we'll all meet in bar italia someday.

'Do you remember the first time' .. when you heard about Jarvis? 'I can't remember a worse time' - o introvertovi: kdyby po tý ulici dolů nešel Ashcroft, šel by Cocker (nevim, jestli s větší parádou, co ale může konkurovat Bittersweet Symphony: klaním se k Disco 2000, Common People je přeci jen někde jinde a sluší si ji schovat pro jiné příležitosti; když odhalil svou platonickou story a promítl si přímku o mnoho let dopředu, odvážil se říct 'we'd get married/and never split up .. although i often though of it' a ironicky šlehl zpoza těch svých masivních brýli, pohodil patkou a šel dál) a bylo by jasné, že není v první řadě frontmanem, spíš esejistou schovaným za kafem z automatu, nezúčastněně sledujícím okolí. To s tím Jackem udělal mimovolně, jako okamžitý impulz kontra tomu, když se idol stylizuje do pozice řádově většího idolu, gesto hodné obdivu a zvěčnění na tričku. Kdyby byl Noel Gallagher co k čemu, hodil by si Cockera na vokály a Obama by to točil na digitál z první lóže nalevo; není tak upatlaný (Morrissey), egoisticky-rozervaný (Ashcroft), ani k Damonovi ho neporovnáte, protože ikony se stejným cílem a mentálním výkonem se respektují a nepřekážejí si. Viděl jsem tu scénu s Cohenem a celkový obraz rezonoval s jeho osobností. In the middle of '90s, there was no one bigger .. in the UK. 'I can't see anyone else smilin/are you sure'

declaration of dependence.

thx for ..

(inspiration, co-operation, adoration & addiction).


go there: the smell.

get one: indieshirts.


and .. feel the difference/in withstandin indifference.

she's doing it for a thrill.

Nevim, mně se ta discokurva Ladyhawke docela zamlouvala, chytlavá byla, guilty pleasure taky, takovej sorta turnin point, hraniční kámen na cestě indie-mainstreamového přátelství. Dobře, spíš trošku za: pro mě (ale) pořád oukej, křič si jak chceš, odvolávej se kam .. chceš.
Má mladší kámošku: nemusí se to jí/komukoli jinýmu líbit, protože kolem ní není takový to aroma, potřebný pro širokoúhlý přijetí. Říká si La Roux a je vlastně zpoloviny důležitá: z 1/2, protože jsem na ní hodnej a mám rád ten její přidrzle-narvanej výraz. Takhle: existuje nějaká Florence, která má jeden refrén, existuje nějaká Little Boots, která má ponožky ze sandálí venku a konečně nějaká Lady Gaga, u který jsem stejně zatim nějak nepochopil, jestli je to a)reinkarnace Madonny, b)Brünovo převtělení pro britský trh, c)Elton John po sobotnim mejdanu, v krvi nějaká esence Britney a nevim-kolika-procentí transexuální minority. Jsem z toho zmatenej a nelíbí se mi to, možná z toho důvodu beru Novozélanďanku a Zrzku svého času trochu jako malej, dýchavičnej maják, kterej se kvůli dotacím pořád ještě drží. K vysvětlení toho, proč se mi nebezpečně hromadí její skladby v početních kolonkách: hele, asi jsem měkkej, musim tu so-called progresi maskovat touhle last.fm suicide, Depešáky jsem si nikdy vědomě nepustil (dokazuje to něco? nedostatek .. čeho), dělám to pro thrill/kill, jak Elly deklaruje svým 'ooohoooh I'm hopin you understand', a vlastně si říkám neblbni, vole. Na čelo bych jí natisknul velký GP, kdyby chtěla, tak teda klidně v roux-verzi.

a yemen hero.

