cowgirl (in the sand) can only break (your heart) with love

On ten boxset situovaný do samotného prvopočátku kariéry Neila Younga by si zasloužil mnohem lepší a obšírnější zařazení do kontextu, pořádně to zadefinovat a poslepovat dohromady, zabarvit jeho pozdnější etapy a dát to mezi sebou pořádně do kontrastu. Z nedostatku energie (a znalostí) si to nechme na později, na tu dobu povánoční, kdy všichni přežraní cukrovím a Popelkou budou vzívat askezi založenou na mentolových bonbonech. Pro začátek je záhodno prostudovat si jeho archives vol. 1: boxset, který důsledně - a asi vcelku definitivně - mapuje Youngova léta 1963-72. A ono je fakt zajímavý sledovat, v kom že se ten Cox tak vidí. Těch 40 let na tom pak samozřejmě vůbec není znát. Koukám do zdi a říkám si, jestli je vůbec možný, že se někdo někdy cítil úplně stejně jako já v posledním roce - že se tak cítil nejen před 10, ale i před tolika lety?

A jo, pěkný Vánoce.

neil young & (the killers)

i gladly forgot (to remember it)

Je to vždycky ten pocit, že kdybys ten svůj velkej chart namíchal o den později, máš ty políčka nepěkně přeházený, a kdybys ten svůj velkej chart namíchal o týden později, měl bys tam ty políčka z podstatný části jiný - což třeba platí pro projekt Ramona Falls, kterej - kdyby se mi zjevil o určitou časovou periodu dřív - byl byl v top 20, někde uprostřed, možná trošku nad (means worse). On ten jeho Intuit je totiž hodně barevnej, svěží, a to i přes tu trošku smuteční náladu. A i když to někdy zní, jako by to moc proháněl ledničkou (třeba i ta Russia, abychom si prvoplánově zanotovali), pořád má dostatek schopností k suché masáži v těch měkkých mozkových strukturách. Bod navíc za outfit, můžou si s Alanem Palomem notovat I don't know if you know .. ale teď už si to běž šupem sehnat.

(ya know //)

(i felt so stupid)

#30//Faunts - Feel. Love. Thinking. Of.
#29//Casiotone For The Painfully Alone - Vs. Children
#28//Mew - No More Stories Are Told Today
#27//Crystal Antlers - Tentacles
#26//Letting Up Despite Great Faults - Letting Up Despite Great Faults
#25//Toro y Moi - Causers Of This
#24//HEALTH - Get Color
#23//The Horrors - Primary Colours
#22//The Pains Of Being Pure At Heart - The Pains Of Being Pure At Heart
#21//Wavves - Wavvves

#20//Micachu and the Shapes - Jewellery
#19//Bibio - Ambivalence Avenue
#18//Volcano Choir - Unmap
#17//Times New Viking - Born Again Revisited
#16//A Sunny Day In Glasgow - Ashes Grammar
#15//Passion Pit - Manners
#14//Flaming Lips - Embryonic
#13//Washed Out - High Times
#12//Why? - Eskimo Snow
#11//Memory Tapes - Seek Magic

#10//The Antlers - Hospice
#09//Girls - Album
#08//The Twilight Sad - Forget The Night Ahead
#07//Neon Indian - Psychic Chasms
#06//Dan Deacon - Bromst

#05//Atlas Sound - Logos
#04//Fuck Buttons - Tarot Sport
#03//Lotus Plaza - The Floodlight Collective
#02//Japandroids - Post-Nothing
#01//Animal Collective - Merriweather Post Pavilion

(we've still been building our castles in the garden :: you gotta check these times once again, it looks so beautiful - like sunday papers)

Se Stephenem Wilkinsonem je to těžký, když ze sebe sype jednu placku za druhou, ono pak s ním držet krok se tváří docela obtížně. Ambivalence Avenue je jak fešnej zámeček na pískovišti. Staví se tam taky různý tajný chodby, zasypávané ve vteřinovém horizontu. Zasaženost eskapismem už v raným stádiu. Hudebně živější Junior Boys, stylovost a la Boards of Canada, plus troška těch muchomůrek. Všechno dobrý, ale jak už bylo napsáno - nepřesný prudký zásahy plyšovejma rukavicema. A mírná plešatost na temeni. Fakt, mám ho rád, ale že by mě někdy sejmul, se nestalo. Jako kdyby nebyl ani čistej ani rozjetej a doprostřed se ne a ne trefit.

(they sing that you gotta move and they mean it - no single doubt about it - but in fact, they don't have to move anywhere, they're fine here)

Projekt Luka Templa, co se prý orientuje směrem k současný populaci šílených medvědů. A ten vůbec nejušlechtilejší kousek k týhle odrůdě nepatří. No, s Veckatimest si i po měsících vzájemnýho okukování moc nerozumíme, což (ne nepřekvapivě) neplatí o Here We Go Magic. Ani ne tak grizzly, spíš něco z monumentálnosti Arcade Fire, fikanosti Becka a post-rockového pobroukávání si. Není to sexy ni .. co? Here We Go Magic se povedlo na desce ladně plavat po frekvenční hladině, kde nevadí nikomu a spoustu lidí dojmou ne k slzám, ale radši k takovýmu tomu milýmu sociálnímu pohledu. Moc stabilní, dobrá deska.

(here come your men :: outside is the bus-car waiting, with some panda bears ready to get these fireworks into your cute little head)

Říká se o nich, že jsou surrealističtí, a sedí to. Střídání protikladných motivů a vzletných nálad. Je to, jako by je skladby napadaly po částech v různých fázích dne - zobrazují ranní chození po studených dlaždičkách v koupelně, první dopolední latté, problémy s vladtním zařazením se, vymezování se proti celé té globální fast-foodové kultuře, večerní deprese & noční eskalace. Všechno slepí do šesti minut, promíchají části a přidají geniální (nic na to nesedí líp) sborové nápěvy, geniální (pt 2) frázování. Jsou to také futuristi, co zi za svůj laboratorní objekt zájmu vybrali Beach Boys. Mají v týmu 2 hvězdy a Briana Weitze, což je víc, než v co můžou jejich kamarádi na scéně doufat. Vydali letos dvě nahrávky a konkurovat jim fakt mohou už jen obláčky na obloze. Odteď si dobří lidé kreslí na zeď vyfetovaná sluníčka na znamení souhlasu a obdivu.

(how to redefine the others in order to make something good of them :: i mean something about getting caught & chatting after math classes)

Jsou úspěšní snad ve všem: rozbíjí mozkové struktury s neúprosností někoho velmi neústupného, nejraději by svým hlukem v těch strukturách způsobili mutace. Zapálit oheň. Rozložit na kostičky a redefinovat. Jít na hranu výkonu a pak teprve zatlačit na plyn, hluboko do zakázaných zón. Z těch opakujících se smyček se po dlouhých minutách vynoří nosný motiv. Fuck Buttons šikanují a potěchu z toho mají obě strany. Teď která víc, no. Na Street Horrrsing prý byli víc v podzemí, víc nečitelní. Ve výsledku je to většině egal, protože každá skladba má svou unikátní škatulku, společným bodem může být třeba délka. Těžko říct, jestli jsou minimalističtí, ale určitě jsou agresivní. Soustava futuristických odrazových ploch, kde si Fuck Buttons hrají ping-pong s UV paprsky.

(you gotta start sipping on the sweet nectar of your memories, you know that every heartbeat needs to resist: so just lick your lips and take a sip)

(some people say this is a great porn star name but we'd rather think about him as a clever boy who's killing it with a great perfection)

Celá ta chillwave vlna si tak pěkně bublá někde v rohu, do středu pozornosti je tahána jako by mimovolně, že si ti kluci stoupají pod reflektory až když je pomyslně fakt nejhůř - a ono se to hele množí a hejbe, k povrchu se klube i Chaz Bundick alias Toro y Moi, 23-letý elegán, co to se sebe-prezentací zas až tak moc nepřehání, má dostatečně oduševnělý výraz Yoniho Wolfa a taky píše chytrý chytlavý skladby, kterých je Causers Of This plná. Nemůžu si pomoct, pořád se mi do toho plete pouštění draků. Snad proto, že Bundickova hudba se podobně vlní a třepotá, a v neposlední řadě je radost pozorovat, že celý vyhajplý scéně nedochází dech ani nápady, viz. Imprint After nebo Low Shoulder.

(old soul/i don't know if you know/i don't know if you know/or didn't show :: here's some alan palomo, hero of the fall, ready to impress you)

Z určitého pohledu dnešní glo-fi komunita nahrazuje shoegazeové hlukové clony elektronkovými šumy a disharmoniemi, zvukem překrývají svá sdělení, nedělají to tak expresivně jako 8-bitové projekty z minulého i tohoto roku, spíše v souladu s elementárními poučkami impresionismu: křehké melodie, rozmazaný obraz. Z celého toho trojlístku Neon Indian, Washed Out a Memory Tapes je právě Alan Palomo tím, kdo je asi nejvíc na ráně, jak pro svou trošku přiteplenou image, tak pro svůj hudební projekt, kde se pod pláštíkem Indiána pro jedny řadí do prvních řad snadno čitelných hipsterských jednohubek, co po právu mizí skoro i dříve než je oficiální release, na druhou stranu je pak některými tlačen do pozic zaslíbených jen těm nejchutnějším futuristům scény. Náladou všichni připomínají dětské kreslené seriály staršího data, kdy polarizace na dobrého/blbého hrála svou roli a nebylo ji potřeba blíže definovat. Psychic Chasms obsahuje zkreslené zasněné vokály, jako by se schovávající za těmi hravými elektronickými ruchy, celé to evokuje fotky malých dětí pod čtyři na plastových čtyřkolkách, co na poli jedou svoji první F1, vše za studené kulisy větrných 8 stupňů. A za 6669 (I don't know if you know) by měl inkasovat víc pochval v shoutboxu. Feel free to help.

(park that car/drop that phone/sleep on the floor/dream about me :: come here to find that you're not so unpredictable as you wanna be)

You're my only ambition, baby .. just stay tuned, Radio Kaliningrad is rockin all the time .. you cannot wait outside, come in to find .. my home it's you, my home on the other side.

Jde z nich strach, z týhle frajerský dvojky - minimálně v tom, že naznačují potenciál potřebný ke zničení, intoxikaci náchylné osobnosti. V Legal Tender krásným způsobem bruslí na malebným kluzišti, v pevný víře vyhnout se silnýmu číslu, silnýmu refrénu, a zbořit tak halu. A zas zmiňují tu other side: jako by se na ploše celé kolekce snažili naznačit jaký by to mohlo být, jaký to jednou i bude. My home on the other side vypadá krásně, teď ani tak ne, ale můžu si ho bezplatně promítat ve snech. Stejně jako hudba: čtyřmi silnými tracky se houpají bezpečně nahoře na vlnách, zbytek se topí v kontaminovaným planktonu sonický buzerace. Nenechat se zmýlit - oni se tím all we want baby is everything neřídí, stejně jako velká skupina moc pěkných lidí jsou zmatení, šťastní ve vzájemné přítomnosti, bezelstní & taky líní, protože tohle mohla být über deska, stačilo víc Kaliningradů: that's the home on this side, moc pěknej.

