we bury our secrets in the garden and even more (and that's not surprising) we love peter silberman and his colossal story & hospice.

"When I was about 6, I started playing a kid-sized nylon-string acoustic guitar, though I don’t remember where it came from. I assume my Dad gave it to me because he was the one who taught me to play. Though now I’m remembering a story my parents told about me having a harmonica at a really early birthday party and spending most of the party playing it (and probably annoying the hell out of everyone)."

Asi by se to nemělo s tím nadšením tak přepínat, na druhou stranu zařvat stolní lampě přímo do ksichtu, že nic lepšího tady tenhle rok nevzniklo, stojí taky za úvahu a v celkovém kontextu, do kterého se dají počítat komponenty jako rozhovory, pdf příběhu alba, z kterýho mi zatím pořád přechází oči po obrazovce tam a zpět, plus pohřební atmosféra jako od Arcade Fire, ale nejspíš ještě víc přikrytá nánosem, aby ta energie prolítla až v tom okamžiku, kdy to na srdečním svalu urve nejvíc tý tkáně, pak v tomto kontextu se mi zmíněné pojmenování jeví jako odpovídající, a možná i trošku omezující.

"I actually shut myself away for about a year and a half before the breakup, right when I got to Manhattan. When you move to a new place it's a good idea to socialize, but I did the exact opposite. I ruined a lot of friendships. Then I started recording the album."

Taky mám pocit, že všem kovaným fans White Lies by to mohlo zavřít na chvíli pusu, podmalovat víčka, protože v tom srovnání se Angličani jeví jak, ne třeba pohádka, spíš v tom smyslu, že se buď do něčeho stylizuješ nebo ne, v kterémžto případě to žiješ: pak Peter Silberman asi nemá konkurenta, jeho 'colossal-sounding chamber pop group' se profiluje a uzavírá do pojmu jedinečný, což je něco podobně vibrujícího jako vzkaz uživatele v diskuzi na last.fm, kde stojí "tell Antlers fans to stop listening to Pains of Being Pure At Heart if you care so much!", protože tenhle výkřik je v podstatě aplikací postoje vůči černokněžnickým trojicím či čtveřicím z UK, jmenovitě White Lies a xx, The.
Těch dva-a-padesát minut je jiný prostor, něco, co by přednostně mělo poslouchat bez jiných běžících aplikací dole na liště a nahoře na obrazovce, pokud to člověk bere vážně a ne jako temnou pózu, jakkoli se asi vyplatí z materiálního i kultovního hlediska to druhé. Hospice mi vrací víru v to, že příběhy a košaté backgroundy ještě žijí a žít mohou. A ony i ty narážky na Bon Ivera, který se odevšad hrnou, nejsou vůbec vedle: nemluvě jen třeba o rozhovoru pro pitchfork, ono stačí nahlídnout trošku pod podkličku, pod ten nános, je to vidět.

"I’ve read half of about 20 books over the past year or two, but can’t seem to stick with one long enough to finish. One of those was “Unbearable Lightness of Being”, which I started 2 years ago and hated, then restarted a couple weeks ago and loved."

Když už nic jinýho, tak něco na způsob člověka roku.

try/buy/read/love.

jáchym topol is a name that people in venezuela know but here in czech, we prefer our icons like fucking viewegh and stuff .. it hurtz n suxx.

Představuju si Jáchyma Topola, jak dehtem přemazává všechny povzbudivé a přitažlivé projevy teplejších období a dělá z nich studené, hnusné podzimy v zimních bundách. Otázka pak zřejmě stojí jakože v tom smyslu, co dělá se studenými podzimy, že jo. Ničí je. Zatemňuje. Dělá černé černějším.
Sestra pro mě, díky knižnímu establishmentu, zůstává dosud odevšud zmiňovanou legendou, takovým temným grálem, na který se odkazuje, připomíná trochu B. Coxe, ale to už je nejspíš fakt trochu vedle. Kloktat dehet je nejen účinné spojení, taky delikátním způsobem delikátní asi 300stránkový předmět. Mischmasch, ale neuvěřitelnej, jakkoli jsou ty obě slova hnusný. Způsob, jakým Topol kombinuje dětské fantazie, příslušníky 2. obrněné brigády kdovíčeho ověnčené řádem druhého stupně kdovíkoho, uprchlé příslušníky východoněmeckého cirkusu, Hanku, řádové sestry, les Kupečák, praporčíka Kantariju a Iljovy mapy a poučky z příruček diverzanta .. je fantastický, všudypřítomný pocit jakoby se příběh rozprostíral do šiřky čtyř fotbalových hřišť at least, příběh plynoucí rychlostí tankové brigády, s cirkusovými přemety se potýkající. Svět jak z compu Anthonyho z m83, akorát se do toho motají diverzantské praktiky ruských surrealistů, německých komediantů, českých hrdinů a bulharských uniforem všeobecně. Ca fait dix-huit ans que je ne vends plus de téleviseurs noir et blanc míchá s ich möchte drei kilo Apfelsinen und trotzalles, das Haus wurde von uns gebaut (a nebetyčně mně sympatickej úsměv - buď dáš sem wird nebo tam worden, viď) a na výsledek mu přitakává praporčík Kantarija, jehož nedobrovolné smrti mi na konci bylo fakt hodně líto.
To Anděl je z jinýho těsta a materiálu, kamaráde. Žádná bichle, stopáďo, viď, to zkoukneš během chemie raz dva, ty COOH-y ti tam budou skákat, ty vole takhle jsem ještě pěkně po lavici nepsal jak teďka toho Jateka, pěkně černou okousanou propiskou, co cucám už od sekundy, jak mi to teďka de, to bys fakticky, vole, netušil .. prostě stopáďo, žádnej vopruz, kouř a čas, debilita a karbonyly. Nevim, jestli to je jenom můj über problém, ale když se na mě konkrétně někdo začne debilně projevovat, nevim, jak mu sdělit, že je fakt una bomber. A pak, že se Kabát nevyvíjí, ha ha. Anděl je to temnej, že mu chtě nechtě musí všichni filutové jen sekundovat. Občasné prosvětlení přináší pouze návaly červené přímo do oční krajiny.

arnaud fleurent-didier's got 8,702 plays and should have a way more parce que ses chansons sont magnifiques et éclatants et phénoménais.

he was about to throw it all away, that son of sam, and sadly, he did, which means his legend is still alive and actual, feel it, it's smiling on you.