Have I Been A Fool je název asi největší hitovky Jacka Penateho, idola bavlněné kultury: kultury a life stylu mladých angličánků s rovnými kšilty nahoře, all star botama dole, před půl stoletím virtuálně se nacházejícími u kotlíku s polívkou, bavlněnou košilí coby dress-codem doby přirostlou k tělu, kytarou pod smrčkama a spacákem vždy po ruce. Tak, to bylo před dvěma lety, a hele, celkem fajn, nestěžoval bych si - z UK@2007 vlny byl tím nejpravdomluvnějším a nejslušnějším, docela bych mu věřil, že na mě moc nevykecá. Dobře, zabředl, možná nechtěně, do toho main stylu tak po 1/3 těla, ale držel se. S hlavou vztyčenou/kráčel .. kam? Po dvou letech ho mám ve winampu, doplňuju si INFO na u-tube, a docela se i divím: kluk si to producíruje a)v Pull My Heart Away někde po Jemenu, prozkoumává pláž, dělá smutný oči ale tak nějak jinak než předtím, až moc okatě na přeskoč-jiskru b)v Be The One v disco-paradise-parody stylu, nepoznávám ho, odrostl .. kam & do čeho, tenhle si rovnej kšilt nevezme, spíš se vyfintí než aby se zamazal.
Říkalo se, že ve vztahu Španělsko/Británie to mám půl/půl: ted bych skoro i řekl, že se převážil tím jižním směrem. Možná že ne: že ještě dál, možná že ho ten Jemen skutečně nakazil a on konvertoval .. k čemu? Ke Kiedisově nasládlosti? Nakazily ho snad mořské divy a on uvěřil, že když si ten upřímnej kukuč proleští (a radši dvakrát, projede záhyby, vyhladí vrásky, udělá reklamu, vyhladí vrásky, koukne na sebe a usměje se), že na něm špína zůstane a on bude stát na obou stranách: rozkročen mezi plebsem a těma vejš, tou kastou všech main-přívlastkovejch kámošů a kámošek, co rozbíjej skleničky výhradně s cuba libre (to víš, to je cool, viď, kdepak black-currant juice) a maj ten friendly-lookin výraz, slzu v pravym očíčku a nízký ponožky až někam hluboko pod kotník (hele, radim ti: čím vyšší, tím better, hlavně v sandálích, takovejch těch starejch, s přezkou): nevim. Bolí mě u srdíčka, že přicházím o kámoše. Nebo ne, takhle: beru to tak, že šlápl vedle, odřel si pravý nadloktí, proklepal se, zjistil, že ta dirty slupka hraje roli, a že se vyplatí jít hloub, až na kost, odřít si i jí a nemazat to mastičkou, a pak vstát a říct: hele, mrzí mě to. Koupim si zas kytaru, sednu na to, vypotím kanystr a za dva roky se vrátím ve formě. Je mi jasný, že momentálně jsem napřeshubu. Tak.

example's dysfunctional electro pop story.

Elliot Gleave? - E.G.? - Example? - Nothin?: your problem then.

Example byl řadovým koňem Skinnerovy stáje The Beats, dokud celý podnik nebyl poslán do servis zóny a na odpočinek - sám Example to komentoval pragmaticky s tím, že je rád, že label stihl vydat jeho debut, momentálně se ale plně ztotožňuje s heslem z nodatty, které už zaznamenal i Kay Buriánek, tedy "for major labels is fuckin over ...". Bere to tak, a vlastně se celou story ani nemusí moc zaobírat - What We Made se uchytilo, o Elliotovi psal i Filter = prakticky každý. Fragmenty: spolupráce s Rusherem, který dělal podklady, spousta klipů, mini-film z Černobylu, magnetizující haircut, civilní texty - adjektivem se myslí vztahy, nedodaná přání k narozeninám, Me & Mandy, kuřecí továrna Nando's = žádné guns, babes & lemonades - hymna o tom, proč běloch z Fulhamu nemá rapovat, skákat & dovádět, sympatické vystupování a uvolněný projev.