(here you see: this poor guy wanted to be your dog, he kinda adored you .. and he ends up living in some cheap melbourne apartment or what)

'Sweden: More Than a Bunch of Preternaturally Beautiful People

Before this decade, you'd be forgiven for thinking Sweden's pop music legacy began and ended with ABBA, the Cardigans, and Ace of Base. No more. The Nordic wonderland has been a fount of non-stop excellence in all sorts of forms over the last 10 years, from the post-Morrissey singer-songwriter-isms of Jens Lekman, Peter Bjorn and John, José González, and the Labrador Records crew to the soft-focus pop of the Concretes and El Perro Del Mar to hip-hop tinged vixens Robyn and Lykke Li to the coastal beats of the Tough Alliance, Air France, and Studio. Meanwhile, brother-sister duo the Knife pushed the Swedish sound into heretofore uncharted and beguiling territory with their hit "Heartbeats" and their haunted LP Silent Shout, which hit number one on Sweden's charts and our very own Top Albums of 2006 list.'

Z konvenčního hlediska nepatřičnosti, s trochou citu chlapci, u kterých se brečí moc dobře: míra útrpnosti závisí na konkrétním jméně. Je pravda, že Labrador Records crew jich za poslední dekádu vypustila spousty (spektrum od globálních jmen po ta lokální), společným jmenovatelem je vždy: melancholie & ironie, folk & indie, texty skutečně (tematicky) morrisseyovské, upouštějící nulovou atmosféru sympatickými vložkami. Někteří reprezentují ten dřevní postoj ve stylu já + kytara + balíček tesco kapesníků, druzí se snaží rafinovaněji, schovávají se za hromadou krámů, jmenovitě sbory, elektronické plochy, samply, sirény a řehtačky. Idea jedna, realizace dle osobních preferencí. Příběhy performované s nečekanou rozjetou rozhoupaností s knoflíčky pozapínanými až ke krku, polštářové bitvy prožitého dětství & rozklížené dospělosti, introvertní lahůdky pro introverty podávané s takřka estrádním gustem, pravda a láska promítané na zadní plátno. Skladby z různých časových i náladových období namačkané do krabičky, na které je neuměle naškrábáno my life story, read carefully & enjoy yourself responsibly.

Jens 'can you pass the eggs' Lekman tu v jinak plošném kolektivu patří mezi ty globální postavy. Vtělit se do postavy tvého cokoli se snažil už v roce 2004 (respektive dříve), psem se nestal, ikonou ano. Kombinace intro-textů, wittiness, samplů a stylizace do postoje baviče s rozléhajícím se vkusem fungovala ne až tak na anglo-saskou kritiku jako na fans - tihle se baví taky pěkně dlouho. When I Said I Wanted To Be Your Dog je první regulérní deskou, paradoxně ji lze brát i jako sbírku béček k dvojce, která je v originále sama .. sbírkou skladeb z předchozích ep. Jens na Oh You're So Silent Jens ještě přitvrdil ve své snaze rozložit zmatený kluky/holky svými sweet (disco) rytmy/bitter (disco) texty. Nešlo se schovat, nešlo ignorovat, slušelo se spořádaně kývat do rytmu. You set my heart on fire si nebroukal jako první, zato s tim medvídkovským přesvědčením, na který se (snad) tak letí. V třech skladbách o Rocky Dennisovi ostatním deklaroval svou identitu, vzdal se pohádky a vytvořil si vlastní figuru. Jestli do té doby byl jednou ze švédských korunek, nyní se stal skutečnou tváří, ikonou, someone to look up to. Trochu (a neprávem) se zapomíná na věk: trochu oklikou lze tvrdit, že v 23 se člověk dost často i s Morriseyem seznamuje, ne se v jeho stylu projevuje na masivních pódiích.

"I've been having this anger inside of me the last three months. I don't know where it comes from exactly, but it has to do with patterns in my life that keep repeating themselves, plans that don't work out, the reality of things, money, stupidity (my own and others), boredom, frustration, jealousy, mistakes, misunderstandings. I've been trying to write about it here but I havent been able to finish the sentences. I can't turn it into art."

Třetí deska krásně zapadá do skládačky, do příběhu, který se (spontánně) začal odvíjet v hluboké post-pubertě a který se tedy dostal do bodu prozatímního konce: výrazná většina smrskává své výpovědi a příběhy na plochu tří čtyř minut. Někdo tvoří koncepční alba nebo alba, co se tvrdě snaží popsat přítomné období, popřípadě tématická ep, čtyři skladby o výletu do Krkonoš, kam (1) jsme jeli autobusem, (2) bydleli na chatě s prasklým topením a otrhaným povlečením, (3) měli jsme tam pokojový semináře na téma life & its pleasure, (4) seděli jsme na hřebínku a koukali do dáli na ten šedivej společenskej smog, rozléhalo se maybe I just wanna fly (Lekman). A pak, povede-li se, to vše zapadne do sebe jako ta skládačka, stane se z toho soundtrack, dokumentace něčeho, co jsi možná ani takhle zprostředkovat nechtěl.

'I don't know if/she's worth 900 kr/cause that's a ticket/from Gothenburg to Barcelona/oh loves me, loves me not/I wanna fill her heart/with forget-me-nots/so she'll think of me/in Barcelona' .. 'A man walks into a bar /Orders a beer and a bowl of peanuts /But the bar turns into a spaceship /And the bartender gives him a haircut /I can’t remember the end of that joke /You once told it to me when we smoked /On your father’s expensive cigars /All I remember is the part of a man walking into a bar' .. 'Plant a tree for all the dead people/Who's been hurt in love and war/When that tree comes in to leave/It’s all forgive/and forgiven, forgiven/The forest is getting/smaller and smaller/Be good/Do all the things you should/Be good/Do as you wish you would' .. how that song goes?

"I'm very happy about the amazing reviews the album ("Night Falls Over Kortedala") got. I've been working 12-14 hours a day, seven days a week the last year and a half. I am the hardest working man in show-biz. And I do it because you're worth something special."

fansite.//

smalltalk.//

last.fm

(my bloody valentine & joy division & mogwai are standing on the roadside & keep telling: these boys make our hiatus go worser and that's meaningless)

We Were Promised Jetpacks nejsou zrovna z těch, co by na visačku na objemné a masivní skříňce soustřeďující v sobě současnou elitářskou progresi plivali, zároveň ale pokrok ráźně vyvažují temnou, takřka mytologickou tématikou. Pod tímto pojmem by ale bylo radno vybavit si to, co s ním současné kapely dělají - transformují celé téma do čiré současnosti: ve zkratce tedy fantaskní vnější příběhy mění v ty vnitřní. Hledači vlastních duší tu pochopitelně v pásmu posledních dvou dekád oscilovali více než pravidelně, v poslední pětiletce však vylézají na povrch i kapely, které se zvukově nalézají vzájemně trochu jinde, spojuje je ovšem totožný ideový záběr, který pak následně notně rezonuje i v hudbě. Tato pospolitost v současnosti nejvíce probleskuje v tvorbě londýnského dandyho Patricka Wolfa či skotského smutečního kvarteta The Twilight Sad. Kamarády (a tady nejen ideovými) posledně jmenovaných jsou pak právě We Were Promised Jetpacks, kapela, co svým jménem i srdceryvnými předzpěvy v některých svých skladbách budí širokou pozornost, oslavný boom.
Kolem zpěváka a kytaristy Adam Thompsona se zformovali už na edinburghské střední škole, následný pomaturitní přesun do Glasgow se dá chápat víceznačně, pominutím ostatních možností a důvodů je možné dostat se i k hudbě, konkrétně geografický posun přímo do nitra místa, kde zhruba v té době strmě eskalovaly kariéry zřejmě dvou nejhlavnějších souputníků a následně kamarádů: dnes už světově-alternativních hvězd The Twilight Sad a Frightened Rabbit. Společné body: velmi vlivné a sakra sympatické vydavatelství Fat Cat Records, společná tour s FRGHTND RBBT, sound mohutný, široký a sobě podobný ve vší počestnosti a kvalitě. Z Glasgow do světa vybáhají mocné nahrávky a na vlně se teď vezou chytří boys & girls.
We Were Promised Jetpacks se snaží balancovat na hraně mezi donkichotskou obnažeností a hutnou strukturou hudby, která navazuje na koho jiného než na manchesterské & pohřební Joy Division, znovu-vzkříšené Echo & the Bunnymen, taktéž glasgowské hrdiny Mogwai nebo se jen tak lehce sklánějí pod vlivem My Bloody Valentine, a snaží se pokud možno nestrhnout to pomyslné kormidlo ani na jednu zvukovou stranu. Na letošním letním debutu These Four Walls se jim to však nedaří bezvýhradně a pohříchu často spadají do provařené hry na hru, jak je možno slyšet třeba u kluků z Editors. Kytarový šum bez spojů a postoje si pak bohužel koleduje jak o odsudek, tak o širokospektré bujaré přijetí, nemluvě o tom, jak si ta bujarost stojí v kontrastu k původní, veskrze niterní myšlence. Vypadá to, jako by od svých mentorů The Twilight Sad pochytili to 'jak', ale už ne tolik 'proč'. Takhle jednoznačné odmítnutí si ale naštěstí nezaslouží - jejich skladby totiž mají často více než slušný náběh, s rostoucí stopáží pak jako by čtveřice už nevěděla moc co dál a strhává kormidlo do samoúčelného kytarového roje. Práce s atmosférou se pak ztrácí pod nánosem zbytných kytarových ploch: ploch, které by samy o sobě mohly aspirovat na servanou trofej o nejlepšího rozervance. Tkaničky na modrém látkovém podkladu svých tenisek, zasraném od listí, zkoumají jen občas a, nutno říct, nepříliš pozorně.
Na rovné silnici odnikud nikam nejspíš kličkují kolem přerušovaných, vybledlých čar. A jdou kurva uváženě, s buldočí vytrvalostí i výrazem. Vědí, že s další nahrávkou zboří nejen glasgowské industriály.

(i know what you're thinking but be sure that's not the point, they're not stupid enough to make something awful, they're no cock-sucking rednecks)

The Twilight Sad - I Became A Prostitute from LaundroMatinee on Vimeo.