Zatímco Jeffa Buckleyho znají i mý gymnaziální spolužačky skrz uplakanej cover Hallelujah ze soundtracku k zelený zrůdě Shrekovi, se všim co k tomu patří, tedy prepubertálním historkám, so fuckin tough pocitu vůči/o sobě, což je doufám snad to jediný co máme společnýho, nesmrtelný lásce k chemii a jejím uhlovodíkům, esterům a dalším sračkám, plus Abramovičovsky medvědí výraz na tváři v celém průběhu každodenního představení s prvky frašky a frašky a občas i nebetyčný tragédie, takže zatímco všichni tito výše popsaní a postižení znají jednu skladbu od Buckleyho a mají to zafixovaný jako vrchol sedmičkových diskoték s pantoflema na zpocenejch nožkách, tak Elliotta Smithe, kterej byl vždycky nezaslouženě a úmyslně, vlastně bychom měli být velice nebetyčně rádi, ve stínu slavnějšího kolegy a tak trošku ideovýho brášky, těmto spárům a drápům nepřítele úspěšně uniká. Sebezpytující výlevy zaznamenával pomocí kytary a mikrofonu, pak je vydával v té syrové podobě a formě, má za následek bezesné noci plné přemítání a převalování se tam a tam a zpět, kteréžto výlevy pak skončily celkem perverzně poeticky, nahrával své pocity a dojmy a pojmy, taky názory a postoje, nabízí se srovnání s Justinem Vernonem a Bekem Hansenem či sto-šedesáti-osmi méně osvětlenými kolegy, na které zatím padá prach, špína a bahno, kterým se musí prokousat ve své cestě ke krátkodobý slávě a nesmrtelný sebevraždě, občas included. Elliott Smith a jeho zřejmě nejlepší album: Either/Or je plná krásná, vlnící se deska, kde to vlnící pro změnu neí použito jako laciné a obvzlášňující adjektivu, ale pocit, který třeba z Alamedy přímo a nebezpečně chytlavě sálá. Je také smutná, hodně smutná, tak jako sám Elliott, který to navzdory krásný smutný hudbě a krásnýmu jménu skončil, a těch šest let bolí. Další album: Figure 8 začíná skladbou Son of Sam a není moc co dodávat, co doplňovat. Měl jsem pocit, že soundtrack k říjnovému a vůbec podzimnímu procházení se se sluchátky na uších a listím na chodnících je u mě definován, asi ne, hele. K mý černý větrovce Elliott a mrazy pasujou velmi pěkně, tak nějak si to sedlo, nálada s kytarama a příborem.

their spectacular way of live includes love, love, girls, pills, love & enormous lust for life, which is perfect for them, for you .. love you girls.

Do světa rozesílají zkazky o tom, jak se jim při tvoření svého debutového eponymního alba povedlo zkonzumovat a smíchat do sebe všechny druhy pilulek a prášků, které byli schopni najít: plus trošku lascivní název, San Fran v pozadí, frontman s životním příběhem srovnatelným s lídrem Deerhunter, přímé skladby s texty, co se vztahují k osudovým láskám a občas jsou vkovány přímo do názvu té či oné skladby. A hned ta Laura nabízí vskutku příjemný a zajímavý vhled do světa Chrise Owense, boye, co toho zažil tak na dva Murakamiho romány. Své příběhy vtěsnává do dvou-tří-čtyřminutových hymen nesoucích se jedině v rytmu slunečních paprsků v North Beachi, s občasnými přelivy sakra studenejch větrů, točících se nad Golden Gate. Šedesátky z Girls táhnou všemi směry, do všech výšek a záhybů našich/vašich kabátů. Ty šedesátky tady znamenají hlavně Wilsonovi, v té klasičtější verzi, co vzdává hold hlavně těm bojs v názvu. Girls se tváří obyčejně, teprve postupem tracků, času a otáček se zarývají hloub a hloub a dávají o sobě vědět. Od začátku naopak ukazují, že jde o sólo projekt, sólo výtvor a ideu. Jde to brát jako další podobu s bojs nebo taky ne a je okamžitě vidět, co je správnější. Na albu je nejlepší hned první track a hned první fráze, která se může vlnit jako slogan na profilech všech uživatelů, nehledě na znalosti, přehled a délku vlasů, pohlaví a barvu conversek i jiných bot. Girls samovolně atakují širokou masu, tak širokou, že tomu můžou odpovídat i nekonečný pláně Středozápadu, slovo samovolně znamená to, že tihle bojs na hranu popularity nehrajou jednak kvůli tomu, že jsou chytrý, jednak proto, že v záplavě pilulek, girls, rozesmátejch slunečníků a energetickejch drinků je nic nemůže zajímat míň. Nedokážu nebo nechci si představovat větší doporučení, hlasitější yay.

people never describe me as a bruyant person, there're more into intro/shy/boring crap, so there's definitely no place to turn, it's crowded, man.

why?: these few presidents.




dan deacon: get older.




crocodiles: i wanna kill.




japandroids: rockers east vancouver.




deerhunter: little kids.



more to come here, on noisevox.

also, their interviews are about to tell you something.

who you gonna vote for? come clear, thx.

wouldn't it be nice and yeah it would be, but we all don't wanna know her identity cause it would spoil the image and after all she keeps us alive.