Je zpět. Chyba: nikdy nebyl out, spíš se trošku hledal a, zdá se, našel. Našel se v poloze, která mu sedne. Sluší mu: absolvoval The Wonky Pop Tour po anglických městech, vystřelil do oběhu track s Don Diablem (participují DJ Wire, tradičně Rusher, Andy, plus mně bezejmená crew), výsledek komentuje jako dysfunctional electro pop: zubaté, na plochách londýnských klubů dobře se vyjímající. Koukal jsem na nějaká videa a je pořád stejně nevycválaný, bezprostřední, jako supr kámoš odvedle, komu se povedlo něco, s čím ani moc nepočítal, ale zároveň se mu to zalíbilo, našel se v tom a jede naplno. Taky zremixoval uplakanou Nicest Thing od marmeládové královny Kate Nash, hodnotil bych o 2 hvězdičky výše; kooperoval s Scroobius Pipem & Alim Love. Když už jsme u toho, skladbě Heartbeats (originálně od Karin a Olofa z The Knife, v druhém plánu od Josého Gonzáleze) udělal verzi 3.0, nazval to One Night - nechal tu nosnou část, přidal svoje, převázal mašlí a vyslal do oběhu.
Svůj Twitter hojně zásobuje, o fans se stará, využívá moderní technologie: přitom se dokáže tvářit stále přitažlivě buransky, čímž nepohoršuje. Hraje mu to do karet. Nikdy nebyl macho, o deprese nestojí, raduje se ze života, za svojí hlavní inspiraci považuje rodiče: šťastní, zaopatření, úspěšní. Jeho živá vystoupení: mají větší šťávu, jsou barevnější, odvážnější. Example je lídr, má autoritu a zároveň nezapomíná na tak důležitou bezprostřednost.
Na počátku letošního roku vydal mixtape, for free, hodinová Examplova esence. Rozdělil ho do tří bloků - electro část, taneční plocha a blok garage + dubstepu + d'n'b. Hodinová záležitost, tak jak to nyní má - v jakém je rozpoložení a jak se/to cítí. Try This For Example.

Přemýšlím o tom, jestli by se neměl dozvědět, že v HK by mu někdo obětoval dvouměsíční kapesné, koupil by mu latte a pak po zbytek večera poslouchal ten jeho šílený cockney. Možná by dostal i to hnusný tiramisu, jaký teď dělaj' na náměstí, kousek od divadla.

not especially zomby's dead.

"Jsem trochu jako Klaus Kinsky ve filmu Aguirre, hněv Boží - sám na beznadějný misi namířený proti všem podobám hudebního průmyslu."

Česko je bezesporu unikátní zemí a jedním z těch typisch znaků je její postoj k anonymitě/Zomby je exponovaným jménem: zaujímá zvukem, pseudonymem a s ní související anonymitou, produktivitou, svým mediálním projevem a polemikou.

Trochu osobna - Aleš Stuchlý pro mě byl snadno zaměnitelným jménem, dokud se jemu pod ruce nedostal Zomby a mě květnový Respekt. Stuchlý v článku pracuje s Zombyho mediální maskou, propojuje všechny aspekty jeho tvorby a vytváří pro mě velmi lákavý kotel nezbytných vědomostí a poznatků. Určitě je to ten důvod, why since that time my head's rolling on dubstep music, its culture and vision. Zmiňuje Zombyho polemiku s gurem hudebních publicistů Simonem Reynoldsem o spojitosti ketaminu a wonky soundu, cituje Zombyho připodobnění k filmovým postavám. K temným filmovým postavám. Hraje si s kontexty, hrabe se v margináliích/drží si jasný koncept, podává ucelený přehled, píše tak jako hopefuálně já za 3 roky. At least.
"The songs I like make my hairs stand on end. That's when I know the song is a winner. For me there's not gonna be enough time in my life to devour all the music I want so the real rush I'm searching for I'm probably never gonna find. Eskimo was a rush. Crunk's been a bit of a rush. For me its forward ahead at full speed really. I'm not looking to bring something back. It's more just my vibe I carry through the music. It's the vibe that's gone now. It's totally gone now but I remember it. That's the thing that inspires me. I write from that place."

