nina kinert.

nina kinert je, hm, holka. bojuju za to, že sarah je vizuálně na jiný úrovni, ale to není to hlavní. aspoň ne tady. nejspíš ne ta nina z a postcard to nina od jense - na tom však taky nesejde. je ze švédska, ale pouze v rovině vlajky & stylu, jinak se chová jako pravá multi-kulti kosmopolitka. tváří se jako mladší victoria bergsman, co na to tolik nešlape. josé gonzález bez vousů, emmy the great hrající první ligu. jasně - nic objevnýho. stálý model kytara, kapesníky & flaška červenýho ale stále šlape. ideální soundtrack k procházce městem v 18:47. do huby si ale výraz plagiát neberte - každý je svébytný, co to 'de. a o to vlastně běží obecně - ukázat tomu mainstreamu skoliotický záda. rázné fo. zabalte se do souhrnné vlaječky skandinávie.
pokuď je melancholie lidským bio-pohonem, tak nina stojí na správný straně barikády. v první lajně, kousek za sarah. poněvadž ale teze z předminulý věty nejspíš padá, tak se holky napolarizovaly opačně. že vám to vadí? mně ne - trasa outsider-winner tu není dlážděná kýčem ani make-upem.
projděte se ulicemi, který z mladšího věku dobře znáte, a uvědomte si, jak moc sami sobě tu realitu deformujete. pak možná oceníte sth, co formuje pouze pozitivně. viva sebetrýzeň. zkrátka nevoní to pouze růžově.
pod hlavičkou svenska pop najdete spoustu novejch kámošů/kámošek.

pelle carlberg - in a nutshell.

pelle carlberg je v záplavě švédských interpretů/interpretek nepřehlédnutelný - už kvůli svému věku, který se datuje od 60's. je členem stejně-švédských edson, ale stočil to i na model singer/songwriter, jak je to momentálně frekventovaný. nejede pouze akusticky, spíš z toho míchá to něco a la peter, bjorn & john. young folks v rukávu nemá - je tzv. non-hitový, ale trumfy má. a ne že ne - není žádnej middleclass kid, jak se rád tituluje. má doma kupu dětí - zkrátka žádnej ňouma, co si povídá s kytarou & bloguje ve švédštině. otevřený všem vlivům, přitom však pořád švédský. ten modro-žlutej šmak tam je zřetelnej.
při úvodu v pamploně si s váma dá pasodoble, aby to vzápětí shodil libozvučným na-na-na. následuje výše okecaná young folks - i love you, you imbecil. ida maria - ta, co doslova haní (!) erlenda - si tu s pellem dává pěknej duet. "i love the way you're dressed/the way you make a mess/and that you're always late." pellemu nemusíte kupovat kapesníčky - stačí si in a nutshell projet, a jste kámoši. "if i ever get happy/my songs will start to suck/but if i ever get happy/i won't give a fuck/i just called to say i love you." definice hodná zapsání do deníčku.
asi tak - jens jede jinej orbit. pelle ale není zástpcem druhý vlny - bok po boku s timo raisanenem brázdí světaznalé ipody.

jens lekman.

jens lekman - pocketful of money.




jens lekman - the opposite of hallelujah.




jens lekman - sipping on the sweet nectar.




zbožňuju diskuse ve formě "great, but a little gay".

the sound of sweden a la následováníhodný svenska pop ve formě hlavního aktéra.

"here's a wishlist if people want to give me things: any kind of clothes, pants, shirts, socks, sweaters, hats, jackets ... it's always good cause you can't bring 30 pair of pants and you smell really bad when you sit in a van and sleep on someones floor and play show after show. if you make clothes and want me to wear them there's a much better chance for that than getting your band a recorddeal. i also like good dark chocolate and cheap jewelry."

"I wake up early. From the night before I have carefully folded four clean towels and hung them on a chair. I feed the birds from my window. On my desk there is a bowl of red apples, I take one bite, then put it back waiting until the bite turns brown. I spin on my chair, a dirty thought passes through my head but I let it be. As a young magpie lands on my window sill I slowly wipe my sweaty forehead with one of the towels. Then I lie down for a few hours. When I wake up it is late and I buy the evening paper, carefully reading every word. I open my window and throw breadcrumbles to the young magpie. Occasionally I throw small rocks at him with the message "Life is hard" written in tiny red letters. Then I have supper and I go to bed."

příště už to vykradu celý.

kings of convenience - quiet is the new loud.

