Japandroids.

JPNDRDS started in 2006 as a creative outlet for the post-teenage angst of Brian King and David Prowse. The boys decided to forgo the logistical nightmare of having a 'lead singer' and do it themselves. Japandroids are maximal - a two piece band trying to sound like a five piece band.

Tři věty vytržené z jejich tak trochu oficiální biografie, dosti vystihující jak samotnou kapelu, tak jejich debut Post-Nothing. Možná by se tam ještě hodila comically linear lyrics:

we'll stick together forever/stay sick together/be crazy forever.

1 guitar, 1 set of drums, 2 vocalizers, paličky sbírané po metalových bandách ('this guy must be a millionaire!' na jejich myspace), energie čišící z každého pohybu kopáku.

it's raining/in Vancouver/but I don't give a fuck/because I'm far from home tonight.

Jsou řazeni do no-fi/noise-pop škatulky, do skupiny hlučných kapel se slabými songy nespadnou: na to mají v Post-Nothing 8 špinavých & syrových skladeb - energických ne-li jako No Age, pak ještě víc. Mám to podobně jako Brian, když na konci sází 'after her/I quit girls' (na mysli Post-Nothing a její kolegy/kolegyně, v zádech dojem z asi nejhitovější Young Hearts Spark Fire: 'we used to dream/now we worry about dying'). Tahle dvojka z Vancouveru natočila pro mě dosavadní trojku roku.

Bristol sound.

Být připosraný z jinakosti je přirozené a nezdravé. Platí to jak pro solitéry, tak pro větší (městské) jednotky. Bristol není velký (asi 400 tis.), tyto komplexy však přetváří do explozivních rovnic ze kterých vychází jediné slovo (materiál): Bristol sound. Když v prosinci minulého roku lidé z BBC Radio 1, a hlavně ti kolem Marry A. Hobbs, vymýšleli vánoční presenty, nadělili toto: 12 hudebních freaků v prostoru dvou hodin, 12 explozivních setů majících společné zázemí, společný background. Mohli si dát za znělku nesmrtelnou Jokerovu linku z tracku Digidesign a vystihovalo by to tu energii; energii proudící snad z široké studentské komunity, indických přistěhovalců a jejich kosmopolitnosti, umělecké scény, stejně tak jako z hluboce zabudovaného DIY přístupu na věc a konečně odkazů marihuanových hrdinů minulé dekády. Půjčili si trip hop cedulku a zalili to purpurovou.
Existuje teorie vlny hlásící, že (překvapivě) po zlatém období (peaku) dochází k pádu. Je-li tomu tak, pak bristolská scéna seskupená okolo Pinche a Appleblima sleduje & následuje ten vrchol pozorně; zájem směrem k nim upřený je jim dosud příjemný neboť motivuje.
Shazovat hrdiny twitterového věku do škatulky dance music znamená zjednodušovat si situaci; Majklova měsíční chůze byla pilotní epizodou mocného a velkého hnutí (směru), obdobně dubstepové pohupování na hranici animálnosti směřuje ve vlnách vstříc nové dekádě. Vyplatí se poslouchat, být sonicky ready. Mířit futurově vpřed napojen (nejen) na Mary Anne Hobbs.

Mary Anne Hobbs - Bristol: Rise Up Special.

Mary Anne Hobbs & The Valley.

XLR8R TV Episode 99: Mary Anne Hobbs: West Coast Rocks from XLR8RTV on Vimeo.

I've sorta loved them before, but .. that was great.

Už když se objevila Russellova po-badgeovaná kytara, bylo jasné, že nechat se umlátit v prvních řadách je něco jako povinnost. Odstřelující, šířící se do všech směrů, syrové jako propagační profil zúčastněných - gig s pocitem 'let's just die now' po skončení i v jeho průběhu; závěrečná Helicopter s riffem atakujícím sonické přijímače i kmitající končetiny všeho druhu. Kele na 200 centimetrů, Gordy na 7 metrů; endorfinová lázeň v hodinovém časovém intervalu. Familiérně se prolínající Two More Years; explozivní 'so fuckin' useless' v Positive Tension. Akutní potřeba všem sdělit, že Bloc Party byli better than heaven rezonující v srdeční krajině.