Zomby a ten, který si tak říká - v jedné osobě - vydává nové ep. Tento rok už druhé: v konečném účtování figuruje 16 tracků. Jeho 14skladbové album Where Were U In '92? vyšlo v prosinci 2008. Vychází z toho 30 official vydaných skladeb, do sebe se nořících, vstříc sluchátkům se vydávajících. Už tou anonymitou se odtřeluje jinam - aspoň pro ty Čechy, kde je už tradičně anonymita vnímána jako něco zkaženého. "Když něco dělá, tak ať se za to nestydí!" Takové postoje tu byly a budou, ale naštěstí to všude tak zakukleně není bráno. Burial se držel, a málem si uhájil pozici. Novináří & paparazzi (nejen) z The Sun jsou svině (=platí i pro tuzemské deriváty).

Jeho hudba je ztělesněním pojmu wonky - tedy nezařaditelná, patřičně divná, perverzně zábavná, matoucí, temná a do sebe se nořící. Ve změti smyček, subbasů a houkaček se dá krásně ztrácet.

V některém z těch mála rozhovorů, co jsou k dispozici, jsem četl jeho naplnění pojmu what do I find really scary: "no money. LOL. no skunk, the police and zombies."

Podobně jako Flying Lotus pracuje s kontinualitou, ale netvoří programově hodinové kompilace; stejně jako Joker je chytlavý, takříkajíc sloganovitý - barvy nevidí a má něco odžito. Je mu nejspíš třicet - dost na to, abys věděl, co chceš, co umíš, co miluješ a v čem vynikáš. Zomby si to uvědomuje a - netroufám si říct že proto, je - hm, dobrý. V říjnu má být v Prazem, a ten, kdo tam nebude, to může okecat jen omluvenkou vztahující se na špatnou logistickou & dopravní situaci. Zomby si tady bude tykat s Kevinem Martinem a.k.a. The Bug. Sonické ataky na hranici análnosti, houpavá chůze/tanec, všudypřítomné papírky, absence hilly-billyovství, euphoria.

Zásvětní symbolika, grafická obeznámenost, nepřekonaný vzor garage music z raných 90's, kluby & Atari.