o bergenském duu se často mluví jako o so cute boys. nejen to - oni jsou taky goddam zásadní. při výletě po 12 měkkoušských plochách nepotřebujete navigaci. někomu možná vadí ten akustický futrál - tomu pak říkám "drž se dál." už se třesu na nový u2, kdy konečně budu moct dát sousloví no irony on the horizon' jasnej zdroj. zkratka - zapněte prostor 2 skutečný palce pod levou bradavkou, jděte hodně deep & vypněte světla. neklouzejte po povrchu, cynismus alias nátěrovou šlupku shoďte po prvním společné even though. nahoďte místo toho svou looserskou identitu - to looserství je ale v nejlepším slova smyslu.
může se to jevit jako jaksi moc na jedno brdo, příliš simple, s absencí černě etc. nenechte se ale odradit - erlend & eirik hrají v duchu té top tradice. so - žádné kotlíkářství - urban stesky bez všech těch matlafixů. sentence jako "even though i'm not her minder/even though she doesn't want me around/i am on my feet to find her/to make sure that she is safe and sound" jsou zásadní. klidně servírují partnerské vyhoření skrz optiku little kids, stejně tak si s váma zajedou na podělanej westhill. i don't know what i can save you from je krystalicky čistá za absence kýče jakékoli barvy. failure je podobně úspěšná na stupnici "autenticita je fajn". klikněte na ně. a even though to dost možná zabalili po riot on an empty street, stojej za to. přímo goddam cute, pokuď mám co soudit. až si budete po kinové session s holkou nikoli z vaší platonické armády chtít prohnat zažívacím traktem blbost se značkou chilli-lindt, pusťte si radši dva pány, kterým můžete důvěřovat bez hlídání vlastních stylish základů.
zkratka - album je krásné stejně jako země původu. což nemá nic společnýho s idealizací fjordů. ideální na sloupnutí všech zaběhaných & ohraných póz. když to uděláte, zbyde vám i don't know what i can save you from. klidně i v royksopp remixu. to je dřeň - jádro. bod zlomu. taky rovnovážná poloha, pokuď to někdo rád přímo direktně & debilně fyzicky.
a jak je známo - nejde o techniku. hraje se na pocit. pocit, že je na tom někdo stejně nulově. nemícháme se do socio-kritik jako mike. nežene se to přes globální apokalyptiku - dosaďte si, koho chcete.
vážně začínám uvažovat o migraci směrem sever. užívat si shy-klaunovství jense lekmana, rozjetost suburban kids with biblical names, erlendovy okuláry, eirikovo karate umění, depkoidní religióznost sarah assbring, fanfaronství pelleho carlberga & doslovnost the concretes.
kings of convenience jsou povinností pro každého rozervance bez černých vočíček, usekanejch rukaviček & good charlotte na ploše řůžovoučký empéčtyřky, pomocí který to proudí přímo skrz špuntíky v uších do cílového prostoru. hlavně v mhd.

veřejný nepřítel č. 1 : epilog.

over 4.5/5

mám rád absolutní hodnocení - taková, která maj' dát jasně najevo, o co jakože lidově jde. projevují nějakou delší trvanlivost, která netvrvá jen čtyři reprízy v maloměšťáckym kině. a jako bod nummero tre - má z toho být vidět váš obdiv k těm, co to vycreatovali. od cassela po osvětlovače. zkratka - první díl to příjemně rozjel, byl ustřihnut tam, kde to ustřiženo být mělo. napětí se akumulovalo hlavně v pěněžence. 2nd část - ta katarze po bankovním exposé zvedala ze sedačky. s malým ironickým úšklebkem - cassel prostě vzbudí emoce i u milovníka taušova díla. což není myšleno nijak personálně.
nemá cenu adorovat děj - to, že jacques skončí ve svým světáckým bmw, bylo celkem jasný od začátku. stačí tak jenom zmínit, že takovouhle ságu z dílny eu, která za celý čtyři hodiny nestihne nudit, jsem ještě neviděl. možno přičítat mé ne příliš dokonalé movie poskvrněnosti, ale je to tak. myšleno vážně. obdivuju kmotra, a tvrdím, že to dosahuje stejný kategorie.
mathieu amalric - alias nejlepší z parťáků. ten kontrast mezi rozevlátým jacquesem a asketickým francoisem je úděsně dobrý. a pokuď měl někdo neotřesitelnou jistotu stran svých nesympatií s gangstery všecho druhu, pak to musí odvolat. poněvadž ten šibalský úsměv ladí face-creations do podobně šibalského útvaru.
řadit l'ennemi public n° 1 jako celek do clubu po boky snímků a la requiem a spol. je fajn.

1st part.

suburban kids with biblical names.

rent a wreck.




loop duplicate my heart.




