvalitě. Z Glasgow do světa vybáhají mocné nahrávky a na vlně se teď vezou chytří boys & girls.
We Were Promised Jetpacks se snaží balancovat na hraně mezi donkichotskou obnažeností a hutnou strukturou hudby, která navazuje na koho jiného než na manchesterské & pohřební Joy Division, znovu-vzkříšené Echo & the Bunnymen, taktéž glasgowské hrdiny Mogwai nebo se jen tak lehce sklánějí pod vlivem My Bloody Valentine, a snaží se pokud možno nestrhnout to pomyslné kormidlo ani na jednu zvukovou stranu. Na letošním letním debutu These Four Walls se jim to však nedaří bezvýhradně a pohříchu často spadají do provařené hry na hru, jak je možno slyšet třeba u kluků z Editors. Kytarový šum bez spojů a postoje si pak bohužel koleduje jak o odsudek, tak o širokospektré bujaré přijetí, nemluvě o tom, jak si ta bujarost stojí v kontrastu k původní, veskrze niterní myšlence. Vypadá to, jako by od svých mentorů The Twilight Sad pochytili to 'jak', ale už ne tolik 'proč'. Takhle jednoznačné odmítnutí si ale naštěstí nezaslouží - jejich skladby totiž mají často více než slušný náběh, s rostoucí stopáží pak jako by čtveřice už nevěděla moc co dál a strhává kormidlo do samoúčelného kytarového roje. Práce s atmosférou se pak ztrácí pod nánosem zbytných kytarových ploch: ploch, které by samy o sobě mohly aspirovat na servanou trofej o nejlepšího rozervance. Tkaničky na modrém látkovém podkladu svých tenisek, zasraném od listí, zkoumají jen občas a, nutno říct, nepříliš pozorně.
Na rovné silnici odnikud nikam nejspíš kličkují kolem přerušovaných, vybledlých čar. A jdou kurva uváženě, s buldočí vytrvalostí i výrazem. Vědí, že s další nahrávkou zboří nejen glasgowské industriály.

(i know what you're thinking but be sure that's not the point, they're not stupid enough to make something awful, they're no cock-sucking rednecks)

The Twilight Sad - I Became A Prostitute from LaundroMatinee on Vimeo.

(james graham seems to be on the top of his optimistic part, he tries to forget all the good that happened and focus on dreams and imagination)

They said they definitely moved with this album .. všichni jim to baští - taky neni proč by ne - a trošku podhodnocují, trošku se na tom vozí, protože to v těch jejich očích není tak dobrý jako ten kultovní předchůdce .. a ono vůbec moc není co smutnit - smutnit kvůli kvalitě, ne náplni - z toho důvodu, že Forget the Night Ahead je velmi, velmi brilantní. Bylo by špatný to shazovat na jednu jedinou (a pravda, vysněnou) plochu a hodnotit celek jen z pohledu na ní, ale jako I Became A Prostitute nechybí kurva nic, a pouštět si jí dokola jako nacucanou esenci je nanejvýš respektu hodné. Velmi trochu něco jako když jedinec zaštiťuje dav, jen v sonických harmoniích a jejich protějšcích. 'You are the bearer of a womb without love/You could of had it all/Is that what you said/Is that what you said on a low ride/You said in your hands you'll stay, all with me today.' Neni důvod, proč se tim nepředávkovat. Grahamův zachmuřený kroužek je po právu pasován do čela těch několika rozervaných skotských skupin a skupinek, ať už Frightened Rabbit nebo We Were Promised Jetpacks, a sluší jim to. Jako ideální na dlouhý smuteční pršící rozervaný pobolávajející a někdy přesto všechno krásný procházky po šedivých chodnících našich/vašich maloměst, kde to ani čety všech údržbářů, co jsou aktuálně ve služebním poměru, a dost možná i těch, co už to mají služebně za sebou .. nezachrání. "If you're looking for a record with a lot of hope and happy songs then fuck off, ‘cause you wont find it here with us! Maybe on the third album when we all have coke and heroin addictions things will start to look a bit brighter!", svěřuje se James Graham, a - a teď tady máš prostor pro ten širokospektrej údiv - řečeno pro jednou (a taky by se mělo říct že konečně - byl tady pocit, že té konzervativnosti projevující se tím, že není poslouchána moderní hudba, jako to dělají ostatní, je už tak nějak přes čáru) s dobou, je mu to šumák. Porovnávaje neslučitelné - tedy progres za ty dva roky - tak zatímco poprvé byla nějakým způsobem vytyčena hranice mezi tímhle a tamtim (asi jako na dvou letošních skladbách od The xx), tak na Forget the Night Ahead se ta hranice či blána či cokoli protrhla a vychýlila na jednu stranu, tuhle nebo tamtu, a způsobila distortion a destruction, masivní attack. Hele, člověk si fakt pobroukává už nad obalem. 'She told you to be fair/I only want some honest fun/She said, 'Lover, be fair'/Throw your eyes to the floor/You're looking at the guilty one'. Připadá mi to celý jako příklad bezchybný esence, na kterou lze vylákat pěknejch pár procent démonů, a pak je rázně vypakovat, obrat o zpáteční billet a tak. Samko Tále by řekl, že 'jako co a jako a co, no ne? No ano.' Stačí se ponořit a na konci vyplaveš s pocitem zvýrazněným nahoře jako třetí, respektive druhý, vždy však bez konkrétního podtextu, zato s mlhavou ideou a touhou. Bylo-li tady málo superlativ, tak 71 je (kurevsky) málo a 85 (jenom) málo. Zajímalo by mě, jestli si až teda budou tak žíznit po heroinu koupí i slunečník. Skotsko by mělo dostat co nejdřív cenu, jakékoli hmotnosti, jediné (vysoké) hodnoty.