Sally Shapiro je jako plachá divoženka ze zamlžených okolí, pobřeží jihočeských rybníků, tvář jí prosvítá jen tak aby se neřeklo - celé jako by to tvořil sám Monet - s vrbami v pozadí, v celé kompozici se skrývá dívčin podpis či vznešené sdělení, schovává se v pravém dolním rohu, na 135 stupních, ve směsi bahenního nánosu a leknínů za zenitem, zetlelá směs, která (jakoby to byl sám záměr komponisty) zdánlivě tvoří přímý opak a protiklad (tedy odvrácenou stranu, která navazuje - stačí začít vnímat kruh, na jehož ohraničení jsou kolem dokola vytyčené pojmy, ne v jedné přímce, a tedy v protikladu, ale vedle sebe, ve vzájemné harmonii - seš tady a teď, tady buď, sem patříš - kde se k sobě choulí extrémy a šedé nálady a pojmy si jsou ostrými a nesmiřitelnými nepřáteli, ty vole jdou si po krku, ostře), v kterémžto prostředí nůže mít bytos (či objekt, nálada) zcela rozmazané kontury na první pohled sobě nenakloněných prvků (či barev, nálad), které se k sobě ve škodolibé radosti, se zvednutým obočím, naklánějí a šeptají si francouzská slovíčka láskyplného druhu (protože sám obraz sleduje francouzskou perspektivu a krajinu, koneckonců i hudba Sally Shapiro je více než co jiného francouzská, i když dvě hlavní územní inspirace, vlivy a infiltrace jsou na první pohled zcela jiné, jedna švédská a druhá berluscconiho) a povídají si staré příběhy, jsouce ale v duši zarytými modernisty a avantgardisty, se skoro až dadaistickou rozpustilostí nechávají minulost za sebou, chtějí dýchat nový vzduch, dýchat novou krev, přitom ale nezapomínají na kompozici a komponistu, který je někam zasadil, fungují v určité kontextu, zachyceni v minulém okamžiku se snaží ovlivňovat a lepšit chvíle přítomnější, nezapomínaje však na Sally, ať už to je jenom hra a přezdívka nebo pevný, skutečný základ, která do hudebního výrazu popsaného obšírně výše přidává své osobní bolístky a kouzla, a že jich má, mohla by rozdávat či prodávat, mohla by vystoupit ze šera anonymity, vyjít na světlo, vyslat sebe sama na rovnou cestu až někam do prdele, nic jí však nestraší víc, jak jí tak ty chudáky, co jí znají, protože kdo jiný než chudáci tuhle hru ještě hrají, kdo jiný než oni je schopný vydržet ty zamčené sedmiminutové kompozice, osvětlené občasně snad už jen pro ně, pro kolektiv pár známých a pár jejich známých, pro rodinu pár či vůbec pár generací, ztracených a vyvrhnutých jako ty lekníny v pravém dolním rohu, na 135 stupních, koho jiného než je už nějaká Sally zajímá, kdo se jí snaží pochopit, kdo za ní hoří, kdo o ní popisuje papíra (ať už virtuální či ty hmotné, hnusně bílé, z jedné strany popsané strojem či přírodní barvou, dětské kresby mísící se s perverzní černí stroje, na jedné straně slova k Lekmanově I'm Leaving You Because I Don't Love You, z druhé straně psáno snobskou Parkerkou, rozhazování barvy, peněz, jihočeských stromů, dopravy a kysličníku), kdo hoří pro ni a za ni, kdo si s ní má co říct a kdo si s ní chce něco říct, sborové after all she keeps me alive na jazycích či na vestách, pod lampou, v pokoji, neschopni vyměnit žárovku a usmát se, věčně s nesmělým pohledem, kurva já na to nemám, v rytmu římských tanců nad ohni, tancy pod pouličním osvětlením, poblité lampy a hnusné chodníky, nad vším bílé špunty v uších, naplno a za rychlé chůze, after all she keeps me alive zpívané v jiné možnosti třetí osoby, toho jednotného druhu a ražení a vyražení, v hlavě blaho a zmatek a perverzi a impresionistické nálady, Renoirova Snídaně veslařů v jednom uchu, Sally Shapiro v tom druhém, žádná sranda, spíš zamyslení nad osobním stavem, nad stavem klinického naladění a nastavení, nad tím Monetovým obrazem, koukej na to jezírko a lekníny, můstek vystupující přímo k tobě, sleduj to rákosí nalevo, sleduj a koukej, pozoruj jestli se tu nemíhají švédští či italští imigranti, přeběhlící přes hranice, pevné a skutečné, probuď v sobě sociální myšlení a solidaritu, poslouchej Sally, neztrácej čas, hrabej se v sobě a ser na jiný, věř si, prohlížej si sám sebe v zrcadle, věř si. Skvělý na tom je i to, že přímočarý tety v renaultech u toho můžou zavzpomínat na prohopsaný léta v Duplexu, skvělý účesy included.

you asked me why? and i told you a fairytale about two jewish brothers and a boy called doug and their admirable way for an interview on noisevox.