1999.



rent a wreck - bambambam & peterův pohled v 2:40.
loop duplicate my heart - johanovy brýle & diskuze ve formě "theres absolutely no way this isnt about masturbation".
1999 - trubka & mráz skrz monitor.

emmy the great - first love.

2.3/5

z debutu emmy lee-moss dobrý pocit nemám, ze spolupráce s lightspeed championem jsem měl. takhle bych vyjádřil svůj vztah k tomuhle typu first love, pokuď bereme jednoduchost jako nepřekonatelnou ideu. zvuková prostota mi nevadí za předpokladu, že ovšem při tom nemám poctit, že to sice není o ešusu, ale postrádá to zajímavost. výstižnější je, že to nudí. we almost had a baby je tou top položkou - pokud nezaujme ona, zbytek těžko.
emmy je krásná a všechno - i hypotetickou čestnou pozici na zdi vedle adele v rámci kontrastního programu bych jí věnoval - ale je to druhá liga. jako když porovnáváte bankse s mcveighem. možná, že s větším rozdílem. pro slečnu tu vysněnou metu zcela nechytám - spíš pozici, kterou by to ideálně dosahovat mělo, ale místo toho se akorát pozorně sledují záda.
možná blbý přirovnání, ale seberte jeunetově amélii audrey & yanna. výsledek zasaďte na stupnici v rozpětí 0-100. já jsem se přes veškerou úctu k mathieu kassovitzovi nad 42 nedostal. je to vážně fabuleux destin.
netvrdím, že to neobsahuje silný momenty - dylan aspiruje na top dvacítku skladeb února zcela jistě & oprávněně, ale čekalo se víc. nejen ode mě - pnutí existovalo od falling from the lavender bridge, a to už je rok. kdyby se sestavovalo greatest hits v rozsahu 5 skladeb, jsou tu we almost had a baby, dylan & tři songy s šampiónem.
first love je pro mě první velký zklamání roku - placku franz ferdinandů nepočítám

el perro del mar - look! it's el perro del mar.

pod tímto veskrze exotickým jménem (dog from the sea) se skrývá švédka sarah assbring - když tvrdí "i have this physical need for being around and making music, and i think i've had that inside of me from the very start," můžete tomu věřit. patří do té švédské madame scény - kámošku jí dělá třeba lykke li. táta ji v brzkém věku ládoval jazzem, nějaká vážnější infikace však nenastala. možná právě proto má pak její eponymní deska v sobě takovou porci nadýchaného retra, které se však časově řádí spíš do 60's. a když za své tři top věci označí les, teplou postel & čas strávený on her own, víte, že je to doma.
pokud někomu vadí, že v sobě chová mírné religiózní sklony, ať začne konzumovat rockferry. sarah totiž to "this loneliness/ain't pretty no more/loneliness/only taking the place of the friends" můžete věřit bez lechtavého pocitu víte kde. optimismu odzvonilo někdy v devíti.
chcete-li mít pocit, že vám přece jen někdo rozumí (není to genderová záležitost) a nedělá to při tom infantilně (kate nash), blbě (adele) ani masově (duffy), chopte se slečny, která má na lástefem grupu 29 oddaných následovníků. v rámci výchovného projektu svenska pop si dejte ještě pelleho carlberga & suburban kids with biblical names. těm druhým v pořadí právě vychází #3.

after the quake. haruki murakami.

kafka on the shore není přímo profilovým výtvorem autora, kterému k nobelově ceně chybí pouze větší popularita jazzu mezi švédskými porotci. pokuď to chcete trochu životopisně, pak haruki po dostudování místo vmísení se do armády běloskvoucích límečků překvapil (třeba i sebe), a rozhodl se pro bar. jazz & koktejly. literární ambice přišly až později - z velké části právě díky hudbě. jakkoli je módní odsuzovat & jakkoli k tomu nemám kvalifikaci. ostatně tenhle popis inspirace dost věrohodně popsal v respektu někdy na konci 07'.
první vyšla ta s názvem dance dance dance, a pak už to šlo celkem rapidně směrem k literárním cenám. norwegian wood je klasika. kafka on the shore & sputnik sweetheart v druhé lajně.
after the quake je někde jinde - v prostoru mezi čirou imaginací a zemětřesením. všech 6 circa 20-tistránkových povídek má právě tohoto společného jmenovatele, který hraje tu hlavní roli. nikoli postavy, ale geo-činnost. nebereme-li povídku jako uzavřené dílo & dáme-li tomu obecnější ráz, pak je tu miyake - chlápek, co opustil rodinu a odjel se kochat ohňo-hranicemi. je tu katagiri - lonely čtyřicátník, který doma místo přítelkyně najde froga. ne mr frog, pouze frog. jo, fakt žabák - v šesti stopovém provedení. je tu junpei - relativně úspěšný spisovatel, který řeší 15 let staré problémy & váhá, zda se začít zajímat o své rodiče. právě tady se murakami zřejmě nejvíc dotkl reality & optimismu. právě to vyvrcholení, slovy karla, "všechno je v prdeli, zbyla láska," má ten optimální šmak.
after the quake, stejně tak ale celá harukiho tvorba, v sobě skrývá tu přidanou hodnotu - tu, která je nutná, pokuď chcete, aby vás jay mcinerney nazval remarkable writerem. prochází se po hranici reality a je jen na konzumentech, jestli se přidají. hra na tvorbu atmosféry par excellence.