Trocha osobna, vol. 2 - v květnu jsem šel do lázeňskýho parku, sluchátka na uších. Klasika. Vidíš lavičku, vyhledáš opěradlo - na těch horšího provedení to není vandalismus, ale povinnost - koukáš. Hraje ti Zomby (nebo The Bug, Flying Lotus, Joker - jak si všichni namyšleně říkaj, všichni v jedný lajně, každý takříkajíc originál, mračej se na sebe a svou zpověď podávají prostřednictvím hudebních disharmonií a nečekaných propadlišť a jeskyní - když už o tom mluvíme, rád bych zmínil Deadly Avengera, který, ač z jiného ranku, vzbuzuje, alespoň u mě, pocity srovnatelné s výše zmíněnými hrdiny a bručouny; uši jsou vždy plné sonických výletů a ataků, vstříc progresi nečekaných dimenzí, provedení a barev, byť to třetí a poslední jde brát relativněji než se zdá - zeptej se však Jokera pro fundovanější pohled na věc: jo, chtěl bych to mít stejný jako on, slyšet u babči Chinaski na ČRO1 a neřikat si Chinaski/sračka, ale Chinaski/karmínová; jo, to by byly věci, dojmy & pojmy) a ty se vrníš, civíš a dumáš o tom obrovskym, pro tebe dřív neznámym a tudíž neprozkoumanyým světě, uši ti úpěj' z tý síly, z tý jinakosti. 'Nevím, jestli je lepší, ale je jiný." - řekla postava z Quo Vadis a mně se to vždy vybaví v souvislosti se mnou a každým, koho si aspoň elementárně vážím. Zacílíš svůj pohled na ten pozemní svět - svět minimalistických rozměrů tj. mravenci a jejich kámoši a kámoši jejích kámošů (a naturally i nepřátelé kámošů/nepřátel) - a najednou ti vše zapadá do všeho, ta hudba ti evokuje současnou civilizaci a její stav. Stav chaosu, apokalypsy, která příjde a která se chystá a ty to víš a neděláš nic, protože nic ne(z)můžeš. Vzpomeneš si na mravence, vajgly, jehličí, šišky, obaly od chipsů, tagy na lavičce. Říkáš si, že se tě to netýká a ono jo, kámoši, s tim nic neuděláš, tak to je a dlouho bude. Zaposloucháš se do Zombyho, když se tě ptá "where were u in '92?" a tebe trkne, že s myšákem v peřinkách, ale že o to vůbe nejde. "Where were u in '92? Where are u now? Where are u gonna be in 5ers?" Nabízí se otázka, jestli si všechno moc neberu, jestli se s tim příliš neztotožňuju a nejsem moc za hranou, ale mě vždycky bavilo dávat věci do kontextů a současně vyzdvihovat marginálie, vážit si působivých efektů: vidět věci jako metaforu jiných věcí, věřit v to, že neplatí jenom pro Nokii to heslo "everythin is connected", mít dost drzosti a odvahy na tom participovat a přitom si myslet svoje, nedávat na sobě znát emoce a pak to odtřelit někde jinde, klidně i "avoir l'air de looser", hlavně si snažit zachovat nějakou vnitřní kreativitu či co, utápět se v nikam nevedoucích souvětích a syntézách, psát tečky a pomlčky tam, kam nemáš, nastudovat si pravidla a pak je porušovat, nesnažit se prvoplánově psát tím odskákaným foals'n'schnaps stylem Kida A, jakkoli je to efektní a inteligentní, bolí z toho hlava ve vyšší koncentraci a konzumaci, viď, být provokativní, ale nedávat to na sobě znát, vol.2. Vážit si odlišnosti a snažit se posouvat sebe/věci kolem sebe nějakým způsobem dopředu. Zomby je přesně takový, respektive já ho tak vidím - vidím se v něm, promítám do něj svý pocity, dojmy & pojmy, tužby. Je to, jako když si někdo hraje s Harrym a promítá do něj sebe, snaží se tak chovat a vypadat, akorát já to, fuck off falešná skromnosti, dělám 180krát líp, jsem úplně na jiný lajně než ten plebs and so is Zomby, je to můj kámoš do deště. A propos, Addicted to rain je ta nejrelevantnější skupina na last.fm. Chodit v dešti se sluchátky na uších, kapucou nad nima, converskama se dotýkat vody, nevidět nic než jen šmouhy a zpívat si šš-šš-šš-zombyyyy. Tak takový je Zomby - nepostihnutelný & nevystihnutelný, elitářský, odtažitý, lowkey person, progresivní, plný skunku, nesnášící LOL jako každý normální člověk, řvoucí v temnotě do zrcadla své freudovské variace - vše na jedno téma, s jedním následkem, jedním pocitem: get me out of here, vole - a konečně, progresivní as fuck, na hraně Boltova rekordu a možná o trochu dál, pár setin sem tam, tam sem, proč ne, když everythin is connected and new. A abychom to necentralizovali všechno směrem na něj, je jich tu víc. Jsou ve větším počtu než studentští vůdci všech revolucí in da world, což má za následek, že jsou zmatení, pobíhají sem a tam, hrajou si v květináčích a vyhání odtamtud mravence a tu havěť s nimi spojenou. Začínají Afghan Whigs a končí Zombym, neboť po Z už vše končí a nastává pomalý fadeout směrem dolů, směrem plebs, tedy do míst, kam by se nikdo, kdo má trochu rozumu, hudby v iPodu, sociálního & kulturního uvědomění sebe sama nikdy nechtěl dostat.