the prostitutes - rozostřený pocit, že (ne)jen pro destroyerovu (ne)zapojenou kytaru platí she's dead
xindl x - this guy really knows how to look & sound like a dummy! .. oh, like an angel
hadouken! - za sebe bych skoro i řekl crap! nebo ne?
arctic monkeys - možná dílem mých očekávání, možná dílem čehokoli jiného, povětrnostních podmínek včetně: zatěžkané, unavené, lihem rozplizlé, fluorescent adolescent vrcholící & následně mizící nenávratně v ambivalentním fade outu

prague ska conspiracy - vypusť tam to 'ska', hned to vypadá líp
sunflower caravan - andy's such a slim guy; hrát i balancovat umí pěkně; pěkně, ne světově
southpaw - i just like 'em, srry
the kooks - přebujelá & epilepticky přitažlivá scéna, mo' akné & nasazení vznášející se v prostoru
tata bojs - robotický nástup protínající se s naprosto suverénním a uvolněným projevem, vrchol atakující už prvním býkem-či-nebýkem; odstřel mimo všechny dimenze v růžové armádě = 10.00/10

sunshine - měl jsem pocit, že jakkoli debilní songy okupují mgkk telepathy, naživo se to smaže: nesmazalo, more - jako když 20 minut loupete brambory a zjistíte, že chcete pure juice; finále bylo smutné, a to hlavně svým dull nádechem - 2nd stupeň rozpačitosti = blogspotové fuckování
bloc party - d'ya need sth?
placebo - srry brian, but .. you're such a posh twat
underworld - i kdyby karl hyde zařval svůj lager v dvojnásobném možném množství a klikoval u toho - jo, sranda - nesestřelil by mě tím. ambivalence, i know it's sad



special thx to the man with g! in his head.

The sound of Atlas.

190 centimetrů vždy neznamená převahu, v šestnácti i kdy jindy fungují bílé pláště & funny pantofle na vkusných dlaždičkách jedině repelentově. Přidej křehkost vánočních ozdob, zabal to do papíru s vysmátou koalou a vyhledej stříbrnou stužku. Nenásilnou, jen slušivou. V protikladu s hrubou silou působí Bradford Cox neodolatelně, připraven čelit neodvratnému.
Motorem Deerhunter je buď Lockett nebo Bradford - souboj křehkých vah Lotus vs Atlas se odehrál/odehrává na rozmazaném podkladě, stísněně a fóbiemi značně zatížen, přesto promisingly svěží, na kovu s kapkou koroze podáván. Oboje shoegaze rozostřené, do nečekaných hlubin a výšek se nořící; až na výjimky (River Card) hity (s koňskou dávkou temnoty proudící skrz čtyřprocentní filtr) nedisponující. Quarantined/and kept so far away /from my friends/I'm waiting to be changed. Návaly červené přímo na komoru; první signální v opozici tvůrčímu géniu.
Atlas Sound funguje 15 let, hodnotících cool puntíků si zaslouží právě tolik. Servíruj si génia, dokuď/co to jde.

FlyLo, Starkey & US Sound.

Být Alicí Coltrane nemuselo být vždy nutně záviděníhodné, Steven Ellison aka Flying Lotus by na tom mohl být podstatně lépe. His great aunt, slavná jazzová zpěvačka, znamenala silné domácí kulturní zázemí, dost možná proto je jeho produkce tak rozostřená, míchající vlivy jazzu a třeba i brazilské hudby s hip-hopem a 'podivně perverzním' wonky soundem. Flying Lotus (pro fanoušky FlyLo), má na kontě dvě desky - přičemž ta druhá položila na lopatky nejen Pitchfork s 8.5 hodnocením. Los Angeles se táhne jako jedna zastřená symfonie, plná chvilkových sonických ruchů, 17 tracků je v sobě pevně zakleslých, každý přitom plně fungujícím solitérem. To, že je chytlavá neobvyklou harmoničností, přitom žánrově se klonící k odnožím, které jsou na disharmoničnosti založené, lze brát jako plus, ale i příjemný paradox. Stevenův obdiv k velkému J Dillovi to pak jen dokresluje.
Starkey se na rozdíl od jeho sonického kolegy nemůže pochlubit rodinnými vazbami ani řádově většími objemy poslechů. Co se ale počítá je jeho loňské (debutové) album Ephemeral Exhibits, kolekce stop nepřekračujících dvou minutovou hranici, přitom strhujících jako máloco. Ať už to je neodbytně zrychlující beat v Bang Bang nebo temnota Dark Alley, Starkey neustává doléhat na posluchačovo vnímání; je agresivní a výbušný, prvoplánovitý a díky tomu tak emoční. Ultraexploze.