jens, gwenno & matt.

lekman není lehmann, zato má ale jiné přednosti. můžete ho honorovat už za tu kytaru - struny ovládá líp než kdokoli z vás, ale nestal se z něj žádný "viva la vida" satriani. což je samozřejmě plus. zároveň není takový zarostlý medvídek jako justin - hraje všemi barvami. barvami se rozumí smyčce, ale jinak než je to obvyklé. dodávají tomu ten tzv. šmak, ne patos. je takovým erlendem bez intelektuálních okulárů, co není tak fascinován berlínem & čudlíky.
2nd bod - texty. "the lyrics are often witty, romantic & melancholic." je to tak - nikoli přímo asociace horských chatrčí. žiletkám se daří - jak sám jens vtipně podotýká - pokus byl, ale výsledek nepřesvědčil. klidně vám vpálí "things get more complicated when you're older/before you know it you are somebody's soldier/you get a gun and you name it/after a girlfriend." a právě ta girlfriend se řeší. výsledek je ale podstatně bohatší. nejen "you gotta start sipping on the sweet nectars of your memories," klidně i třeba téměř-aktuální "i turned seventeen/and i swore to never speak a word again/but then someone came along/and ruined everything."
kdybych to chtěl nějakym způsobem generalizovat, tak bon iver se s tím smířil & je pure bezvýchodnej. švéd bojuje, ale je mu jasný, že je outsider. kings of convenience, suburban kids with biblical names, lykke li, josé gonzález, el perro del mar & jens lekman. severští zástupci scény, která je pro mě víc než jonny & jeho banda.
trochu z jiné škatulky jsou the pipettes. o tom, že brighton je fajn město & gwenno ideální platonický vzor v rovině stylu, nepochybujte. její dress-linie mi akutně vsugerovává myšlenku na retro top úrovně v duchu penateho. ten druh, co nikdy neuvidíte, pokuď žijete v megalopoli pod 1,2 milionu. gwennina nezaměnitelnost prý způsobila odchod 2 původních členek sestavy - rozhodně ale lepší, než kdyby to bylo v opačném gardu. a její ségra & momentální druhá členka kapely je taky fajn. slečny vydaly debutové kolečko v roce 06'. nachází se tam skladby na oné posvátné hranici mezi komercí & independencí. úsměvné & závažné. zásadní ve čtvrtém plánu. only for a little bit.
o hodně-lonely saturday nights se vždy hodí nějaká kinematografická perlička. aktuálně to byla ta s názvem good will hunting. děkuju reflexu za movie edici. nemusíte mít rádi matta damona & bena afflecka, ale robina williamse byste mohli. story - matt je nevzdělaný & geniální matematik, co se rád pere. jeho největší kámoš, který má úplně stejný zájmy kromě tý geniality, je ben. ten z pearl harboru, aby bylo jasno. protože se matt nemíní stát humánním computerem, nastupuje robin alias vousatý dobrácký psycholog-ňouma. a aby nechyběl woman-prvek, je tu krásná minnie driver v úloze prototypu supr studentky, která je vaše pouze v platonické podobě. matt má štěstí - a film vlastně taky disponuje 'eppyendem. la tak ze 2/3.
hlavním významem filmu pro mě ale není příběh sám ani robinovy vousy - ten top-bod se nachází ve scénáři. ani ne tak v jeho kvalitě, spíš v tý tvorbě. v tom faktu, že jej matt & ben napsali v před-25-tiletém stavu. a přestože v tom vidím pár šrámů, chtěl bych někdy vycreatovat podobně dobrou věc. bez patosu. inspirace do budoucna.