"Svoje umělecký jméno jsem si zvolil s rozmyslem. Všichní mí oblíbenci jsou totiž už mrtví. Já vlastně taky. Všichni jsme mrtví a tohle je peklo." Kdybych se tolik nebál krve, podepsal bych to svou vlastní.

lockett pundt and his plaza

Jako bodavé sněhové vločky, pomalu se rozpouštějící na polorozpadlých lavičkách. Celkový obraz zamlžený, nacentrovaný tak, že se na okrajích tvoří šedohnědé šmouhy. Teplota se drží při zemi, slunce si však pomalu tvoří prostorm aby s finální A Threaded Needle rozjasnilo celkový koncept. Celé to pozoruješ naostro se svými 4dio, rozostřené záblesky tančící na tvrdém podkladu.
Lockett Pundt nestrávil dospívání s nemocničním personálem v zádech, nemá tak nosné téma, které by mohl zúrodňovat (předchozí věta neznamená, že to Bradford Cox dělá a lacině vydělává na vlastní story). Lockett Pundt byl dosud jen o trochu viditelnější než neviditelná druhá polovina Deerhunter. Lockett Pundt kámoší s Coxem od doby, co mu začaly růst kosti a problémy. Lockett Pundt vytáhl v zimě námořnické tričko a The Floodlight Collective vydal za sebe. Lockett Pundt už se nemusí cítit jako génius bez ega. Jeho deska je největším egem.

Mohou sněhové vločky bodat i hladit v jeden okamžik?/překonal svou přirozenou upozaděnost a vytáhnul do boje.

Ty melodické náznaky jsou tak prchavé, že je přirozené se bát, aby nezmizely. Bodají a hladí. Může se člověk odpoutat od kámoše, se kterým strávil 80% svého životního příběhu? Coxovi asistuje i v rámci Atlas Sound, spoluvytváří mu Micromixy, říkáš si - s tim rachitickým all-year-long pacientem, oblečeném v souladu s nemocničním dress-codem? WTF?
Sám to taky nemá lehký, terapií je mu hudba a s ní spojené prožitky, srnky a požitky. Na coveru má nádhernou kompozici barev a stínů, sám je podobný. Tichá síla břehy mele, když ještě z okrajů našeptávají Animals, No Age, HEALTH .. (vsadím se, že The Floodlight Collective odráží jeho čirou esenci, bez kapky kalu, svěží a správně dýchající) (trápí se, trápí, v pokoji mu vyhrává ticho rušené sebezpytujícími výlevy šesti strun).
Na desce se vše prolíná - obrazy přechází mezi sebou, v sebe, tam a zpět - světlo tvoří stín, vločky polehávají na houpačkách. Nebudu kecat - chtěl bych být jako on a někdy se tak cítím, což je věc, kterou u Coxe říct nemůžu. Lockett Pundt se hrabe v sobě a dělá to v souladu s módními trendy na low fidelity poli. Hrabe se v sobě a kope ryzí zlato. Mohl by celý podnik prodat a pouze inkasovat procenta, na to je však příliš čestný a pracovitý.

Kdybyste ho poslali kopat brambory, udělá to a sám bude toužit po Odelay na vinylu. V duchu vás prokleje, navenek nedá nic znát. Sopka uvnitř bobtná a bobtná.

Je to jako s converskama. Záleží na tom, jak je nosíš. Jak se přitom cítíš a jak vyzeráš navenek. Může je nosit každá slečna s rovnátky, co (ne)slyšela o Vietnamu, ale nebude to ono. S Lotus Plaza je to stejné. Zní z toho osobnost, znalost, ohromující koncentrace nápadů a jejich diverzita.