Why? mě kromě neokázalé a na pomezí hip-hopu, freak-folku a indie oscilující hudby moc přitahují svým, podobně neokázalým a přemýšlivým, projevem, jak na deskách v podobě nějaké ceny zasluhujících textů, tak z očí do očí, z očí přes obrazovku. Jejich Alopecia udělala z hip-hopu divadýlko pro konzumenty levný koly a hnusnejch chipsů, naopak vyzdvihla a obnažila jádro, jádro osobní výpovědi, vymezení se vůči něčemu či čemukoli, zaštítila to osobními/osobitými texty, Yoniho výpověďmi, skládačkami jeho osobnosti. Ano, je tady these few presidents, podobně vidíme málo skutečně obdivuhodných lidí, hudebníků, někoho, ke komu lze vzhlížet a nemít u toho ulepený vlasy, tak nějak od čehokoli. Udělali si dobrej den ze všeho, k čemu v post-pubertálním věku koukali jako k ideálu, vypíchli to důležitý, nahráli a mohli slavit. Po dvou letech vyšla deska nová, Eskimo Snow, mnohem více ponořená do freak-folku, podobně neklidná. Neobsahuje neprvoplánové hity, neobsahuje ani ty prvoplánové, které se u Why? nikdy nenosily, je do sebe zašitá, vykukuje z šedivýho pytle, šedivě se i tváří, pod povrchem vrní a hejbe se. Sám Yoni a Josiah a Doug to vysvětlují tady. Mimo to hrají, žertují a smějí se, zasněně sledují zdi a vůbec dělají všechno, pro co je tak záhodno se jimi zabývat.

his name is pablo díaz-reixa and he's gonna play on the street and then noah will join him and you're about to hear something that's quite fantastic.

Jejich fotbalovej manschaft jsem nikdy moc nemusel, orientalismus jako pozůstatek po bývalejch okupantech se v tom taky vezl, plejáda osmahnutejch romantiků s ulízlejma kudrnama mě nějak nenutil k tomu změnit názor, formovanej už někdy od dovolený na ostrovech pod ně spadajících, kdy sluníčko vadí, jazyk je ti podvědomě nepříjemnej a Luis Figo blahé paměti je vlastně Portugalec, i když se producíruje v tom all star výběru společně s tim kriplem Raúlem, kterej je tam asi doteď a ever after. Možná proto si mě teď tenhle jižanskej Panda Bear tak dobírá - jeho pilulková směs tropicalismu, slunných plážových odrhávaček a noiseového nádechu a přesvědčení nabírá vítr do pomyslných plachet a přenáší někam jinam, do jinýho mikroklimatu, kde z tebe pot crčí jak v Riu a písek čvachtá v sandálích, společně s velmi dotaženou směsí bordelu z vyplavenejch kondomů, kdy ho posloucháš na rohu ulice v nějakym pyrenejskym městě, podupáváš v bílým nátělníku, pak se dostáváš do rytmu a s tebou i ti ostatní, samotnej El Guincho hraje s nasazením Dana Deacona, rozcuchaný kadeře mu padaj do čela a teče z něj pot. O srovnávání s Person Pitch si jeho Alegranza skutečně říká, jejímu autorovi je to taky pilně podsouváno, ta podobnost ale sama sebe definuje jako ideovou, ne zvukovou, a tak je potřeba se na to dívat, i když: až se Palmitos Park bude prohánět vaším last.fm scrobblerem, bude to asi všem zúčastněným dosti jedno a důležitá bude energie, ta energie co láme, hejbe se a vůbec napovídá, že na tomhle poloostrově žijou dvě postavy jinýho jména a stejných, když ne kvalit, tak odhodlání, sami sobě konkurující v tom, kdo v záplavě vstřebávání motivů a jejich upgradeování ztratí míň ze sebe.

we definitely think that you can see at least a bit of future in ernest and his music and his photo-blog even if you don't know what balearic means.

Washed Out je projekt plný blond lo-fi hitovek, ne žádných dlouhých, postupně gradujících skladeb, ale rozsekaných dvouminutových hitovek, které, kdybyste je složili dohromady, vytvoří tu složitou kompozici, ovšem asi ne takovou, jakou byste si představovali a možná, pro ty horší z vás, přáli. Dost často si všímám a irituje mě to, jak jsou určitá alba či jejich tvůrci dáváni do souvislostí s ročními periodami - jako je letní deska, deska k prvním jarním krůčkům bez mikiny, deska do tuhých pražských mrazů a ulic. Jako by nebylo očividné, že důležitý jsou pocity a nálady, ne kulisy zařící na všechny strany jak bilboard Paroubka v Pardubicích na okruhu. V tomhle směru tedy Ernest Green servíruje skladby přesně na konec září, na ještě teplý konec září, kdy se ideálně chodí běhat patnáctikila do parků a na školní hřiště, kdy ti zatim nehrozí ty oblaka před ksichtem: z vyčerpání a lenosti spojený s rozležeností. Což v překladu znamená to, že se s vydáním High Times skoro trefil. Takovouhle desku by natočil Beck, kdyby přitom běžel jenom jedním stylově vytyčeným koridorem a nestřídal disciplíny. High Times je umístěný na prosluněným placu, po kterým když se projdete, na bílý tričko si hnědou fixkou načmáráte název osmýho tracku v první osobě, je jedno jakýho počtu a čísla. Takhle příjemnej pocit lehkosti jsem měl naposled snad s No Way Down od Air France. Jo a v kategorii největší sprinter roku tomu rezervujte první flek: necelejch 22 minut. O tom, s čim to souvisí, přemýšlejte v rámci tréninku.

no one wants to die alone.