(james graham seems to be on the top of his optimistic part, he tries to forget all the good that happened and focus on dreams and imagination)

They said they definitely moved with this album .. všichni jim to baští - taky neni proč by ne - a trošku podhodnocují, trošku se na tom vozí, protože to v těch jejich očích není tak dobrý jako ten kultovní předchůdce .. a ono vůbec moc není co smutnit - smutnit kvůli kvalitě, ne náplni - z toho důvodu, že Forget the Night Ahead je velmi, velmi brilantní. Bylo by špatný to shazovat na jednu jedinou (a pravda, vysněnou) plochu a hodnotit celek jen z pohledu na ní, ale jako I Became A Prostitute nechybí kurva nic, a pouštět si jí dokola jako nacucanou esenci je nanejvýš respektu hodné. Velmi trochu něco jako když jedinec zaštiťuje dav, jen v sonických harmoniích a jejich protějšcích. 'You are the bearer of a womb without love/You could of had it all/Is that what you said/Is that what you said on a low ride/You said in your hands you'll stay, all with me today.' Neni důvod, proč se tim nepředávkovat. Grahamův zachmuřený kroužek je po právu pasován do čela těch několika rozervaných skotských skupin a skupinek, ať už Frightened Rabbit nebo We Were Promised Jetpacks, a sluší jim to. Jako ideální na dlouhý smuteční pršící rozervaný pobolávajející a někdy přesto všechno krásný procházky po šedivých chodnících našich/vašich maloměst, kde to ani čety všech údržbářů, co jsou aktuálně ve služebním poměru, a dost možná i těch, co už to mají služebně za sebou .. nezachrání. "If you're looking for a record with a lot of hope and happy songs then fuck off, ‘cause you wont find it here with us! Maybe on the third album when we all have coke and heroin addictions things will start to look a bit brighter!", svěřuje se James Graham, a - a teď tady máš prostor pro ten širokospektrej údiv - řečeno pro jednou (a taky by se mělo říct že konečně - byl tady pocit, že té konzervativnosti projevující se tím, že není poslouchána moderní hudba, jako to dělají ostatní, je už tak nějak přes čáru) s dobou, je mu to šumák. Porovnávaje neslučitelné - tedy progres za ty dva roky - tak zatímco poprvé byla nějakým způsobem vytyčena hranice mezi tímhle a tamtim (asi jako na dvou letošních skladbách od The xx), tak na Forget the Night Ahead se ta hranice či blána či cokoli protrhla a vychýlila na jednu stranu, tuhle nebo tamtu, a způsobila distortion a destruction, masivní attack. Hele, člověk si fakt pobroukává už nad obalem. 'She told you to be fair/I only want some honest fun/She said, 'Lover, be fair'/Throw your eyes to the floor/You're looking at the guilty one'. Připadá mi to celý jako příklad bezchybný esence, na kterou lze vylákat pěknejch pár procent démonů, a pak je rázně vypakovat, obrat o zpáteční billet a tak. Samko Tále by řekl, že 'jako co a jako a co, no ne? No ano.' Stačí se ponořit a na konci vyplaveš s pocitem zvýrazněným nahoře jako třetí, respektive druhý, vždy však bez konkrétního podtextu, zato s mlhavou ideou a touhou. Bylo-li tady málo superlativ, tak 71 je (kurevsky) málo a 85 (jenom) málo. Zajímalo by mě, jestli si až teda budou tak žíznit po heroinu koupí i slunečník. Skotsko by mělo dostat co nejdřív cenu, jakékoli hmotnosti, jediné (vysoké) hodnoty.

we bury our secrets in the garden and even more (and that's not surprising) we love peter silberman and his colossal story & hospice.

"When I was about 6, I started playing a kid-sized nylon-string acoustic guitar, though I don’t remember where it came from. I assume my Dad gave it to me because he was the one who taught me to play. Though now I’m remembering a story my parents told about me having a harmonica at a really early birthday party and spending most of the party playing it (and probably annoying the hell out of everyone)."

Asi by se to nemělo s tím nadšením tak přepínat, na druhou stranu zařvat stolní lampě přímo do ksichtu, že nic lepšího tady tenhle rok nevzniklo, stojí taky za úvahu a v celkovém kontextu, do kterého se dají počítat komponenty jako rozhovory, pdf příběhu alba, z kterýho mi zatím pořád přechází oči po obrazovce tam a zpět, plus pohřební atmosféra jako od Arcade Fire, ale nejspíš ještě víc přikrytá nánosem, aby ta energie prolítla až v tom okamžiku, kdy to na srdečním svalu urve nejvíc tý tkáně, pak v tomto kontextu se mi zmíněné pojmenování jeví jako odpovídající, a možná i trošku omezující.

"I actually shut myself away for about a year and a half before the breakup, right when I got to Manhattan. When you move to a new place it's a good idea to socialize, but I did the exact opposite. I ruined a lot of friendships. Then I started recording the album."

Taky mám pocit, že všem kovaným fans White Lies by to mohlo zavřít na chvíli pusu, podmalovat víčka, protože v tom srovnání se Angličani jeví jak, ne třeba pohádka, spíš v tom smyslu, že se buď do něčeho stylizuješ nebo ne, v kterémžto případě to žiješ: pak Peter Silberman asi nemá konkurenta, jeho 'colossal-sounding chamber pop group' se profiluje a uzavírá do pojmu jedinečný, což je něco podobně vibrujícího jako vzkaz uživatele v diskuzi na last.fm, kde stojí "tell Antlers fans to stop listening to Pains of Being Pure At Heart if you care so much!", protože tenhle výkřik je v podstatě aplikací postoje vůči černokněžnickým trojicím či čtveřicím z UK, jmenovitě White Lies a xx, The.
Těch dva-a-padesát minut je jiný prostor, něco, co by přednostně mělo poslouchat bez jiných běžících aplikací dole na liště a nahoře na obrazovce, pokud to člověk bere vážně a ne jako temnou pózu, jakkoli se asi vyplatí z materiálního i kultovního hlediska to druhé. Hospice mi vrací víru v to, že příběhy a košaté backgroundy ještě žijí a žít mohou. A ony i ty narážky na Bon Ivera, který se odevšad hrnou, nejsou vůbec vedle: nemluvě jen třeba o rozhovoru pro pitchfork, ono stačí nahlídnout trošku pod podkličku, pod ten nános, je to vidět.

"I’ve read half of about 20 books over the past year or two, but can’t seem to stick with one long enough to finish. One of those was “Unbearable Lightness of Being”, which I started 2 years ago and hated, then restarted a couple weeks ago and loved."

Když už nic jinýho, tak něco na způsob člověka roku.

try/buy/read/love.

jáchym topol is a name that people in venezuela know but here in czech, we prefer our icons like fucking viewegh and stuff .. it hurtz n suxx.

Představuju si Jáchyma Topola, jak dehtem přemazává všechny povzbudivé a přitažlivé projevy teplejších období a dělá z nich studené, hnusné podzimy v zimních bundách. Otázka pak zřejmě stojí jakože v tom smyslu, co dělá se studenými podzimy, že jo. Ničí je. Zatemňuje. Dělá černé černějším.
Sestra pro mě, díky knižnímu establishmentu, zůstává dosud odevšud zmiňovanou legendou, takovým temným grálem, na který se odkazuje, připomíná trochu B. Coxe, ale to už je nejspíš fakt trochu vedle. Kloktat dehet je nejen účinné spojení, taky delikátním způsobem delikátní asi 300stránkový předmět. Mischmasch, ale neuvěřitelnej, jakkoli jsou ty obě slova hnusný. Způsob, jakým Topol kombinuje dětské fantazie, příslušníky 2. obrněné brigády kdovíčeho ověnčené řádem druhého stupně kdovíkoho, uprchlé příslušníky východoněmeckého cirkusu, Hanku, řádové sestry, les Kupečák, praporčíka Kantariju a Iljovy mapy a poučky z příruček diverzanta .. je fantastický, všudypřítomný pocit jakoby se příběh rozprostíral do šiřky čtyř fotbalových hřišť at least, příběh plynoucí rychlostí tankové brigády, s cirkusovými přemety se potýkající. Svět jak z compu Anthonyho z m83, akorát se do toho motají diverzantské praktiky ruských surrealistů, německých komediantů, českých hrdinů a bulharských uniforem všeobecně. Ca fait dix-huit ans que je ne vends plus de téleviseurs noir et blanc míchá s ich möchte drei kilo Apfelsinen und trotzalles, das Haus wurde von uns gebaut (a nebetyčně mně sympatickej úsměv - buď dáš sem wird nebo tam worden, viď) a na výsledek mu přitakává praporčík Kantarija, jehož nedobrovolné smrti mi na konci bylo fakt hodně líto.
To Anděl je z jinýho těsta a materiálu, kamaráde. Žádná bichle, stopáďo, viď, to zkoukneš během chemie raz dva, ty COOH-y ti tam budou skákat, ty vole takhle jsem ještě pěkně po lavici nepsal jak teďka toho Jateka, pěkně černou okousanou propiskou, co cucám už od sekundy, jak mi to teďka de, to bys fakticky, vole, netušil .. prostě stopáďo, žádnej vopruz, kouř a čas, debilita a karbonyly. Nevim, jestli to je jenom můj über problém, ale když se na mě konkrétně někdo začne debilně projevovat, nevim, jak mu sdělit, že je fakt una bomber. A pak, že se Kabát nevyvíjí, ha ha. Anděl je to temnej, že mu chtě nechtě musí všichni filutové jen sekundovat. Občasné prosvětlení přináší pouze návaly červené přímo do oční krajiny.

arnaud fleurent-didier's got 8,702 plays and should have a way more parce que ses chansons sont magnifiques et éclatants et phénoménais.

he was about to throw it all away, that son of sam, and sadly, he did, which means his legend is still alive and actual, feel it, it's smiling on you.

Zatímco Jeffa Buckleyho znají i mý gymnaziální spolužačky skrz uplakanej cover Hallelujah ze soundtracku k zelený zrůdě Shrekovi, se všim co k tomu patří, tedy prepubertálním historkám, so fuckin tough pocitu vůči/o sobě, což je doufám snad to jediný co máme společnýho, nesmrtelný lásce k chemii a jejím uhlovodíkům, esterům a dalším sračkám, plus Abramovičovsky medvědí výraz na tváři v celém průběhu každodenního představení s prvky frašky a frašky a občas i nebetyčný tragédie, takže zatímco všichni tito výše popsaní a postižení znají jednu skladbu od Buckleyho a mají to zafixovaný jako vrchol sedmičkových diskoték s pantoflema na zpocenejch nožkách, tak Elliotta Smithe, kterej byl vždycky nezaslouženě a úmyslně, vlastně bychom měli být velice nebetyčně rádi, ve stínu slavnějšího kolegy a tak trošku ideovýho brášky, těmto spárům a drápům nepřítele úspěšně uniká. Sebezpytující výlevy zaznamenával pomocí kytary a mikrofonu, pak je vydával v té syrové podobě a formě, má za následek bezesné noci plné přemítání a převalování se tam a tam a zpět, kteréžto výlevy pak skončily celkem perverzně poeticky, nahrával své pocity a dojmy a pojmy, taky názory a postoje, nabízí se srovnání s Justinem Vernonem a Bekem Hansenem či sto-šedesáti-osmi méně osvětlenými kolegy, na které zatím padá prach, špína a bahno, kterým se musí prokousat ve své cestě ke krátkodobý slávě a nesmrtelný sebevraždě, občas included. Elliott Smith a jeho zřejmě nejlepší album: Either/Or je plná krásná, vlnící se deska, kde to vlnící pro změnu neí použito jako laciné a obvzlášňující adjektivu, ale pocit, který třeba z Alamedy přímo a nebezpečně chytlavě sálá. Je také smutná, hodně smutná, tak jako sám Elliott, který to navzdory krásný smutný hudbě a krásnýmu jménu skončil, a těch šest let bolí. Další album: Figure 8 začíná skladbou Son of Sam a není moc co dodávat, co doplňovat. Měl jsem pocit, že soundtrack k říjnovému a vůbec podzimnímu procházení se se sluchátky na uších a listím na chodnících je u mě definován, asi ne, hele. K mý černý větrovce Elliott a mrazy pasujou velmi pěkně, tak nějak si to sedlo, nálada s kytarama a příborem.

their spectacular way of live includes love, love, girls, pills, love & enormous lust for life, which is perfect for them, for you .. love you girls.