gratuluju johnu kucerovi k 1st místu ve sjezdu. těšim se na to, jak si ho pěkně přivlastníme. má tetičku z brna, jak je známo.
vyhlašuju válku destroyerovi, který mě nezmínil mezi top 10 blogy. mé ego to smutně zalévá zeleným rajecem.
gratuluju martkowské k překonání 10000-ové hranice.

tata bojs & futuretro.

o tom, že přátelství z mateřské školky bývají těmi nejlepšími & nejdelšími, není sporu. dávají vzniknout dobrým věcem. občas i těm lepším. no, a když se poštěstí hodně dobře, je z toho tým. tým hvězd s tím správným nátěrem. pokud berete notový sport jako věc s top důležitostí, jsme ve stejné výkonostní skupině. stejná váhová kategorie. pod 70, prosím.
v roce 00' byli kluci na začátku, a současně asi i na kvalitativním vrcholu. tím se nemyslí, že by přišel nějaký velký hop směrem dolů. možná až kromě 4th alba-schovky, kde už to trochu opustilo škatulku. neberte mě doslovně, ale pro mě fakt ten vrchol nadešel s futuretrem. retrospektivně ovšem. má to ten drajv, co to mít musí; má to to nadšení, které je někdy přenosné a někdy zase ne. jako když s kámošem založíte na základce tajný bratrstvo. hrajete si s legem a pracuje vám představivost. není v tom nic infantilního - na tata bojs pro mě vždy byla nejdůležitější ta hravost. ten pocit, že to jde i tak, jak si to představuju. ne upoceně, obsession je tím pravým bio-pohonem.
ten mini-živák, co někdy teď v lednu běžel pěkně pozdě na dvojce, mě nabudil. ne fyzicky, spíš datově. i když tělo vlastně taky překročilo běžnej výkon. mardoša, marek, bublajs & klárka. je zajímavé vnímat ten kontrast mezi aktivním mardošou, kterýho kamera ani nestíhá zabírat jinak než vteřinově, a statickým markem. je zajímavé sledovat bublajse při toreadorský otázce v téměř horizontální poloze. i klárka je interesantní - v maličké bych pro ni vážně podstoupil všechno. ujedu si na literárních parazitech - proč by taky ne, když jsou víc než všechny vznešené skripto-idní kecy. je to o feelingu mládí - těch mega-hodin, který jsem věnoval papírovým běžkařským závodům. kdo to v tom nevidí, tak se podívá. znova & ještě jednou.
zároveň se ale hraje - přes všechno to tzv. neumětelství - velmi zdatně. ty hácéčkový přesahy mě nerušej, což je grandiózní kontrast oproti téměř-všem ostatním. je to taneční - v duchu toho nejlepšího intelektuálního hejbání nožkou. na rok 00' parádní. škoda, že se tam nevešla ta se statementem z čeledi grandiózních. "malá lež/to je lžička/malá láska/je lasička". truth & coolness na 4 řádcích.
že se mi to líbilo & t/b jsou pro mě tím nej z krabičky czech made, je jasný.

lily allen - it's not me, it's you.

3.8/5

pokuď alright, still byla mixem příjemného exhibicionismu & dvacítkových depek, pak dvojka je posunem. posunem od kabaretních hrátek k existencionálnějšímu smutnění. to není myšleno doslovně, jen v náznaku. přeorientace z teen-parties na, dejme tomu, dospělejší témata nemusí být nutně negativní. jestli ta změna priorit souvisí s chemical brothers, můžete hádat. zvedám hnátu, že jako jo. snad-logickým postupem se to pak muselo projevit i na instrumentální složce - kabaret má taky omezené datum trvanlivosti.
tedy - změna na obou frontách. noty & orientace. zvuk zešedivěl (ve smyslu korektní zeštíhlení), texty jsou trochu jinde, ale to roztomilé georgeovské fuck you je pořád stejně silné. respektive nenucené. už to není tak optimisch a la smile, spíš krasosmutnění v tom lepším stylu. koupání v teen vývaru odzvonilo. kdo v tom tu migraci necítí, je taky fajn. a burešových 4.5/5 je moc - spíš 3.8 a plus bod do budoucna. ladyhawke dělá vzdáleně něco podobného - a tváří se to na mě líp.
krystalizuje z toho proud feeling z úspěchu (22), stejně tak "how on earth could i be any more obvious" (never gonna happen). je v tom síla - jakkoli jí nežeru každý slovo jako na debutu.
dvojka je vycizelovaná & příjemná, ale ta bezprostřednost se ztratila. dobrá kámoška, která momentálně řeší problémy - a to fuck you neadresuje vám. že tomu v horizontu 4 dnů ten bod přidám, je klidně možné. zpět ani desetinku.