Miláčci alternativních amerických kruhů, kámoši No Age a Dana Deacona, ikony současných generací. Bradford Cox se důsledně brání zužování a zaostřování pouze na jeho osobu, protože tu je víc géniů na place. Svou mlhu vytvářejí soundem, ty pódiové nechávají doma. Mlha zahaluje veškerou jejich produkci - ať už týmovou (Deerhunter) nebo sólovou (Atlas Sound/Lotus Plaza). Nechávají zvuk mluvit sám za sebe. Kytarista Lockett Pundt kytarové riffy násobí rozličnými efekty a vysílá do oběhu kytarové bouře, jednou prudké, povětšinou však mazlivé: mazlení s zadním efektem, mazlení nemotorného druhu. Frontman je sám sobě návykovým démonem, nikoho dalšího na to nepotřebuje, přesto se zdá, že démony slábnou a na povrch se derou první paprsky. Jeho Logos je slunné, zasněné místo, hladinu čeří drobné vlnky. Nárazům do temnot první kategorie odzvonilo, kolaborace s Pandou Bearem je dobrým odrazem novém zeitgeistu. Elity současné scény vstupují blíže do centra obrazu. Na Let the Blind Lead Thos Who Can See but Cannot Feel byl Bradford Cox umanutý, zakuklený sám do sebe, bodal. Jako vločky na zasněženém poli, za zvukové níže. Logos je oproti tomu více přístupná, více hitová, tulí se. Rozvláčně se rozprostírá po parcích a zahradách, aby náhle sklapla a zabodla se. Bradford Cox bodat umí, šikanuje zvukem i do sebe šifrovanými, mantroidními texty. Nehraje na to, co si myslí jiní - kdyby na to přistoupil, nevylez by z uzavřeného prostoru: 'four walls made of concrete/six by six enclosed' jsou Deerhunter na loňské desce. Mezi váženými klienty klubu The Smell by ho ráda viděla většina, byl by tak ještě víc ukotven v komunitních kruzích a řadách. Mohl by Randymu Randallovi pomoct s instalacemi a ještě by z toho vznikla nejmíň coververze Elliotta Smithe.
Příběh Bradforda Coxe je notoricky známý: od mládí žije s Marfanovým syndromem, jak se zdá, pohonem kostí i talentu. Prostředí atlantských nemocnic zná víc než kluby na západním pobřeží, nemůžete říct, že by to na něm nebylo vidět. Mohl se přesto stát kýmkoli, on si vybral Atlas Sound, čtyřstopový magneťák, do kterého nahrával. Materiálu tak vznikly tuny, určité procento těch tun se dá nalézt na deerhunter/atlas sound/lotus plaza blogu. Nahrávky, co vznikaly při dešti, za zavřeným oknem. Doba, kdy materiál přestal mazat a naopak prezentovat, se dá těžko určit, dost možná ale souvisí s příchodem Locketta Pundta na scénu. Setkali se na škole a nemohli udělat líp: Deerhunter jsou možná původem Coxovi, kytarová tornáda a smrště však produkuje tento 'génius bez ega'. Můžou si říkat bratři, mají na to plné právo, po letech vzájemné podpory a prezentace. Prý stále bydlí spolu, pokud ano, celá ta story je ještě rozmazanější a romantičtější. Druhou polovinu čtyřlístku tvoří Joshua Fauver a Moses Archuleta, za to, že se organický stroj skrz naskrz občas nezadře, můžete vděčit jim. 'Go to a parking lot/sit on the ground and cry/you'll never know why' je citace z Twilight at Carbon Lake, posledního traku z Microcastle.


Turn It Up, Faggot je první album, to album, co prý už nikdy nechce slyšet: divoké, černé. Největší nával deprese, což je tady řečeno s vědomím, co přišlo později. Bezvýchodné, slepá ulička s jedním prozaickým koncem. Deerhunter jsou natolik inteligentní, že si to uvědomili a rozhodli se hrát na schovávanou, odteď své výpovědi maskují a všelikaj překrývají a přemalovávají, tváří se nečitelněji, přitom neuhýbají svou podstatou. Opozici ostatním tvoří tím, že oni se dokážou posouvat. Vznikají Cryptograms, od roku 2007 má scéna patřit jim. O poznání harmoničtější koncept, mazlení s bodavou vložkou. Bradford Cox si zvyká na pozitivní vlny zájmu a postuje jednu skladbu za druhou, scéna si zvyká na Atlas Sound, songy, co by klidně mohli hrát Deerhunter. Kombinují noise, shoegaze a ambient, pozornost na ně upřená se zvyšuje a násobí. Současně začínají na povrch vylézat ideoví bratři - losangelší No Age a HEALTH, z druhé strany divoký kanadský performer Dan Deacon, plážoví punkeři Fucked Up, Why?, Times New Viking. Začínají se dít velké věci a Bradford je nekorunovaným králem, ideovým otcem. Už ne odmítaný kripl, fascinující král fascinující scény.
Minulý rok byl jeho rokem: obecně vzato, stál za třemi alby. Microcastle/Weird Era Count., dvojalbum s bujícími emocemi pod povrchem. 'To get older still' tu zaniká pod proudem kytarových stop a efektů. Texty jsou do sebe zachumlané, slogany fajn, ale užívej radši s hudební frakcí a složkou: útržkovité výpovědi, výkřiky do šedivého ticha, obnažení až někam k pupíku. Nepovedené dětství tě dovede a)k povedenému uzavření do sebe b)do pozice, kdy ti ostatní jsou jedno, nezáleží jak to kdo vezme, otevřeš se a zpíváš si whatever ve studený sprše. Znova - slogany si najdi. Bradford Cox stojí ve studené sprše a kreslí ručníkem po průhlednejch dvířkách: přejede ručníkem čtyřikrát dokola, udělá kolečko, z kolečka srdíčko, dva kroužky jako srdce srdíčka, to get older still zaléhá v kytarovém oblaku. Dělá to už bezmyšlenkovitě, aby náhodou nerozhněval tradici, aby karma nezanikla. Rozmazání dvou kroužků bere jako dotek. Studená voda omývá bělavé klouby.