Do světa rozesílají zkazky o tom, jak se jim při tvoření svého debutového eponymního alba povedlo zkonzumovat a smíchat do sebe všechny druhy pilulek a prášků, které byli schopni najít: plus trošku lascivní název, San Fran v pozadí, frontman s životním příběhem srovnatelným s lídrem Deerhunter, přímé skladby s texty, co se vztahují k osudovým láskám a občas jsou vkovány přímo do názvu té či oné skladby. A hned ta Laura nabízí vskutku příjemný a zajímavý vhled do světa Chrise Owense, boye, co toho zažil tak na dva Murakamiho romány. Své příběhy vtěsnává do dvou-tří-čtyřminutových hymen nesoucích se jedině v rytmu slunečních paprsků v North Beachi, s občasnými přelivy sakra studenejch větrů, točících se nad Golden Gate. Šedesátky z Girls táhnou všemi směry, do všech výšek a záhybů našich/vašich kabátů. Ty šedesátky tady znamenají hlavně Wilsonovi, v té klasičtější verzi, co vzdává hold hlavně těm bojs v názvu. Girls se tváří obyčejně, teprve postupem tracků, času a otáček se zarývají hloub a hloub a dávají o sobě vědět. Od začátku naopak ukazují, že jde o sólo projekt, sólo výtvor a ideu. Jde to brát jako další podobu s bojs nebo taky ne a je okamžitě vidět, co je správnější. Na albu je nejlepší hned první track a hned první fráze, která se může vlnit jako slogan na profilech všech uživatelů, nehledě na znalosti, přehled a délku vlasů, pohlaví a barvu conversek i jiných bot. Girls samovolně atakují širokou masu, tak širokou, že tomu můžou odpovídat i nekonečný pláně Středozápadu, slovo samovolně znamená to, že tihle bojs na hranu popularity nehrajou jednak kvůli tomu, že jsou chytrý, jednak proto, že v záplavě pilulek, girls, rozesmátejch slunečníků a energetickejch drinků je nic nemůže zajímat míň. Nedokážu nebo nechci si představovat větší doporučení, hlasitější yay.

people never describe me as a bruyant person, there're more into intro/shy/boring crap, so there's definitely no place to turn, it's crowded, man.

why?: these few presidents.




dan deacon: get older.




crocodiles: i wanna kill.




japandroids: rockers east vancouver.




deerhunter: little kids.



more to come here, on noisevox.

also, their interviews are about to tell you something.

who you gonna vote for? come clear, thx.

wouldn't it be nice and yeah it would be, but we all don't wanna know her identity cause it would spoil the image and after all she keeps us alive.

Sally Shapiro je jako plachá divoženka ze zamlžených okolí, pobřeží jihočeských rybníků, tvář jí prosvítá jen tak aby se neřeklo - celé jako by to tvořil sám Monet - s vrbami v pozadí, v celé kompozici se skrývá dívčin podpis či vznešené sdělení, schovává se v pravém dolním rohu, na 135 stupních, ve směsi bahenního nánosu a leknínů za zenitem, zetlelá směs, která (jakoby to byl sám záměr komponisty) zdánlivě tvoří přímý opak a protiklad (tedy odvrácenou stranu, která navazuje - stačí začít vnímat kruh, na jehož ohraničení jsou kolem dokola vytyčené pojmy, ne v jedné přímce, a tedy v protikladu, ale vedle sebe, ve vzájemné harmonii - seš tady a teď, tady buď, sem patříš - kde se k sobě choulí extrémy a šedé nálady a pojmy si jsou ostrými a nesmiřitelnými nepřáteli, ty vole jdou si po krku, ostře), v kterémžto prostředí nůže mít bytos (či objekt, nálada) zcela rozmazané kontury na první pohled sobě nenakloněných prvků (či barev, nálad), které se k sobě ve škodolibé radosti, se zvednutým obočím, naklánějí a šeptají si francouzská slovíčka láskyplného druhu (protože sám obraz sleduje francouzskou perspektivu a krajinu, koneckonců i hudba Sally Shapiro je více než co jiného francouzská, i když dvě hlavní územní inspirace, vlivy a infiltrace jsou na první pohled zcela jiné, jedna švédská a druhá berluscconiho) a povídají si staré příběhy, jsouce ale v duši zarytými modernisty a avantgardisty, se skoro až dadaistickou rozpustilostí nechávají minulost za sebou, chtějí dýchat nový vzduch, dýchat novou krev, přitom ale nezapomínají na kompozici a komponistu, který je někam zasadil, fungují v určité kontextu, zachyceni v minulém okamžiku se snaží ovlivňovat a lepšit chvíle přítomnější, nezapomínaje však na Sally, ať už to je jenom hra a přezdívka nebo pevný, skutečný základ, která do hudebního výrazu popsaného obšírně výše přidává své osobní bolístky a kouzla, a že jich má, mohla by rozdávat či prodávat, mohla by vystoupit ze šera anonymity, vyjít na světlo, vyslat sebe sama na rovnou cestu až někam do prdele, nic jí však nestraší víc, jak jí tak ty chudáky, co jí znají, protože kdo jiný než chudáci tuhle hru ještě hrají, kdo jiný než oni je schopný vydržet ty zamčené sedmiminutové kompozice, osvětlené občasně snad už jen pro ně, pro kolektiv pár známých a pár jejich známých, pro rodinu pár či vůbec pár generací, ztracených a vyvrhnutých jako ty lekníny v pravém dolním rohu, na 135 stupních, koho jiného než je už nějaká Sally zajímá, kdo se jí snaží pochopit, kdo za ní hoří, kdo o ní popisuje papíra (ať už virtuální či ty hmotné, hnusně bílé, z jedné strany popsané strojem či přírodní barvou, dětské kresby mísící se s perverzní černí stroje, na jedné straně slova k Lekmanově I'm Leaving You Because I Don't Love You, z druhé straně psáno snobskou Parkerkou, rozhazování barvy, peněz, jihočeských stromů, dopravy a kysličníku), kdo hoří pro ni a za ni, kdo si s ní má co říct a kdo si s ní chce něco říct, sborové after all she keeps me alive na jazycích či na vestách, pod lampou, v pokoji, neschopni vyměnit žárovku a usmát se, věčně s nesmělým pohledem, kurva já na to nemám, v rytmu římských tanců nad ohni, tancy pod pouličním osvětlením, poblité lampy a hnusné chodníky, nad vším bílé špunty v uších, naplno a za rychlé chůze, after all she keeps me alive zpívané v jiné možnosti třetí osoby, toho jednotného druhu a ražení a vyražení, v hlavě blaho a zmatek a perverzi a impresionistické nálady, Renoirova Snídaně veslařů v jednom uchu, Sally Shapiro v tom druhém, žádná sranda, spíš zamyslení nad osobním stavem, nad stavem klinického naladění a nastavení, nad tím Monetovým obrazem, koukej na to jezírko a lekníny, můstek vystupující přímo k tobě, sleduj to rákosí nalevo, sleduj a koukej, pozoruj jestli se tu nemíhají švédští či italští imigranti, přeběhlící přes hranice, pevné a skutečné, probuď v sobě sociální myšlení a solidaritu, poslouchej Sally, neztrácej čas, hrabej se v sobě a ser na jiný, věř si, prohlížej si sám sebe v zrcadle, věř si. Skvělý na tom je i to, že přímočarý tety v renaultech u toho můžou zavzpomínat na prohopsaný léta v Duplexu, skvělý účesy included.

you asked me why? and i told you a fairytale about two jewish brothers and a boy called doug and their admirable way for an interview on noisevox.

Why? mě kromě neokázalé a na pomezí hip-hopu, freak-folku a indie oscilující hudby moc přitahují svým, podobně neokázalým a přemýšlivým, projevem, jak na deskách v podobě nějaké ceny zasluhujících textů, tak z očí do očí, z očí přes obrazovku. Jejich Alopecia udělala z hip-hopu divadýlko pro konzumenty levný koly a hnusnejch chipsů, naopak vyzdvihla a obnažila jádro, jádro osobní výpovědi, vymezení se vůči něčemu či čemukoli, zaštítila to osobními/osobitými texty, Yoniho výpověďmi, skládačkami jeho osobnosti. Ano, je tady these few presidents, podobně vidíme málo skutečně obdivuhodných lidí, hudebníků, někoho, ke komu lze vzhlížet a nemít u toho ulepený vlasy, tak nějak od čehokoli. Udělali si dobrej den ze všeho, k čemu v post-pubertálním věku koukali jako k ideálu, vypíchli to důležitý, nahráli a mohli slavit. Po dvou letech vyšla deska nová, Eskimo Snow, mnohem více ponořená do freak-folku, podobně neklidná. Neobsahuje neprvoplánové hity, neobsahuje ani ty prvoplánové, které se u Why? nikdy nenosily, je do sebe zašitá, vykukuje z šedivýho pytle, šedivě se i tváří, pod povrchem vrní a hejbe se. Sám Yoni a Josiah a Doug to vysvětlují tady. Mimo to hrají, žertují a smějí se, zasněně sledují zdi a vůbec dělají všechno, pro co je tak záhodno se jimi zabývat.

his name is pablo díaz-reixa and he's gonna play on the street and then noah will join him and you're about to hear something that's quite fantastic.

