cowgirl (in the sand) can only break (your heart) with love

On ten boxset situovaný do samotného prvopočátku kariéry Neila Younga by si zasloužil mnohem lepší a obšírnější zařazení do kontextu, pořádně to zadefinovat a poslepovat dohromady, zabarvit jeho pozdnější etapy a dát to mezi sebou pořádně do kontrastu. Z nedostatku energie (a znalostí) si to nechme na později, na tu dobu povánoční, kdy všichni přežraní cukrovím a Popelkou budou vzívat askezi založenou na mentolových bonbonech. Pro začátek je záhodno prostudovat si jeho archives vol. 1: boxset, který důsledně - a asi vcelku definitivně - mapuje Youngova léta 1963-72. A ono je fakt zajímavý sledovat, v kom že se ten Cox tak vidí. Těch 40 let na tom pak samozřejmě vůbec není znát. Koukám do zdi a říkám si, jestli je vůbec možný, že se někdo někdy cítil úplně stejně jako já v posledním roce - že se tak cítil nejen před 10, ale i před tolika lety?

A jo, pěkný Vánoce.

neil young & (the killers)

i gladly forgot (to remember it)

Je to vždycky ten pocit, že kdybys ten svůj velkej chart namíchal o den později, máš ty políčka nepěkně přeházený, a kdybys ten svůj velkej chart namíchal o týden později, měl bys tam ty políčka z podstatný části jiný - což třeba platí pro projekt Ramona Falls, kterej - kdyby se mi zjevil o určitou časovou periodu dřív - byl byl v top 20, někde uprostřed, možná trošku nad (means worse). On ten jeho Intuit je totiž hodně barevnej, svěží, a to i přes tu trošku smuteční náladu. A i když to někdy zní, jako by to moc proháněl ledničkou (třeba i ta Russia, abychom si prvoplánově zanotovali), pořád má dostatek schopností k suché masáži v těch měkkých mozkových strukturách. Bod navíc za outfit, můžou si s Alanem Palomem notovat I don't know if you know .. ale teď už si to běž šupem sehnat.

(ya know //)

(i felt so stupid)

#30//Faunts - Feel. Love. Thinking. Of.
#29//Casiotone For The Painfully Alone - Vs. Children
#28//Mew - No More Stories Are Told Today
#27//Crystal Antlers - Tentacles
#26//Letting Up Despite Great Faults - Letting Up Despite Great Faults
#25//Toro y Moi - Causers Of This
#24//HEALTH - Get Color
#23//The Horrors - Primary Colours
#22//The Pains Of Being Pure At Heart - The Pains Of Being Pure At Heart
#21//Wavves - Wavvves

#20//Micachu and the Shapes - Jewellery
#19//Bibio - Ambivalence Avenue
#18//Volcano Choir - Unmap
#17//Times New Viking - Born Again Revisited
#16//A Sunny Day In Glasgow - Ashes Grammar
#15//Passion Pit - Manners
#14//Flaming Lips - Embryonic
#13//Washed Out - High Times
#12//Why? - Eskimo Snow
#11//Memory Tapes - Seek Magic

#10//The Antlers - Hospice
#09//Girls - Album
#08//The Twilight Sad - Forget The Night Ahead
#07//Neon Indian - Psychic Chasms
#06//Dan Deacon - Bromst

#05//Atlas Sound - Logos
#04//Fuck Buttons - Tarot Sport
#03//Lotus Plaza - The Floodlight Collective
#02//Japandroids - Post-Nothing
#01//Animal Collective - Merriweather Post Pavilion

(we've still been building our castles in the garden :: you gotta check these times once again, it looks so beautiful - like sunday papers)

Se Stephenem Wilkinsonem je to těžký, když ze sebe sype jednu placku za druhou, ono pak s ním držet krok se tváří docela obtížně. Ambivalence Avenue je jak fešnej zámeček na pískovišti. Staví se tam taky různý tajný chodby, zasypávané ve vteřinovém horizontu. Zasaženost eskapismem už v raným stádiu. Hudebně živější Junior Boys, stylovost a la Boards of Canada, plus troška těch muchomůrek. Všechno dobrý, ale jak už bylo napsáno - nepřesný prudký zásahy plyšovejma rukavicema. A mírná plešatost na temeni. Fakt, mám ho rád, ale že by mě někdy sejmul, se nestalo. Jako kdyby nebyl ani čistej ani rozjetej a doprostřed se ne a ne trefit.

(they sing that you gotta move and they mean it - no single doubt about it - but in fact, they don't have to move anywhere, they're fine here)

Projekt Luka Templa, co se prý orientuje směrem k současný populaci šílených medvědů. A ten vůbec nejušlechtilejší kousek k týhle odrůdě nepatří. No, s Veckatimest si i po měsících vzájemnýho okukování moc nerozumíme, což (ne nepřekvapivě) neplatí o Here We Go Magic. Ani ne tak grizzly, spíš něco z monumentálnosti Arcade Fire, fikanosti Becka a post-rockového pobroukávání si. Není to sexy ni .. co? Here We Go Magic se povedlo na desce ladně plavat po frekvenční hladině, kde nevadí nikomu a spoustu lidí dojmou ne k slzám, ale radši k takovýmu tomu milýmu sociálnímu pohledu. Moc stabilní, dobrá deska.

(here come your men :: outside is the bus-car waiting, with some panda bears ready to get these fireworks into your cute little head)

Říká se o nich, že jsou surrealističtí, a sedí to. Střídání protikladných motivů a vzletných nálad. Je to, jako by je skladby napadaly po částech v různých fázích dne - zobrazují ranní chození po studených dlaždičkách v koupelně, první dopolední latté, problémy s vladtním zařazením se, vymezování se proti celé té globální fast-foodové kultuře, večerní deprese & noční eskalace. Všechno slepí do šesti minut, promíchají části a přidají geniální (nic na to nesedí líp) sborové nápěvy, geniální (pt 2) frázování. Jsou to také futuristi, co zi za svůj laboratorní objekt zájmu vybrali Beach Boys. Mají v týmu 2 hvězdy a Briana Weitze, což je víc, než v co můžou jejich kamarádi na scéně doufat. Vydali letos dvě nahrávky a konkurovat jim fakt mohou už jen obláčky na obloze. Odteď si dobří lidé kreslí na zeď vyfetovaná sluníčka na znamení souhlasu a obdivu.

(how to redefine the others in order to make something good of them :: i mean something about getting caught & chatting after math classes)

Jsou úspěšní snad ve všem: rozbíjí mozkové struktury s neúprosností někoho velmi neústupného, nejraději by svým hlukem v těch strukturách způsobili mutace. Zapálit oheň. Rozložit na kostičky a redefinovat. Jít na hranu výkonu a pak teprve zatlačit na plyn, hluboko do zakázaných zón. Z těch opakujících se smyček se po dlouhých minutách vynoří nosný motiv. Fuck Buttons šikanují a potěchu z toho mají obě strany. Teď která víc, no. Na Street Horrrsing prý byli víc v podzemí, víc nečitelní. Ve výsledku je to většině egal, protože každá skladba má svou unikátní škatulku, společným bodem může být třeba délka. Těžko říct, jestli jsou minimalističtí, ale určitě jsou agresivní. Soustava futuristických odrazových ploch, kde si Fuck Buttons hrají ping-pong s UV paprsky.

(you gotta start sipping on the sweet nectar of your memories, you know that every heartbeat needs to resist: so just lick your lips and take a sip)