Na Logos, druhé Atlas Sound, umístil dvě kooperace: jednu s Pandou Bearem, druhou s Laetitií Sadier - při vší úctě se nemůžu rozhodnout, co by se mělo houpat v anuálních žebříčcích na konci roku výš. Quick Canal je osm minut převelice silného driveu, Walkabout zní jako když si kluci zpívaj ve studený sprše, každej v jedný, dvě sprchy v jedný koupelně, dva ručníky + dva kohoutky, jeden (geniální) výsledek. Dvě nejaktuálnější jména na nástěnce, připíchnutý zelenýma špendlíkama. Nikdo se jim teď nemůžu rovnat ani se s nimi alespoň v náznaku srovnávat a porovnávat, unikají řazení a přitom nestřílí ze žádnýho only for intelectuals hnízda.
Co bude dál je otázka ohodnocená jackpotem v plné výši. To go away and not look back je úryvek z Walkabout, dobře - skladby no. 1. Sledovat Bradforda Coxe a Noaha Lennoxe i z té obrovské distance je jako sledovat včelky při práci a fetovat přitom aroma z prošlejch melounovejch orbitek, pěkně z balíčku. Je to radost. Měli by udělat all star team, takový LA Lakers, weird složení s Bradfordem Coxem pěkně pod košem, motat kolem se budou Animals, Yoni Wolf, Randy s Deanem, Lockett jako nebezpečný křídlo bez velkejch ramen a keců + Dan Deacon jako kouč, s pleškou a balónky. These guys are spidermans of the ring. A Devendra Banhart bude potulenej manager v pozadí.

my bloody health at pianos.

more.

jim smith's idea.

Pojem The Smell se aktuálně objevuje v snad každém článku Kida A, takže je pravda trochu pokleslé se na tom trendu vozit, nicméně - tato komunitní základna založená takovým trošku biblicko-noiseovým trojlístkem Smith, Silberman & Shirinyan si zaslouží každé, jakkoli elementární, zvěčnění a zobrazení.

Throughout its more than 10 year history, The Smell has been dedicated to the principle of D.I.Y. We are completely not-for-profit and volunteer run. The community of individuals who call The Smell their home, whether it be the musicians who play here, the artists whose work hangs on our walls, or the dedicated supporters who attend our events week in and week out, are the same individuals who book the shows, run the front door, provide quality sound engineering services, staff the vegan snack bar, and help with cleaning and general upkeep.

Svou DIY ideou samozřejmě láká - po postupného odchodu a vycouvání dvou otců zakladatelů, se stal Jim Smith ikonou jak místní, tak transkontinentální. Klub funguje non-profitově, lístky se drží záviděníhodné hranice 5$ a Smith je v pozici jediného zaměstnance/šéfa/guru LA no-fi/lo-fi/noise/experimental komunity.

Posledních 5 slov a je velmi neodolatelným způsobem cool.

Abe Vigoda, HEALTH, The Mae Shi, Mika Miko, No Age.

Pět slov se protne s pěti pojmy a vytvoří 5ti babkové stavy.

Cítit se provinile kvůli opakování omletých věcí je oprávněné, pořád ale převládá potřeba šířit se.

Dodává to, nezaměřeno konkrétně na zvuk, pocit té umělecké pospolitosti, kreativity, open-free prostoru v tom dřevním smyslu.

Factory této a snad i té neodbytně se blížící příští dekády.

Sousloví opít se noisem jsem nevymyslel já a jsem tomu rád.

Nicméně dá/má se souhlasit.

Randy Randall, Dean Stunt, Benjamin Miller, Jake Duzsik, John Famiglietti, Jupiter Keyes, Brad Breeck, Jeff Byron, Tim Byron, Bill Gray, Jon Gray, Jacob Cooper, Jennifer Clavin, Jessie Clavin, Jenna Thornhill, Michelle Suarez, Seth Densham, Juan Velazquez, Michael Vidal, David Reichardt, Dane Chadwick & Jim Smith: love you all.

.. výčet je omezen jedině mou omezeností, kreativita se rozprostírá na podstatně větším prostoru.

spiderman of the rings.

Dan Deacon je takový ten infantilní plešounek, s tlustými obroučkami brýlí coby poznávací značkou. Svůj trademark pak má i jeho hudba: je skutečně Spidermanem svého druhu, změny temp a nálad přelívá zešmoulenými vokály, pohádkové zvuky přetváří v sedmiminutové kompozice. Zubatý sonický atak proudí ve zběsilém, dvakrát zrychleném tempu, do toho obrýlený šmoula deklaruje .. ne, nedeklaruje: zvukem přebíjí jakékoli rušivé prvky. Svou letošní dvojku Bromst zaštítil početným ansáblem, Spiderman zůstal a rozkvetl do zachumlanějších poloh. Někdo rád škatulkuje, proto mi u Dana Winamp nabízí: genre=absurd. Absurdnost blábolu zaštiťuje dlouhohrajícími kompozicemi tvaru a nálady nafukovacích balónků. Jeho Get Older nejde brát zas až tak vážně. Stojí mimo genry a má svůj ksicht. Babičky kanadských prvňáčků před ním i s potenciálními oběťmi přechází na opačný chodník. Ústřední hippie druhé poloviny rychle doznívající dekády by bylo laciným pojmenováním, mně se líbí ten Spiderman. Šmoulaman můžou psát jen idioti. Jeho live performances jsou organickým procesem, kam se shromažďují dárci bacilů a litrů potu, které odmítli jinde.
Vystudoval to, co momentálně dělá, akorát v jiném prostoru, úrovně se neprotly, souřadnice si s ním neví rady, protože v prostoru nedokážou zabrat všechno. Je párty a pro tuto cílovou skupinu zůstává nepřečten, kompatibilita je v hajzlu, elitáři ho chápou, berou za svého, neohrnují nos. Poučili se. Dan Deacon se vznáší v prostoru a cucá lízátko.
Bromst je kalorickou explozí - Dan Deacon svou pověst prvního performera dneška posunul o kus dál, na okolí přitom nebral ohledy. Na ohlodaný skelet debutu přidal svalstvo. Razantnost a rychlost běží ruku v ruce se vzrůstající racionálností. Ano, Baltihorse je neobyčejně, a dalo by snad občas i říct nezvykle, vzrušující hudba.
Viděl jsem jeho tour/schoolbus: nejenže se to povedeně rýmuje, ten dotek hippie kultury promítnutý 40 let dopředu, v 09 oblečku, s pleškou a balónky, je patrný z poslední sedačky. Étos umělecky povznášející a obohacující, fuck, komuny: komuny v tom bohabojném slova smyslu. Možná i ateistickém, nevim, každopádně - je málo lidí se stejně cool chováním, tvorbou a pověstí. Rozjede každou párty v intelektuálním prostředí, křičí find my soul a žene to přes šmoulí filtr. Moc bych ho chtěl vidět. Přijeď chlape, přijeď schoolbusem.