Jejich fotbalovej manschaft jsem nikdy moc nemusel, orientalismus jako pozůstatek po bývalejch okupantech se v tom taky vezl, plejáda osmahnutejch romantiků s ulízlejma kudrnama mě nějak nenutil k tomu změnit názor, formovanej už někdy od dovolený na ostrovech pod ně spadajících, kdy sluníčko vadí, jazyk je ti podvědomě nepříjemnej a Luis Figo blahé paměti je vlastně Portugalec, i když se producíruje v tom all star výběru společně s tim kriplem Raúlem, kterej je tam asi doteď a ever after. Možná proto si mě teď tenhle jižanskej Panda Bear tak dobírá - jeho pilulková směs tropicalismu, slunných plážových odrhávaček a noiseového nádechu a přesvědčení nabírá vítr do pomyslných plachet a přenáší někam jinam, do jinýho mikroklimatu, kde z tebe pot crčí jak v Riu a písek čvachtá v sandálích, společně s velmi dotaženou směsí bordelu z vyplavenejch kondomů, kdy ho posloucháš na rohu ulice v nějakym pyrenejskym městě, podupáváš v bílým nátělníku, pak se dostáváš do rytmu a s tebou i ti ostatní, samotnej El Guincho hraje s nasazením Dana Deacona, rozcuchaný kadeře mu padaj do čela a teče z něj pot. O srovnávání s Person Pitch si jeho Alegranza skutečně říká, jejímu autorovi je to taky pilně podsouváno, ta podobnost ale sama sebe definuje jako ideovou, ne zvukovou, a tak je potřeba se na to dívat, i když: až se Palmitos Park bude prohánět vaším last.fm scrobblerem, bude to asi všem zúčastněným dosti jedno a důležitá bude energie, ta energie co láme, hejbe se a vůbec napovídá, že na tomhle poloostrově žijou dvě postavy jinýho jména a stejných, když ne kvalit, tak odhodlání, sami sobě konkurující v tom, kdo v záplavě vstřebávání motivů a jejich upgradeování ztratí míň ze sebe.

we definitely think that you can see at least a bit of future in ernest and his music and his photo-blog even if you don't know what balearic means.

Washed Out je projekt plný blond lo-fi hitovek, ne žádných dlouhých, postupně gradujících skladeb, ale rozsekaných dvouminutových hitovek, které, kdybyste je složili dohromady, vytvoří tu složitou kompozici, ovšem asi ne takovou, jakou byste si představovali a možná, pro ty horší z vás, přáli. Dost často si všímám a irituje mě to, jak jsou určitá alba či jejich tvůrci dáváni do souvislostí s ročními periodami - jako je letní deska, deska k prvním jarním krůčkům bez mikiny, deska do tuhých pražských mrazů a ulic. Jako by nebylo očividné, že důležitý jsou pocity a nálady, ne kulisy zařící na všechny strany jak bilboard Paroubka v Pardubicích na okruhu. V tomhle směru tedy Ernest Green servíruje skladby přesně na konec září, na ještě teplý konec září, kdy se ideálně chodí běhat patnáctikila do parků a na školní hřiště, kdy ti zatim nehrozí ty oblaka před ksichtem: z vyčerpání a lenosti spojený s rozležeností. Což v překladu znamená to, že se s vydáním High Times skoro trefil. Takovouhle desku by natočil Beck, kdyby přitom běžel jenom jedním stylově vytyčeným koridorem a nestřídal disciplíny. High Times je umístěný na prosluněným placu, po kterým když se projdete, na bílý tričko si hnědou fixkou načmáráte název osmýho tracku v první osobě, je jedno jakýho počtu a čísla. Takhle příjemnej pocit lehkosti jsem měl naposled snad s No Way Down od Air France. Jo a v kategorii největší sprinter roku tomu rezervujte první flek: necelejch 22 minut. O tom, s čim to souvisí, přemýšlejte v rámci tréninku.

no one wants to die alone.

Miláčci alternativních amerických kruhů, kámoši No Age a Dana Deacona, ikony současných generací. Bradford Cox se důsledně brání zužování a zaostřování pouze na jeho osobu, protože tu je víc géniů na place. Svou mlhu vytvářejí soundem, ty pódiové nechávají doma. Mlha zahaluje veškerou jejich produkci - ať už týmovou (Deerhunter) nebo sólovou (Atlas Sound/Lotus Plaza). Nechávají zvuk mluvit sám za sebe. Kytarista Lockett Pundt kytarové riffy násobí rozličnými efekty a vysílá do oběhu kytarové bouře, jednou prudké, povětšinou však mazlivé: mazlení s zadním efektem, mazlení nemotorného druhu. Frontman je sám sobě návykovým démonem, nikoho dalšího na to nepotřebuje, přesto se zdá, že démony slábnou a na povrch se derou první paprsky. Jeho Logos je slunné, zasněné místo, hladinu čeří drobné vlnky. Nárazům do temnot první kategorie odzvonilo, kolaborace s Pandou Bearem je dobrým odrazem novém zeitgeistu. Elity současné scény vstupují blíže do centra obrazu. Na Let the Blind Lead Thos Who Can See but Cannot Feel byl Bradford Cox umanutý, zakuklený sám do sebe, bodal. Jako vločky na zasněženém poli, za zvukové níže. Logos je oproti tomu více přístupná, více hitová, tulí se. Rozvláčně se rozprostírá po parcích a zahradách, aby náhle sklapla a zabodla se. Bradford Cox bodat umí, šikanuje zvukem i do sebe šifrovanými, mantroidními texty. Nehraje na to, co si myslí jiní - kdyby na to přistoupil, nevylez by z uzavřeného prostoru: 'four walls made of concrete/six by six enclosed' jsou Deerhunter na loňské desce. Mezi váženými klienty klubu The Smell by ho ráda viděla většina, byl by tak ještě víc ukotven v komunitních kruzích a řadách. Mohl by Randymu Randallovi pomoct s instalacemi a ještě by z toho vznikla nejmíň coververze Elliotta Smithe.
Příběh Bradforda Coxe je notoricky známý: od mládí žije s Marfanovým syndromem, jak se zdá, pohonem kostí i talentu. Prostředí atlantských nemocnic zná víc než kluby na západním pobřeží, nemůžete říct, že by to na něm nebylo vidět. Mohl se přesto stát kýmkoli, on si vybral Atlas Sound, čtyřstopový magneťák, do kterého nahrával. Materiálu tak vznikly tuny, určité procento těch tun se dá nalézt na deerhunter/atlas sound/lotus plaza blogu. Nahrávky, co vznikaly při dešti, za zavřeným oknem. Doba, kdy materiál přestal mazat a naopak prezentovat, se dá těžko určit, dost možná ale souvisí s příchodem Locketta Pundta na scénu. Setkali se na škole a nemohli udělat líp: Deerhunter jsou možná původem Coxovi, kytarová tornáda a smrště však produkuje tento 'génius bez ega'. Můžou si říkat bratři, mají na to plné právo, po letech vzájemné podpory a prezentace. Prý stále bydlí spolu, pokud ano, celá ta story je ještě rozmazanější a romantičtější. Druhou polovinu čtyřlístku tvoří Joshua Fauver a Moses Archuleta, za to, že se organický stroj skrz naskrz občas nezadře, můžete vděčit jim. 'Go to a parking lot/sit on the ground and cry/you'll never know why' je citace z Twilight at Carbon Lake, posledního traku z Microcastle.


Turn It Up, Faggot je první album, to album, co prý už nikdy nechce slyšet: divoké, černé. Největší nával deprese, což je tady řečeno s vědomím, co přišlo později. Bezvýchodné, slepá ulička s jedním prozaickým koncem. Deerhunter jsou natolik inteligentní, že si to uvědomili a rozhodli se hrát na schovávanou, odteď své výpovědi maskují a všelikaj překrývají a přemalovávají, tváří se nečitelněji, přitom neuhýbají svou podstatou. Opozici ostatním tvoří tím, že oni se dokážou posouvat. Vznikají Cryptograms, od roku 2007 má scéna patřit jim. O poznání harmoničtější koncept, mazlení s bodavou vložkou. Bradford Cox si zvyká na pozitivní vlny zájmu a postuje jednu skladbu za druhou, scéna si zvyká na Atlas Sound, songy, co by klidně mohli hrát Deerhunter. Kombinují noise, shoegaze a ambient, pozornost na ně upřená se zvyšuje a násobí. Současně začínají na povrch vylézat ideoví bratři - losangelší No Age a HEALTH, z druhé strany divoký kanadský performer Dan Deacon, plážoví punkeři Fucked Up, Why?, Times New Viking. Začínají se dít velké věci a Bradford je nekorunovaným králem, ideovým otcem. Už ne odmítaný kripl, fascinující král fascinující scény.
Minulý rok byl jeho rokem: obecně vzato, stál za třemi alby. Microcastle/Weird Era Count., dvojalbum s bujícími emocemi pod povrchem. 'To get older still' tu zaniká pod proudem kytarových stop a efektů. Texty jsou do sebe zachumlané, slogany fajn, ale užívej radši s hudební frakcí a složkou: útržkovité výpovědi, výkřiky do šedivého ticha, obnažení až někam k pupíku. Nepovedené dětství tě dovede a)k povedenému uzavření do sebe b)do pozice, kdy ti ostatní jsou jedno, nezáleží jak to kdo vezme, otevřeš se a zpíváš si whatever ve studený sprše. Znova - slogany si najdi. Bradford Cox stojí ve studené sprše a kreslí ručníkem po průhlednejch dvířkách: přejede ručníkem čtyřikrát dokola, udělá kolečko, z kolečka srdíčko, dva kroužky jako srdce srdíčka, to get older still zaléhá v kytarovém oblaku. Dělá to už bezmyšlenkovitě, aby náhodou nerozhněval tradici, aby karma nezanikla. Rozmazání dvou kroužků bere jako dotek. Studená voda omývá bělavé klouby.


Na Logos, druhé Atlas Sound, umístil dvě kooperace: jednu s Pandou Bearem, druhou s Laetitií Sadier - při vší úctě se nemůžu rozhodnout, co by se mělo houpat v anuálních žebříčcích na konci roku výš. Quick Canal je osm minut převelice silného driveu, Walkabout zní jako když si kluci zpívaj ve studený sprše, každej v jedný, dvě sprchy v jedný koupelně, dva ručníky + dva kohoutky, jeden (geniální) výsledek. Dvě nejaktuálnější jména na nástěnce, připíchnutý zelenýma špendlíkama. Nikdo se jim teď nemůžu rovnat ani se s nimi alespoň v náznaku srovnávat a porovnávat, unikají řazení a přitom nestřílí ze žádnýho only for intelectuals hnízda.
Co bude dál je otázka ohodnocená jackpotem v plné výši. To go away and not look back je úryvek z Walkabout, dobře - skladby no. 1. Sledovat Bradforda Coxe a Noaha Lennoxe i z té obrovské distance je jako sledovat včelky při práci a fetovat přitom aroma z prošlejch melounovejch orbitek, pěkně z balíčku. Je to radost. Měli by udělat all star team, takový LA Lakers, weird složení s Bradfordem Coxem pěkně pod košem, motat kolem se budou Animals, Yoni Wolf, Randy s Deanem, Lockett jako nebezpečný křídlo bez velkejch ramen a keců + Dan Deacon jako kouč, s pleškou a balónky. These guys are spidermans of the ring. A Devendra Banhart bude potulenej manager v pozadí.

my bloody health at pianos.

more.

jim smith's idea.

Pojem The Smell se aktuálně objevuje v snad každém článku Kida A, takže je pravda trochu pokleslé se na tom trendu vozit, nicméně - tato komunitní základna založená takovým trošku biblicko-noiseovým trojlístkem Smith, Silberman & Shirinyan si zaslouží každé, jakkoli elementární, zvěčnění a zobrazení.