Je vysoce morálně vyspělý, nikdy by nešel do války, ale kvůli utlačovaným by se bil.

Tričko FREE IRAN z indieshirts nosí jako jeden z mála. Je jedním z té odvážné minority. Je unikátní pro svou unikátnost. Hrabe se v sobě a kope ryzí zlato, part II. Dosáhl stejné výšky/úrovně jako Noah Lennox.

Představuju si, kolik odvahy a síly ho to stálo. Vydal se ze všech sil, odvedl maximum. Odvedl maximum, které ční nad vrcholem většiny letošních výborných desek jako Eiffelovka nad Big Benem. Je křehký, je svůj. Vaří se to v něm, zůstává proto zahalen mlžným oparem. Dal o sobě vědět jen tolik, co sám chtěl - nebylo toho mnoho, a přesto se Franzi Goumetovi protočily panenky.

Odhalil slabá místa a své přednosti si schoval napříště.

the inbetweeners & jay soukup in czech profiring.

Kamera zahajuje rotační pohyb, posune se o 65 stupňů, zabere scénu, 3-2-1: come on. Blick - obraz: cuck-koo! Si drápající se zpět do člunu, Si s řasou kolem krku jako s řetízkem - Jay s laugh-dikcí směle konkurující arctic monkeys (TI větší než fuckin Beatles se mu odrážejí nejen na hlavě, g-bros v 17letém obalu, 'caravan club's like a sexclub all over the europe') - Si zachycen v okamžiku, kdy i tuba gelu a 3 vlasy podléhají mocnějším vlivům & vlnám - 'it's really cold .. like .. really cold' - Neil instalující ponožku tam, kam by se nikdy dostat neměla - flashback #1: kdy přijde další briefcase-insult? STOP ME AND SAY HELLO, PLZ. Will nebude poslouchat dvojku z A Guide to Love, Loss & Desperation, protože asociuje .. co? - ryba (shark či cokoli jinýho) na udici, kam by se nikdy dostat neměla - 'so what if it's a shark vs it's not a fuckin shark', jen o bránici trhajících pár desítek vteřin později - chvějící se kamera (kameraman je z toho stejně v prdeli jako ty u toho monitoru, hehe) - světlice na cestě do stratosféry - cuck-koo! - flashback #2: je Tony Blair vážně debil? ne? fajn .. - 'why the fuck did you do that?' - 'because of the: hledej 5 řádků above' - dá mu Laurin minutu? - nedá - borec Si a mužné odhalení samotné jeho podstaty + a sock somewhere where it doesn't belong - kameraman zkoumá ponožku (nezdá se ti divnej?, pozn. aut.) - déjà vu - hádej kdo/kde - response: tam, kde by nikdy být neměla - .. a nic. Jen pocit, že Inbetweeners jsou chlapovi s pleší jako Janeček (cryptogram, eh) vzdálení asi tak jako Olze 'Joker: this lady's fuckin green!' Z kóta 100 na stupnici 10/18 (nauč se hodnoty písmenek podle ABC návodu, pozn. aut.). Slovy klasika, je to neskutečná prdel. Sejdu dolů: ahoj, ten Rychlý je dobrej, viď? That's a fact, man.

pt. II

Vážně si myslim, že k obálce Respektu #30 s Jardou Soukupem v hlavní roli můžu zaujmout jen 1 postoj: je le veux dans ma chambre! Jak skončila chudák Médea v originále, možná víš. Ale stejně, má-li být Jay Soukup novým Evanem Holyfieldem čs politiky, docela by mě zajímalo, kdo bude Majkem T? A co BLL (big lenny lewis)? Fuck Kličko, Valujev's a crap.
Kdo má nejlepší zvedák? Kdo ovládá pravej/levej hák? Bekend/levend? Paragánská padina?
A Kája Randák je Donem Kingem bleskové kultury. Chlapec bez strojku, co to jistí. Kapitán všeználek. Cuck-koo.