+ jeho klip k paddling ghost stojí taky za to.

heart skipped a beat.

Nejde snad ani tak o to, kolik možných vzorů, vlivů a myšlenkových proudů a pnutí tomu napočítáš. Jasně, Cure, Ianovy conversky, klávesy používá kde kdo, ne nutně z té dominantní anglosaské scény .. a celý se to tváří bezpředmětně. Už s tím úvodním Intrem: vyplatí se vyjmout prvních 40 sekund, udělat si takové intro z Intra, menší intříčko, a poslouchat. Stuck on repeat. Atmosféra cesty do školy, v 7:11 am, cestou přes Arlingtonský hřbitov, za pološera a bublající mlhy. Plus zalití temnějším odstínem černé, jako módní doplněk, odpověď na první dvě věty above. Závan melancholie deroucí se skrz šedou ordinérnost - nebo, pro ty doslovnější a více emo na výši, bez iluzí o tom, že by se to s váma někdy protlo, skrz černo-černě-temný prostor mizící v dáli.
Vzhledem nevyhrávají. Němečtí fotbalisti nejsou zrovna těmi nejaktuálnějšími idoly, holky rádi vypadaj jako holky, ne jako kluci/něco. Na visage se tedy nehraje. Nahodím tu otázku ještě jednou a spojím to s The Whitest Boy Alive: není to ideově tak daleko od sebe. Nejvíc v zprofanovaném největším hitu/skladbě rozbíhající se hned po něm.
Nejsou nesmrtelní a nebojím se o to, že by se někdy utrápili, nebojím se o to, že by si do budoucna promítli linku a tý se, speakin strictly about quality, drželi, potažmo násobili 8.7 přirozenými čísly až někam na druhou ruku, stejně tak nepředpokládám, že by je zaregistrovaly high-school kruhy, širokospektré pruhy obyvatelstva a jim podobní.
Četl jsem, že zpěvák a zpěvačka nebo, je-li libo, fotbalista a zpěvák, whatever, se znají hodně hodně dlouho. Jejich hlasy se vlní v jiné oktávě, přitom jsou vlastně identické. Nu a - můžeš slyšet fakt jen na dějepisným semináři - proč ne. Sám bych víc věřil na sílu okamžiku, instinktu, popřípadě hypeu v jakékoli protoformě.


This stuff is growin on me/it's gonna destroy everything I always belong to.

Nedělal bych z toho událost roku, nedával bych tomu metály, neládoval bych to emo kids do mobilu .. šel/jel bych na jejich listopadový koncert a užil si sílu okamžiku/emo vlny plující Evropou. A jak říká klasik (v tomhle případě vlastně klasička): hlavně to triko z New Yorkeru, na splynutí s davem, což je přesně to, k čemu my už z podstaty věci odmala inklinujem, se tváří ideálně.

Yeah, sometimes I still need you.

Můj velkej obdiv za to, že svou nejlepší skladbu nazvali Intro. Skýtá to velkej prostor k nějakýmu posunu směrem vzhůru.

we like german footballers.

V souladu s ideou 5.59 dnešního zápasu - yeah, it was kinda tiring n boring .. but we'll beat them - se poněkud nese i charakteristika uplynulého časového i jiného období. Speciálně zaměřeno na fakt, že nu a můžou fakt už říkat asi jenom a) učitelé na dějepisným semináři b) dědečci z prvorepublikových filmů, z čehož, troufám si říct, plyne, že to je nepěkný. Pak je tu záležitost s volebním kolečkem, rudou stopkou radaru .. : well, Ivan Derer scored with his statement that what made him calm is the fact that in foreign journals they don't give a shit about us & the situation.

Inglourious Basterds zaslouženě sbíraj' totálně polarizovaný ohlasy: mám k tomu devítkový stanovisko a jsem rád, že to ostatní potvrzujou rozdílnými pohledy. A nezáleží na tom, jestli jde o 20minutový debaty o německý kinematografii, Pittovu italštinu, King Konga nebo baseballový pálky.

Viděl jsem poprvý Milk a z těch manifestací mrazilo + argumenty vlády. Ty vole. Harvey for president. Dodává ti to pocit, že když si někdo takhle stojí za svou věcí, ty můžeš taky.

Noví The Twilight Sad mě donutili přehodnotit stanoviska, Atlas Sound mě v nich utvrdil.