Throughout its more than 10 year history, The Smell has been dedicated to the principle of D.I.Y. We are completely not-for-profit and volunteer run. The community of individuals who call The Smell their home, whether it be the musicians who play here, the artists whose work hangs on our walls, or the dedicated supporters who attend our events week in and week out, are the same individuals who book the shows, run the front door, provide quality sound engineering services, staff the vegan snack bar, and help with cleaning and general upkeep.

Svou DIY ideou samozřejmě láká - po postupného odchodu a vycouvání dvou otců zakladatelů, se stal Jim Smith ikonou jak místní, tak transkontinentální. Klub funguje non-profitově, lístky se drží záviděníhodné hranice 5$ a Smith je v pozici jediného zaměstnance/šéfa/guru LA no-fi/lo-fi/noise/experimental komunity.

Posledních 5 slov a je velmi neodolatelným způsobem cool.

Abe Vigoda, HEALTH, The Mae Shi, Mika Miko, No Age.

Pět slov se protne s pěti pojmy a vytvoří 5ti babkové stavy.

Cítit se provinile kvůli opakování omletých věcí je oprávněné, pořád ale převládá potřeba šířit se.

Dodává to, nezaměřeno konkrétně na zvuk, pocit té umělecké pospolitosti, kreativity, open-free prostoru v tom dřevním smyslu.

Factory této a snad i té neodbytně se blížící příští dekády.

Sousloví opít se noisem jsem nevymyslel já a jsem tomu rád.

Nicméně dá/má se souhlasit.

Randy Randall, Dean Stunt, Benjamin Miller, Jake Duzsik, John Famiglietti, Jupiter Keyes, Brad Breeck, Jeff Byron, Tim Byron, Bill Gray, Jon Gray, Jacob Cooper, Jennifer Clavin, Jessie Clavin, Jenna Thornhill, Michelle Suarez, Seth Densham, Juan Velazquez, Michael Vidal, David Reichardt, Dane Chadwick & Jim Smith: love you all.

.. výčet je omezen jedině mou omezeností, kreativita se rozprostírá na podstatně větším prostoru.

spiderman of the rings.

Dan Deacon je takový ten infantilní plešounek, s tlustými obroučkami brýlí coby poznávací značkou. Svůj trademark pak má i jeho hudba: je skutečně Spidermanem svého druhu, změny temp a nálad přelívá zešmoulenými vokály, pohádkové zvuky přetváří v sedmiminutové kompozice. Zubatý sonický atak proudí ve zběsilém, dvakrát zrychleném tempu, do toho obrýlený šmoula deklaruje .. ne, nedeklaruje: zvukem přebíjí jakékoli rušivé prvky. Svou letošní dvojku Bromst zaštítil početným ansáblem, Spiderman zůstal a rozkvetl do zachumlanějších poloh. Někdo rád škatulkuje, proto mi u Dana Winamp nabízí: genre=absurd. Absurdnost blábolu zaštiťuje dlouhohrajícími kompozicemi tvaru a nálady nafukovacích balónků. Jeho Get Older nejde brát zas až tak vážně. Stojí mimo genry a má svůj ksicht. Babičky kanadských prvňáčků před ním i s potenciálními oběťmi přechází na opačný chodník. Ústřední hippie druhé poloviny rychle doznívající dekády by bylo laciným pojmenováním, mně se líbí ten Spiderman. Šmoulaman můžou psát jen idioti. Jeho live performances jsou organickým procesem, kam se shromažďují dárci bacilů a litrů potu, které odmítli jinde.
Vystudoval to, co momentálně dělá, akorát v jiném prostoru, úrovně se neprotly, souřadnice si s ním neví rady, protože v prostoru nedokážou zabrat všechno. Je párty a pro tuto cílovou skupinu zůstává nepřečten, kompatibilita je v hajzlu, elitáři ho chápou, berou za svého, neohrnují nos. Poučili se. Dan Deacon se vznáší v prostoru a cucá lízátko.
Bromst je kalorickou explozí - Dan Deacon svou pověst prvního performera dneška posunul o kus dál, na okolí přitom nebral ohledy. Na ohlodaný skelet debutu přidal svalstvo. Razantnost a rychlost běží ruku v ruce se vzrůstající racionálností. Ano, Baltihorse je neobyčejně, a dalo by snad občas i říct nezvykle, vzrušující hudba.
Viděl jsem jeho tour/schoolbus: nejenže se to povedeně rýmuje, ten dotek hippie kultury promítnutý 40 let dopředu, v 09 oblečku, s pleškou a balónky, je patrný z poslední sedačky. Étos umělecky povznášející a obohacující, fuck, komuny: komuny v tom bohabojném slova smyslu. Možná i ateistickém, nevim, každopádně - je málo lidí se stejně cool chováním, tvorbou a pověstí. Rozjede každou párty v intelektuálním prostředí, křičí find my soul a žene to přes šmoulí filtr. Moc bych ho chtěl vidět. Přijeď chlape, přijeď schoolbusem.

+ jeho klip k paddling ghost stojí taky za to.

heart skipped a beat.

Nejde snad ani tak o to, kolik možných vzorů, vlivů a myšlenkových proudů a pnutí tomu napočítáš. Jasně, Cure, Ianovy conversky, klávesy používá kde kdo, ne nutně z té dominantní anglosaské scény .. a celý se to tváří bezpředmětně. Už s tím úvodním Intrem: vyplatí se vyjmout prvních 40 sekund, udělat si takové intro z Intra, menší intříčko, a poslouchat. Stuck on repeat. Atmosféra cesty do školy, v 7:11 am, cestou přes Arlingtonský hřbitov, za pološera a bublající mlhy. Plus zalití temnějším odstínem černé, jako módní doplněk, odpověď na první dvě věty above. Závan melancholie deroucí se skrz šedou ordinérnost - nebo, pro ty doslovnější a více emo na výši, bez iluzí o tom, že by se to s váma někdy protlo, skrz černo-černě-temný prostor mizící v dáli.
Vzhledem nevyhrávají. Němečtí fotbalisti nejsou zrovna těmi nejaktuálnějšími idoly, holky rádi vypadaj jako holky, ne jako kluci/něco. Na visage se tedy nehraje. Nahodím tu otázku ještě jednou a spojím to s The Whitest Boy Alive: není to ideově tak daleko od sebe. Nejvíc v zprofanovaném největším hitu/skladbě rozbíhající se hned po něm.
Nejsou nesmrtelní a nebojím se o to, že by se někdy utrápili, nebojím se o to, že by si do budoucna promítli linku a tý se, speakin strictly about quality, drželi, potažmo násobili 8.7 přirozenými čísly až někam na druhou ruku, stejně tak nepředpokládám, že by je zaregistrovaly high-school kruhy, širokospektré pruhy obyvatelstva a jim podobní.
Četl jsem, že zpěvák a zpěvačka nebo, je-li libo, fotbalista a zpěvák, whatever, se znají hodně hodně dlouho. Jejich hlasy se vlní v jiné oktávě, přitom jsou vlastně identické. Nu a - můžeš slyšet fakt jen na dějepisným semináři - proč ne. Sám bych víc věřil na sílu okamžiku, instinktu, popřípadě hypeu v jakékoli protoformě.


This stuff is growin on me/it's gonna destroy everything I always belong to.

Nedělal bych z toho událost roku, nedával bych tomu metály, neládoval bych to emo kids do mobilu .. šel/jel bych na jejich listopadový koncert a užil si sílu okamžiku/emo vlny plující Evropou. A jak říká klasik (v tomhle případě vlastně klasička): hlavně to triko z New Yorkeru, na splynutí s davem, což je přesně to, k čemu my už z podstaty věci odmala inklinujem, se tváří ideálně.

Yeah, sometimes I still need you.

Můj velkej obdiv za to, že svou nejlepší skladbu nazvali Intro. Skýtá to velkej prostor k nějakýmu posunu směrem vzhůru.

we like german footballers.

V souladu s ideou 5.59 dnešního zápasu - yeah, it was kinda tiring n boring .. but we'll beat them - se poněkud nese i charakteristika uplynulého časového i jiného období. Speciálně zaměřeno na fakt, že nu a můžou fakt už říkat asi jenom a) učitelé na dějepisným semináři b) dědečci z prvorepublikových filmů, z čehož, troufám si říct, plyne, že to je nepěkný. Pak je tu záležitost s volebním kolečkem, rudou stopkou radaru .. : well, Ivan Derer scored with his statement that what made him calm is the fact that in foreign journals they don't give a shit about us & the situation.

Inglourious Basterds zaslouženě sbíraj' totálně polarizovaný ohlasy: mám k tomu devítkový stanovisko a jsem rád, že to ostatní potvrzujou rozdílnými pohledy. A nezáleží na tom, jestli jde o 20minutový debaty o německý kinematografii, Pittovu italštinu, King Konga nebo baseballový pálky.

Viděl jsem poprvý Milk a z těch manifestací mrazilo + argumenty vlády. Ty vole. Harvey for president. Dodává ti to pocit, že když si někdo takhle stojí za svou věcí, ty můžeš taky.

Noví The Twilight Sad mě donutili přehodnotit stanoviska, Atlas Sound mě v nich utvrdil.

.. a vůbec, co tak čtu premiérově Vládneme, nerušit, napadá mě, jak rozdílný přístupy (viz. výše) můžou vlastně být samy sobě ekvivalentní. A pak, už jenom z principu, to že se Miloš Z. naléval na sjezdech becherovkou na stejnym místě, co se ty snažíš zaujmout tanečníma kreacema a pořádá se RFP preview, se scénou, kam se promítaj proma Bloc Party i těch Arctics, se zdá svým perverzním způsobem dosti poťouchlý .. hele, vážně jsem sám, komu retro-návštěvy tanečních na způsob okouknem jak to tam ty debilové dělaj připadaj přinejmenším spektakulární, přitom však zcela typisch pro to prostředí, ve kterym se ty i já nacházíme a asi ještě chvilku budem, přinejmenším ty dva roky, po kterejch se to hopefuálně odkopne do jinejch dimenzí a barev, nastane boom .. well, maybe.

number 36.

Když už jsme u toho Stasiuka a jeho Jak zostalem pisarzem, baví mě ta jeho zkratkovitost, zvlášť v poslední části. Popis satisfakce, když sis koupil vinyl s Laurie Anderson a na chodníku si to k tobě někdo přihrnul a pustil se do diskuse. Pak přechod na walkmany a postupný zánik výše popsaného, kdy kompakty jsou moc malý a ptát se 'hele, co máš v tašce?' končí a) spěšným odchodem b) protiakcí. Pokračuje ve vykreslování doby ohne Komputer - známý věci, viď, ale nutí to člověka procvičit představivost. Coby/kdyby. Andrzej popsal prostředí totalitní Varšavy, období pospolitosti, indifference, návalů lihu přímo na komoru, bytových seminářů (v jiném než obecném propagovaném smyslu), cen cigaret/piva/vepřovýho, období, kdy se předávaly u východu z busu lístky, období v perverzním slova smyslu svobodnější než dnes, kdy se objevovala určitá bezvýslednost/bezvýchodnost, kdy buzerovala jedna frakce a bylo to všichni/kontra ta strana, kdežto teď je to frakce vs frakce vs frakce, a čímž to nijak nehodlám srovnávat, jen jak to v tom chaotickym světě Stasiuk líčí. Jasně .. who am I to argue. Svůj dosavadní obrázek o Polákovi jsem si nemohl víc pootočit: formován Formánkovým profilem so long ago a esejí v nedávnym čísle .. nevim, plus Topolův 60stránkový doslov k tomu pěkně pasoval.

there's a river .. that really sucks.

Poslední dobou to stojí celkem za hovno, ať už je to důsledek čehokoli po neschopnost Slováků porazit kohokoli, zvlášť v tý mediální míchačce, co se kolem toho vytvořila. School sucks, as usual: nepřipadat si na první ever hodině francouzštiny jako debil mezi ostatníma, co maj' větší zkušenosti a nedrhli to teda až ten poslední týden .. je obtížný. Je l'aime, zhruba. Zvlášť když si, kurva, jedinej člověk co za něco stojí, sedne s někym jinym. Fyzický pocity na pokraji něčeho nepříslušnýho při pohledu na nadšení ostatních při zkoumání 'Vltava09 Informaceo vodáckémkurzu 7.9. - 11.9.2009' se k tomu taky počítaj. Doprdele jo, možná sem línej, ale fakt se nepotřebuju ocitnout uprostřed nehoráznýho team-buildingu s 'vařičem, ešusem, příborem a sirkama', navíc v grandiózní sestavě čítající na 60 členů, z nichž polovina chodí spát v neoprénu a ta druhá se do tý fáze chce mermomocí dostat, nejlíp za hromadnýho ohlasu. Plus při svý manuální výkonnosti, aching zádům, nearly čtyřem dioptriím a indeferentní náladě to prostě nemůže dopadnout jinak než .. jak asi. Možná že kdyby aspoň strame nebyl línej s géčkem (updated), já s dunno-musicserverem, ostatní rozebírali i něco jinýho než post-dekádu, popřípadě teda ani to. Pak holt nezbývá nic jinýho než doma žmoulat knížky od Derera a Stasiuka, číst o a) Riu b) Dukle a mít takovej ten pocit frenetickýho ničeho. Tohle je zřejmě produkt dosti se z výše popsaného formující.

we'll all meet in bar italia someday.

'Do you remember the first time' .. when you heard about Jarvis? 'I can't remember a worse time' - o introvertovi: kdyby po tý ulici dolů nešel Ashcroft, šel by Cocker (nevim, jestli s větší parádou, co ale může konkurovat Bittersweet Symphony: klaním se k Disco 2000, Common People je přeci jen někde jinde a sluší si ji schovat pro jiné příležitosti; když odhalil svou platonickou story a promítl si přímku o mnoho let dopředu, odvážil se říct 'we'd get married/and never split up .. although i often though of it' a ironicky šlehl zpoza těch svých masivních brýli, pohodil patkou a šel dál) a bylo by jasné, že není v první řadě frontmanem, spíš esejistou schovaným za kafem z automatu, nezúčastněně sledujícím okolí. To s tím Jackem udělal mimovolně, jako okamžitý impulz kontra tomu, když se idol stylizuje do pozice řádově většího idolu, gesto hodné obdivu a zvěčnění na tričku. Kdyby byl Noel Gallagher co k čemu, hodil by si Cockera na vokály a Obama by to točil na digitál z první lóže nalevo; není tak upatlaný (Morrissey), egoisticky-rozervaný (Ashcroft), ani k Damonovi ho neporovnáte, protože ikony se stejným cílem a mentálním výkonem se respektují a nepřekážejí si. Viděl jsem tu scénu s Cohenem a celkový obraz rezonoval s jeho osobností. In the middle of '90s, there was no one bigger .. in the UK. 'I can't see anyone else smilin/are you sure'

declaration of dependence.

thx for ..

(inspiration, co-operation, adoration & addiction).


go there: the smell.

get one: indieshirts.


and .. feel the difference/in withstandin indifference.

she's doing it for a thrill.

Nevim, mně se ta discokurva Ladyhawke docela zamlouvala, chytlavá byla, guilty pleasure taky, takovej sorta turnin point, hraniční kámen na cestě indie-mainstreamového přátelství. Dobře, spíš trošku za: pro mě (ale) pořád oukej, křič si jak chceš, odvolávej se kam .. chceš.
Má mladší kámošku: nemusí se to jí/komukoli jinýmu líbit, protože kolem ní není takový to aroma, potřebný pro širokoúhlý přijetí. Říká si La Roux a je vlastně zpoloviny důležitá: z 1/2, protože jsem na ní hodnej a mám rád ten její přidrzle-narvanej výraz. Takhle: existuje nějaká Florence, která má jeden refrén, existuje nějaká Little Boots, která má ponožky ze sandálí venku a konečně nějaká Lady Gaga, u který jsem stejně zatim nějak nepochopil, jestli je to a)reinkarnace Madonny, b)Brünovo převtělení pro britský trh, c)Elton John po sobotnim mejdanu, v krvi nějaká esence Britney a nevim-kolika-procentí transexuální minority. Jsem z toho zmatenej a nelíbí se mi to, možná z toho důvodu beru Novozélanďanku a Zrzku svého času trochu jako malej, dýchavičnej maják, kterej se kvůli dotacím pořád ještě drží. K vysvětlení toho, proč se mi nebezpečně hromadí její skladby v početních kolonkách: hele, asi jsem měkkej, musim tu so-called progresi maskovat touhle last.fm suicide, Depešáky jsem si nikdy vědomě nepustil (dokazuje to něco? nedostatek .. čeho), dělám to pro thrill/kill, jak Elly deklaruje svým 'ooohoooh I'm hopin you understand', a vlastně si říkám neblbni, vole. Na čelo bych jí natisknul velký GP, kdyby chtěla, tak teda klidně v roux-verzi.

a yemen hero.

Have I Been A Fool je název asi největší hitovky Jacka Penateho, idola bavlněné kultury: kultury a life stylu mladých angličánků s rovnými kšilty nahoře, all star botama dole, před půl stoletím virtuálně se nacházejícími u kotlíku s polívkou, bavlněnou košilí coby dress-codem doby přirostlou k tělu, kytarou pod smrčkama a spacákem vždy po ruce. Tak, to bylo před dvěma lety, a hele, celkem fajn, nestěžoval bych si - z UK@2007 vlny byl tím nejpravdomluvnějším a nejslušnějším, docela bych mu věřil, že na mě moc nevykecá. Dobře, zabředl, možná nechtěně, do toho main stylu tak po 1/3 těla, ale držel se. S hlavou vztyčenou/kráčel .. kam? Po dvou letech ho mám ve winampu, doplňuju si INFO na u-tube, a docela se i divím: kluk si to producíruje a)v Pull My Heart Away někde po Jemenu, prozkoumává pláž, dělá smutný oči ale tak nějak jinak než předtím, až moc okatě na přeskoč-jiskru b)v Be The One v disco-paradise-parody stylu, nepoznávám ho, odrostl .. kam & do čeho, tenhle si rovnej kšilt nevezme, spíš se vyfintí než aby se zamazal.
Říkalo se, že ve vztahu Španělsko/Británie to mám půl/půl: ted bych skoro i řekl, že se převážil tím jižním směrem. Možná že ne: že ještě dál, možná že ho ten Jemen skutečně nakazil a on konvertoval .. k čemu? Ke Kiedisově nasládlosti? Nakazily ho snad mořské divy a on uvěřil, že když si ten upřímnej kukuč proleští (a radši dvakrát, projede záhyby, vyhladí vrásky, udělá reklamu, vyhladí vrásky, koukne na sebe a usměje se), že na něm špína zůstane a on bude stát na obou stranách: rozkročen mezi plebsem a těma vejš, tou kastou všech main-přívlastkovejch kámošů a kámošek, co rozbíjej skleničky výhradně s cuba libre (to víš, to je cool, viď, kdepak black-currant juice) a maj ten friendly-lookin výraz, slzu v pravym očíčku a nízký ponožky až někam hluboko pod kotník (hele, radim ti: čím vyšší, tím better, hlavně v sandálích, takovejch těch starejch, s přezkou): nevim. Bolí mě u srdíčka, že přicházím o kámoše. Nebo ne, takhle: beru to tak, že šlápl vedle, odřel si pravý nadloktí, proklepal se, zjistil, že ta dirty slupka hraje roli, a že se vyplatí jít hloub, až na kost, odřít si i jí a nemazat to mastičkou, a pak vstát a říct: hele, mrzí mě to. Koupim si zas kytaru, sednu na to, vypotím kanystr a za dva roky se vrátím ve formě. Je mi jasný, že momentálně jsem napřeshubu. Tak.

example's dysfunctional electro pop story.

Elliot Gleave? - E.G.? - Example? - Nothin?: your problem then.

Example byl řadovým koňem Skinnerovy stáje The Beats, dokud celý podnik nebyl poslán do servis zóny a na odpočinek - sám Example to komentoval pragmaticky s tím, že je rád, že label stihl vydat jeho debut, momentálně se ale plně ztotožňuje s heslem z nodatty, které už zaznamenal i Kay Buriánek, tedy "for major labels is fuckin over ...". Bere to tak, a vlastně se celou story ani nemusí moc zaobírat - What We Made se uchytilo, o Elliotovi psal i Filter = prakticky každý. Fragmenty: spolupráce s Rusherem, který dělal podklady, spousta klipů, mini-film z Černobylu, magnetizující haircut, civilní texty - adjektivem se myslí vztahy, nedodaná přání k narozeninám, Me & Mandy, kuřecí továrna Nando's = žádné guns, babes & lemonades - hymna o tom, proč běloch z Fulhamu nemá rapovat, skákat & dovádět, sympatické vystupování a uvolněný projev.