.. a vůbec, co tak čtu premiérově Vládneme, nerušit, napadá mě, jak rozdílný přístupy (viz. výše) můžou vlastně být samy sobě ekvivalentní. A pak, už jenom z principu, to že se Miloš Z. naléval na sjezdech becherovkou na stejnym místě, co se ty snažíš zaujmout tanečníma kreacema a pořádá se RFP preview, se scénou, kam se promítaj proma Bloc Party i těch Arctics, se zdá svým perverzním způsobem dosti poťouchlý .. hele, vážně jsem sám, komu retro-návštěvy tanečních na způsob okouknem jak to tam ty debilové dělaj připadaj přinejmenším spektakulární, přitom však zcela typisch pro to prostředí, ve kterym se ty i já nacházíme a asi ještě chvilku budem, přinejmenším ty dva roky, po kterejch se to hopefuálně odkopne do jinejch dimenzí a barev, nastane boom .. well, maybe.

number 36.

Když už jsme u toho Stasiuka a jeho Jak zostalem pisarzem, baví mě ta jeho zkratkovitost, zvlášť v poslední části. Popis satisfakce, když sis koupil vinyl s Laurie Anderson a na chodníku si to k tobě někdo přihrnul a pustil se do diskuse. Pak přechod na walkmany a postupný zánik výše popsaného, kdy kompakty jsou moc malý a ptát se 'hele, co máš v tašce?' končí a) spěšným odchodem b) protiakcí. Pokračuje ve vykreslování doby ohne Komputer - známý věci, viď, ale nutí to člověka procvičit představivost. Coby/kdyby. Andrzej popsal prostředí totalitní Varšavy, období pospolitosti, indifference, návalů lihu přímo na komoru, bytových seminářů (v jiném než obecném propagovaném smyslu), cen cigaret/piva/vepřovýho, období, kdy se předávaly u východu z busu lístky, období v perverzním slova smyslu svobodnější než dnes, kdy se objevovala určitá bezvýslednost/bezvýchodnost, kdy buzerovala jedna frakce a bylo to všichni/kontra ta strana, kdežto teď je to frakce vs frakce vs frakce, a čímž to nijak nehodlám srovnávat, jen jak to v tom chaotickym světě Stasiuk líčí. Jasně .. who am I to argue. Svůj dosavadní obrázek o Polákovi jsem si nemohl víc pootočit: formován Formánkovým profilem so long ago a esejí v nedávnym čísle .. nevim, plus Topolův 60stránkový doslov k tomu pěkně pasoval.

there's a river .. that really sucks.

Poslední dobou to stojí celkem za hovno, ať už je to důsledek čehokoli po neschopnost Slováků porazit kohokoli, zvlášť v tý mediální míchačce, co se kolem toho vytvořila. School sucks, as usual: nepřipadat si na první ever hodině francouzštiny jako debil mezi ostatníma, co maj' větší zkušenosti a nedrhli to teda až ten poslední týden .. je obtížný. Je l'aime, zhruba. Zvlášť když si, kurva, jedinej člověk co za něco stojí, sedne s někym jinym. Fyzický pocity na pokraji něčeho nepříslušnýho při pohledu na nadšení ostatních při zkoumání 'Vltava09 Informaceo vodáckémkurzu 7.9. - 11.9.2009' se k tomu taky počítaj. Doprdele jo, možná sem línej, ale fakt se nepotřebuju ocitnout uprostřed nehoráznýho team-buildingu s 'vařičem, ešusem, příborem a sirkama', navíc v grandiózní sestavě čítající na 60 členů, z nichž polovina chodí spát v neoprénu a ta druhá se do tý fáze chce mermomocí dostat, nejlíp za hromadnýho ohlasu. Plus při svý manuální výkonnosti, aching zádům, nearly čtyřem dioptriím a indeferentní náladě to prostě nemůže dopadnout jinak než .. jak asi. Možná že kdyby aspoň strame nebyl línej s géčkem (updated), já s dunno-musicserverem, ostatní rozebírali i něco jinýho než post-dekádu, popřípadě teda ani to. Pak holt nezbývá nic jinýho než doma žmoulat knížky od Derera a Stasiuka, číst o a) Riu b) Dukle a mít takovej ten pocit frenetickýho ničeho. Tohle je zřejmě produkt dosti se z výše popsaného formující.

we'll all meet in bar italia someday.

'Do you remember the first time' .. when you heard about Jarvis? 'I can't remember a worse time' - o introvertovi: kdyby po tý ulici dolů nešel Ashcroft, šel by Cocker (nevim, jestli s větší parádou, co ale může konkurovat Bittersweet Symphony: klaním se k Disco 2000, Common People je přeci jen někde jinde a sluší si ji schovat pro jiné příležitosti; když odhalil svou platonickou story a promítl si přímku o mnoho let dopředu, odvážil se říct 'we'd get married/and never split up .. although i often though of it' a ironicky šlehl zpoza těch svých masivních brýli, pohodil patkou a šel dál) a bylo by jasné, že není v první řadě frontmanem, spíš esejistou schovaným za kafem z automatu, nezúčastněně sledujícím okolí. To s tím Jackem udělal mimovolně, jako okamžitý impulz kontra tomu, když se idol stylizuje do pozice řádově většího idolu, gesto hodné obdivu a zvěčnění na tričku. Kdyby byl Noel Gallagher co k čemu, hodil by si Cockera na vokály a Obama by to točil na digitál z první lóže nalevo; není tak upatlaný (Morrissey), egoisticky-rozervaný (Ashcroft), ani k Damonovi ho neporovnáte, protože ikony se stejným cílem a mentálním výkonem se respektují a nepřekážejí si. Viděl jsem tu scénu s Cohenem a celkový obraz rezonoval s jeho osobností. In the middle of '90s, there was no one bigger .. in the UK. 'I can't see anyone else smilin/are you sure'

declaration of dependence.

thx for ..

(inspiration, co-operation, adoration & addiction).


go there: the smell.

get one: indieshirts.


and .. feel the difference/in withstandin indifference.