Je zpět. Chyba: nikdy nebyl out, spíš se trošku hledal a, zdá se, našel. Našel se v poloze, která mu sedne. Sluší mu: absolvoval The Wonky Pop Tour po anglických městech, vystřelil do oběhu track s Don Diablem (participují DJ Wire, tradičně Rusher, Andy, plus mně bezejmená crew), výsledek komentuje jako dysfunctional electro pop: zubaté, na plochách londýnských klubů dobře se vyjímající. Koukal jsem na nějaká videa a je pořád stejně nevycválaný, bezprostřední, jako supr kámoš odvedle, komu se povedlo něco, s čím ani moc nepočítal, ale zároveň se mu to zalíbilo, našel se v tom a jede naplno. Taky zremixoval uplakanou Nicest Thing od marmeládové královny Kate Nash, hodnotil bych o 2 hvězdičky výše; kooperoval s Scroobius Pipem & Alim Love. Když už jsme u toho, skladbě Heartbeats (originálně od Karin a Olofa z The Knife, v druhém plánu od Josého Gonzáleze) udělal verzi 3.0, nazval to One Night - nechal tu nosnou část, přidal svoje, převázal mašlí a vyslal do oběhu.
Svůj Twitter hojně zásobuje, o fans se stará, využívá moderní technologie: přitom se dokáže tvářit stále přitažlivě buransky, čímž nepohoršuje. Hraje mu to do karet. Nikdy nebyl macho, o deprese nestojí, raduje se ze života, za svojí hlavní inspiraci považuje rodiče: šťastní, zaopatření, úspěšní. Jeho živá vystoupení: mají větší šťávu, jsou barevnější, odvážnější. Example je lídr, má autoritu a zároveň nezapomíná na tak důležitou bezprostřednost.
Na počátku letošního roku vydal mixtape, for free, hodinová Examplova esence. Rozdělil ho do tří bloků - electro část, taneční plocha a blok garage + dubstepu + d'n'b. Hodinová záležitost, tak jak to nyní má - v jakém je rozpoložení a jak se/to cítí. Try This For Example.

Přemýšlím o tom, jestli by se neměl dozvědět, že v HK by mu někdo obětoval dvouměsíční kapesné, koupil by mu latte a pak po zbytek večera poslouchal ten jeho šílený cockney. Možná by dostal i to hnusný tiramisu, jaký teď dělaj' na náměstí, kousek od divadla.

not especially zomby's dead.

"Jsem trochu jako Klaus Kinsky ve filmu Aguirre, hněv Boží - sám na beznadějný misi namířený proti všem podobám hudebního průmyslu."

Česko je bezesporu unikátní zemí a jedním z těch typisch znaků je její postoj k anonymitě/Zomby je exponovaným jménem: zaujímá zvukem, pseudonymem a s ní související anonymitou, produktivitou, svým mediálním projevem a polemikou.

Trochu osobna - Aleš Stuchlý pro mě byl snadno zaměnitelným jménem, dokud se jemu pod ruce nedostal Zomby a mě květnový Respekt. Stuchlý v článku pracuje s Zombyho mediální maskou, propojuje všechny aspekty jeho tvorby a vytváří pro mě velmi lákavý kotel nezbytných vědomostí a poznatků. Určitě je to ten důvod, why since that time my head's rolling on dubstep music, its culture and vision. Zmiňuje Zombyho polemiku s gurem hudebních publicistů Simonem Reynoldsem o spojitosti ketaminu a wonky soundu, cituje Zombyho připodobnění k filmovým postavám. K temným filmovým postavám. Hraje si s kontexty, hrabe se v margináliích/drží si jasný koncept, podává ucelený přehled, píše tak jako hopefuálně já za 3 roky. At least.
"The songs I like make my hairs stand on end. That's when I know the song is a winner. For me there's not gonna be enough time in my life to devour all the music I want so the real rush I'm searching for I'm probably never gonna find. Eskimo was a rush. Crunk's been a bit of a rush. For me its forward ahead at full speed really. I'm not looking to bring something back. It's more just my vibe I carry through the music. It's the vibe that's gone now. It's totally gone now but I remember it. That's the thing that inspires me. I write from that place."

Zomby a ten, který si tak říká - v jedné osobě - vydává nové ep. Tento rok už druhé: v konečném účtování figuruje 16 tracků. Jeho 14skladbové album Where Were U In '92? vyšlo v prosinci 2008. Vychází z toho 30 official vydaných skladeb, do sebe se nořících, vstříc sluchátkům se vydávajících. Už tou anonymitou se odtřeluje jinam - aspoň pro ty Čechy, kde je už tradičně anonymita vnímána jako něco zkaženého. "Když něco dělá, tak ať se za to nestydí!" Takové postoje tu byly a budou, ale naštěstí to všude tak zakukleně není bráno. Burial se držel, a málem si uhájil pozici. Novináří & paparazzi (nejen) z The Sun jsou svině (=platí i pro tuzemské deriváty).

Jeho hudba je ztělesněním pojmu wonky - tedy nezařaditelná, patřičně divná, perverzně zábavná, matoucí, temná a do sebe se nořící. Ve změti smyček, subbasů a houkaček se dá krásně ztrácet.

V některém z těch mála rozhovorů, co jsou k dispozici, jsem četl jeho naplnění pojmu what do I find really scary: "no money. LOL. no skunk, the police and zombies."

Podobně jako Flying Lotus pracuje s kontinualitou, ale netvoří programově hodinové kompilace; stejně jako Joker je chytlavý, takříkajíc sloganovitý - barvy nevidí a má něco odžito. Je mu nejspíš třicet - dost na to, abys věděl, co chceš, co umíš, co miluješ a v čem vynikáš. Zomby si to uvědomuje a - netroufám si říct že proto, je - hm, dobrý. V říjnu má být v Prazem, a ten, kdo tam nebude, to může okecat jen omluvenkou vztahující se na špatnou logistickou & dopravní situaci. Zomby si tady bude tykat s Kevinem Martinem a.k.a. The Bug. Sonické ataky na hranici análnosti, houpavá chůze/tanec, všudypřítomné papírky, absence hilly-billyovství, euphoria.

Zásvětní symbolika, grafická obeznámenost, nepřekonaný vzor garage music z raných 90's, kluby & Atari.

Trocha osobna, vol. 2 - v květnu jsem šel do lázeňskýho parku, sluchátka na uších. Klasika. Vidíš lavičku, vyhledáš opěradlo - na těch horšího provedení to není vandalismus, ale povinnost - koukáš. Hraje ti Zomby (nebo The Bug, Flying Lotus, Joker - jak si všichni namyšleně říkaj, všichni v jedný lajně, každý takříkajíc originál, mračej se na sebe a svou zpověď podávají prostřednictvím hudebních disharmonií a nečekaných propadlišť a jeskyní - když už o tom mluvíme, rád bych zmínil Deadly Avengera, který, ač z jiného ranku, vzbuzuje, alespoň u mě, pocity srovnatelné s výše zmíněnými hrdiny a bručouny; uši jsou vždy plné sonických výletů a ataků, vstříc progresi nečekaných dimenzí, provedení a barev, byť to třetí a poslední jde brát relativněji než se zdá - zeptej se však Jokera pro fundovanější pohled na věc: jo, chtěl bych to mít stejný jako on, slyšet u babči Chinaski na ČRO1 a neřikat si Chinaski/sračka, ale Chinaski/karmínová; jo, to by byly věci, dojmy & pojmy) a ty se vrníš, civíš a dumáš o tom obrovskym, pro tebe dřív neznámym a tudíž neprozkoumanyým světě, uši ti úpěj' z tý síly, z tý jinakosti. 'Nevím, jestli je lepší, ale je jiný." - řekla postava z Quo Vadis a mně se to vždy vybaví v souvislosti se mnou a každým, koho si aspoň elementárně vážím. Zacílíš svůj pohled na ten pozemní svět - svět minimalistických rozměrů tj. mravenci a jejich kámoši a kámoši jejích kámošů (a naturally i nepřátelé kámošů/nepřátel) - a najednou ti vše zapadá do všeho, ta hudba ti evokuje současnou civilizaci a její stav. Stav chaosu, apokalypsy, která příjde a která se chystá a ty to víš a neděláš nic, protože nic ne(z)můžeš. Vzpomeneš si na mravence, vajgly, jehličí, šišky, obaly od chipsů, tagy na lavičce. Říkáš si, že se tě to netýká a ono jo, kámoši, s tim nic neuděláš, tak to je a dlouho bude. Zaposloucháš se do Zombyho, když se tě ptá "where were u in '92?" a tebe trkne, že s myšákem v peřinkách, ale že o to vůbe nejde. "Where were u in '92? Where are u now? Where are u gonna be in 5ers?" Nabízí se otázka, jestli si všechno moc neberu, jestli se s tim příliš neztotožňuju a nejsem moc za hranou, ale mě vždycky bavilo dávat věci do kontextů a současně vyzdvihovat marginálie, vážit si působivých efektů: vidět věci jako metaforu jiných věcí, věřit v to, že neplatí jenom pro Nokii to heslo "everythin is connected", mít dost drzosti a odvahy na tom participovat a přitom si myslet svoje, nedávat na sobě znát emoce a pak to odtřelit někde jinde, klidně i "avoir l'air de looser", hlavně si snažit zachovat nějakou vnitřní kreativitu či co, utápět se v nikam nevedoucích souvětích a syntézách, psát tečky a pomlčky tam, kam nemáš, nastudovat si pravidla a pak je porušovat, nesnažit se prvoplánově psát tím odskákaným foals'n'schnaps stylem Kida A, jakkoli je to efektní a inteligentní, bolí z toho hlava ve vyšší koncentraci a konzumaci, viď, být provokativní, ale nedávat to na sobě znát, vol.2. Vážit si odlišnosti a snažit se posouvat sebe/věci kolem sebe nějakým způsobem dopředu. Zomby je přesně takový, respektive já ho tak vidím - vidím se v něm, promítám do něj svý pocity, dojmy & pojmy, tužby. Je to, jako když si někdo hraje s Harrym a promítá do něj sebe, snaží se tak chovat a vypadat, akorát já to, fuck off falešná skromnosti, dělám 180krát líp, jsem úplně na jiný lajně než ten plebs and so is Zomby, je to můj kámoš do deště. A propos, Addicted to rain je ta nejrelevantnější skupina na last.fm. Chodit v dešti se sluchátky na uších, kapucou nad nima, converskama se dotýkat vody, nevidět nic než jen šmouhy a zpívat si šš-šš-šš-zombyyyy. Tak takový je Zomby - nepostihnutelný & nevystihnutelný, elitářský, odtažitý, lowkey person, progresivní, plný skunku, nesnášící LOL jako každý normální člověk, řvoucí v temnotě do zrcadla své freudovské variace - vše na jedno téma, s jedním následkem, jedním pocitem: get me out of here, vole - a konečně, progresivní as fuck, na hraně Boltova rekordu a možná o trochu dál, pár setin sem tam, tam sem, proč ne, když everythin is connected and new. A abychom to necentralizovali všechno směrem na něj, je jich tu víc. Jsou ve větším počtu než studentští vůdci všech revolucí in da world, což má za následek, že jsou zmatení, pobíhají sem a tam, hrajou si v květináčích a vyhání odtamtud mravence a tu havěť s nimi spojenou. Začínají Afghan Whigs a končí Zombym, neboť po Z už vše končí a nastává pomalý fadeout směrem dolů, směrem plebs, tedy do míst, kam by se nikdo, kdo má trochu rozumu, hudby v iPodu, sociálního & kulturního uvědomění sebe sama nikdy nechtěl dostat.

"Svoje umělecký jméno jsem si zvolil s rozmyslem. Všichní mí oblíbenci jsou totiž už mrtví. Já vlastně taky. Všichni jsme mrtví a tohle je peklo." Kdybych se tolik nebál krve, podepsal bych to svou vlastní.